na další stranu
Miroslav Václavek
ŘEKLI
Vrátil jsem se z hvězd
tenkrát
když pršely létavice
a v dlaních stály louže
tvého tání
maloměsto šedší než jindy
ztrácelo barvy jako umírající chameleon
a ty jsi voněla
nejvíc tam vzadu pod vlasy
a neřekla jsi ne mému jazyku
který ti vplul do úst jako loď
s nákladem masa a mužské chuti
pak Měsíc padl do korun a kmeny stromů
byly bílé jako by jim někdo nasadil bílé podkolenky
nebo je natřel jako podle ruského vzoru
pak jsi byla zticha
že byl slyšet protékající splachovač Na Růžku
i věčná moucha za oknem řeznictví
neboť naše srdce přestala bít
a pak jsme šli
více mrtví než živí
jak nás touha přivedla k pádu
a my v očekávání času
cítili pevnou půdu vteřin pod nohama
a nejvíc tu závrať pro kterou sebevrazi skáčou do měst
a ryby do našeho světa
tak projelo pár autobusů kolem
s unavenými fotry z fabrik a vdovami se psy v oblečcích jako stíny mraků
a zanechávaly za sebou stopu zraněné duhy na hladině
jako potápějící se lodě
a kruhy zbytečných slov se pomalu uzavíraly, jako když žabka doskáče ke druhému břehu
a my se líbali jako poprvé i naposledy najednou
protože lásko po smrti jsme jen jako nakreslení
to viděl jsem na hvězdách
NAD PRAHOU
Do ženských šatů opírá se vítr
žebráci klečí nad prázdnými čepicemi
holubi pijí z kaluží na Václaváku mou tvář
a Praha odděluje zlato mlčení a hlušinu slov
na dvě hromádky času
neztratil jsem se ani nenalezl
ani v jedné z nich
jen zažívám pocit duše
když na eskalátoru na Andělu
dlouhém jako modlitba za hořící hvězdu
a nekonečném jako orgasmus kterým se vydáváš na cestu
nemám nic než světlo na konci tunelů
a digitální jízdenku na displeji mobilu
spolu s touhou vystoupit
a konečně spálit své oči na dvě hromádky popela
spolu se vším viděným
pak slepý vstoupím dovnitř chrámu neboť jenom tak jej opravdu spatřím
přispěji na polévku pro chudé abych nasytil anděly
pohlédnu úkosem na ruské turisty protože to pořád ještě ve mně je
a poprosím Boha jestli by nešlo udělat něco s tím pivem v centru
protože ty ceny jsou nekřesťanské
a stíny pražských věží bodají jako jehly jimiž se navěky uspávají psi
však má smrt bude jako když zavřeš mi polibky víčka
a miluješ mne ústy
a jak na pokraji útesu
na věky věků jsem
to město se vlní ulicemi jako had se zmijími čarami autobusových zastávek na hřbetě
hlučí přítomností neonů
včerejší růže krvácí ticho
a z kohoutků kape jako z nastuzení
to voda měří v koupelnách ročním obdobím i taxikářům
když hluboko v noci semafory podobny Kyklopům
mrkají jedním okem oranžové
že přijde čas probudit ptáky v korunách
až poslední pinkl zamkne bar
až poslední dítě dosní sen
až poslední lampa zhasne
a nad Prahou
se rozleje svítání
jako z pořezaných žil
KDOSI
A kdosi na nebi rozsvěcí světlo
jakoby lampář snad spletl si den
nebo snad tisíce máků jen kvetlo
v svítání barevném tak jako sen
Z vlasů ti zavoní světelné roky
copánky ze sena spleteš si pak
ramena uzounká a bílé boky
z výšek mých toužení spatřím jak pták
Pohled můj přistane pak na tvém pobřeží
a vstoupí doteky zabrat tu zem
pískem pak stíny dnů potichu poběží
zmizeti ve vlnách zítřků po svém
Na talíř přichystám plody psích višní
horkých jak krůpěje krve mé snad
pak tuto vteřinu kterou jsme hříšní
promění křídel pár v nádherný pád
|
