na další stranu
Miroslav Václavek
Chvíle
Miloval jsem s živými
díval se do očí nenarozeným
a o mrtvých jsem slyšel
mé bytí je z pramenů a tikotu hodin
a když tě objímám říkáš že mám ruce anděla
zatímco po zdech kreslí neviditelná ruka obrazy ze stínů
a portréty příštího
když si dobře uvědomuji iluzi jíž jsem
a přesto se odvažuji milovat
nebo jít
ulicí zrcadlovým sálem
v níž po dešti se vyhýbám svým tvářím
a pijícím ptákům
právě když město voní jako pomilovaná žena
a černá růže
chvíli před rozsvěcením
Nad hrobem
Z klasů ticha vymlácená slova
prázdná sláma vět a zoraná zem
jako loni říkám si znova
léto že stojí nad hrobem
a dny jen nejsou tolik dlouhé jako dřív
ale jestli noc znamená milovat
dobré je to znamení
oči máš modré jako tráva
a usedáme na neviditelné dráty
jako ptáci před odlety
ještě než se rozední
a čas pak jako pes bude hledat naši stopu
a my budeme ještě chvíli naruby
pozřeni přesto světlem
a nehybní jako dvě zapálené svíce
pak všichni viděli s ohněm
a nebylo tmy více
jen pocit její
viděl jsem jeřabiny jako trsy holubích očí
připomínat
vítr je cítit deštěm
a nikdo si toho nevšiml
samota stromů
je lidská
dotýkáme se
konečky listů
s kořeny v sobě
Sonet o ranních vlasech
Čistý je podzim v něm věci zasychají
jím bosý jdu ze strniště mám cestu
hřeby stvolů rzí tvým tělem tiše pluji
v září pláču jen že křídla má jsou z listů
v bezvětří hořím a padám s nimi k zemi
ruce mé jsou horké jako hvězd zoraná hlína
sen z jiného času jsem a nevím jak je mi
z prachu duši mám když piji z tvého klína
bolest je v zahradách kde o zem plody bijí
jitra křivd a nach jež vytéká nám z úst
jen hroby a paže tvé světy jsou jež ukrývají
před hladem co v nás po nás je a jež bolí jako půst
ptačí je naše objímání a rybí jsou naše hlasy
pohlaď mne beránku ranními vlasy
Bylo to tiché
Bylo to tiché
jako ještě předtím než mé srdce poprvé udeřilo
a než ochutnal jsem karmínu těch rtů
když spolu s vesmírem jsme byli nenarozeni
a všechna slova byla jedno slovo
všechen čas ta vteřina v níž žijeme
všechno světlo pocit plamene
a všechna tma ten okamžik kdy zavřeš oči
které vypadají jako kamínky ve staré náušnici po babičce
bylo to slyšet
že dopadl první list
vlna za vlnou, že zpívá písně ryb
vítr že odkryl svoji tvář
a země že je nahá
jako když se rodíme milujeme a umíráme
my jež díváme se ke hvězdám
hledajíce sami sebe
měsíc vypadal jako dravčí spár
jakoby zvíře z druhé strany zaťalo dráp do tmy
a bylo to tiché
S tebou
Barvy nebe a země spojily se v jednu
déšť ten ke mně vracel se
a všechno splynulo s očima
když vločka strachu opouštění dopadla na mé srdce
a tála po celé roky
po které tě budu milovat
dole v ulici se míhaly šmouhy lidí
a čas zatím bezbolestně unikal z mého těla
jež ti patřívá
o patro níž byl dům cítit polévkou ze sáčku
a instantními slovy rozpouštěnými v neviditelných ústech
skryli se holubi odění do důchodcovské šedi
anebo naopak
abych mohl jít a měl všechny stěny jenom pro sebe
než vyjdu bosý po hrotech starých trav
zbaven cest
když zemře malé dítě
vezme jej anděl do náručí
a ještě jednou smí vidět všechno
co mělo nejraději
proto jsem s tebou
Ať vím
Jsme i nejsme jen
venku tisíc dešťů zpívá litanii vod
městu jež v noci kvete světly
a páchne prázdnotou
neurčitými domy a vyšeptalými návraty
prší já potkávám se s rybami mlčíce si na pozdrav
a v hladinách kapek vidím tebe
jsme i nejsme jen
padáme spolu vstříc
prostory ze tmy a svítání
právě beze slov
já bezbosý s křídlem loňské včely
opisuji tajemné polokruhy
maje pod tváří tvář
a dětské vlasy
jsme i nejsme jen
polib mne
ať vím
je skleněné ticho
slyším tvé srdce
spíš
|
