Eva Kantůrková

ODPOVĚĎ – NOVINÁŘSKÉ ZAČÁTKY

Začínala jsem dost směšně, psaním krátkých zpráviček do Četky a do hlavních deníků, kam jsem je osobně nosila, a týkaly se Soutěže tvořivosti mládeže, tenkrát docela velkolepé celostátní akce, v níž soutěžily recitační soubory i solitéři, amatérská divadla, výtvarníci i básníci, tvůrci školních časopisů, autoři filmových scénářů, dívky a mládenci, kteří chtěli uplatnit svoje talenty. Soutěž byla čtyřstupňová, měla svůj vlastní časopis, Směnu, do které jsem napsala svou první povídku, a Pavel Hanuš, redaktor Směny, chystal i film, k němuž jsem vymýšlela scénář; hlavní postavu, soutěžící herečku z venkova, měla hrát Jiřina Švorcová, která i ve skutečnosti právě začala na akademii studovat herectví. Směna se uchovala, z filmového projektu se zachoval jen soubor krásných propagačních fotografií. Soutěž řídilo kulturní oddělení Svazu mládeže, odkud jsem po necelých dvou letech odešla ke své první skutečné novinářské práci v Mladé frontě.
Je to tak dávno, že ten čas spadá už pod kategorii historie; to má své výhody, protože časový odstup umožňuje na vyprávěné látce rozlišit propastný rozdíl mezi historií a politikou. Historie minulost popisuje a analyzuje, politika se přičinlivě hrne minulost hodnotit. Historie se řídí vědeckými kriterii a pracuje prověřenými metodami, politika se řídí právě platnou ideologií. Podle pravidel politiky bych teď měla vyjít vstříc jejímu dobovému požadavku a říct, že mám k té dávné novinařině ambivalentní vztah, a neřeknu to. Skutečnost i toho nejosobnějšího příběhu je vždycky složitější než všechny ideologie dohromady, a člověk není ochotně se přesmykující kulička na přehledném počitadle.
Nastoupila jsem v Mladé frontě v lednu 1950, byl to asi nejotřesnější rok komunistického teroru; režimu byly poplatné všechny noviny, a tedy i prestižní Mladá fronta, a já přesto a vzdor tomu napíšu, že žádná zlá doba se nedokáže úplně oprostit od různých útulků, v nichž to lidské v člověku dokáže přežít. Mým dost spolehlivým útulkem byla literatura. Pravda, napsala jsem i pár blbostí, v Kolářově Deníku jsem narazila na poznámku, zesměšňující článek o rozorávání mezí; mohl být i můj, traktoristé byli hrdiny kolektivizace a já zaujatě, ačkoliv jsem stěží rozeznala pšenici od žita, psala o scelování družstevních lánů. A zahanbeně si vybavuji velkou reportáž z Babic, v níž jsem popisovala politický babický proces podle oficiálního výkladu, a na omluvu mám jen to, že ani pronikavý mozek našeho šéfredaktora v případu nerozpoznal později odhalenou estébáckou provokaci. A můj skvělý šéf Alois Svoboda nemilosrdně smetl jednu mou začátečnickou pitominu: zalíbilo se mi vést o nějakém výrazném uměleckém díle veřejnou diskusi čtenářů, právě se promítal Pád Berlína, oslava vítězství Rudé armády nad hitlerovským Německem, a tak jsem diskusi k filmu vyvolala uměle; pomohl mi Jiří Hamerník, redaktor brněnské redakce, se kterým jsme obešli několik středních škol. Svoboda byl v těch dnech v Číně a jeho zástupce Zdeněk Noháč mi pár organizovaně získaných dopisů zařadil, a když se Svoboda vrátil, bez jediného slova mou ambiciózní akci uťal: takhle, dal mi dost surově najevo, se řádná novinařina nedělá. Dopis je dopis, žádné předem domluvené plkání podle přání redaktora.
Řádná novinařina?, řeknete si. A tenkrát? Takovou námitku vyslovil Ludvík Vaculík, když si v mém románu o padesátých letech přečetl tvrzení, že hrdina byl skvělý novinář. „Kdo byl tenkrát v novinách,“ řekl přísně, „byl nejen neřádný novinář.“
Byli jsme zahlceni hrůzou těch dní, i hrůzou osobní: během mnohaměsíční přípravy procesu s Rudolfem Slánským, kdy s dílčími obviněními uvízli v Ruzyni jeden po druhém vysocí funkcionáři komunistické strany, obvinili z politických zločinů i mého švagr; uvalili na něj na dlouhou dobu vyšetřovací vazbu, a já v přesvědčení, že je mou povinností poctivě hájit rodinu, jsem vzdorovitě poslala svému odpovědnému ministrovi a jednomu ze strůjců procesu dopis, že můj švagr je rozhodně nevinný. Žízniví po vědění, hltali jsme knihy i noviny, toužili jsme co nejvíc poznat, všemu porozumět a poznané uplatnit, a pamatuji jeden hodně tvrdý názorový úder, úraz téměř: na kolektivním sezení, kde jsme vášnivě diskutovali všichni se všemi a o všem, jeden režimní nadšenec přečetl z oficiálního tisku, mezinárodních Otázek míru a socialismu, že Jiří Dimitrov, ten Dimitrov!, hrdina ze slavného procesu po zapálení říšského sněmu!, jednoznačně označil poválečný státní systém středoevropských lidových demokracií za formu diktatury proletariátu. Pro jistou zabydlenost v liberálně odstíněném názoru, že existuje i jiná „cesta k socialismu“ než byla ta sovětská, tedy konsensuální a poměrně široký politický prostor státu s voleným parlamentem a s vládou složenou z více stran, znamenalo přijmout ten vyhrocený pojem asi takový názorový obrat, jako uvěřit, že po sobotě nepřijde neděle, ale pátek. S pojmem diktatury proletariátu ostatně šetřila oficiální agitace i po Únoru, vykládaném jako převrat provedený „parlamentním způsobem“.
Názorové úrazy vyvracely jistoty, které režim předstíral a pěstoval, vybavuji si a uvedu do třetice, jak nás zasáhl rozhovor s francouzským novinářem, zasvěcenějším do našich poměrů víc než my sami. Ještě hluboko před dvacátým sjezdem, který přivodil úplný hodnotový obrat, ten zasvěcený muž dokazoval, že dvacet tisíc zajatých polských důstojníků nepopravili na začátku světové války nacisté, jak jsme byli přesvědčeni, ale sověti, kteří nám tu falešnou představu vnukli. Přijmout tento fakt znamenalo podezírat a zpochybňovat snad už většinu názorového vybavení.
Ale opakuji: i v té době nesené otevřeným násilím a lhavou ideologií, a na místech vystavených přímému tlaku, jako byly redakce novin, existovaly různé druhy a způsoby útulků. Jeden takový jsem si uvědomila po letech při podobném sebezpytu, jako je tento: na otázku po Miladě Horákové jsem mohla mluvit jen o později vyčtených faktech, uvědomila jsem si, že její popravu, nejotřesnější událost roku, mám vytěsněnou, do souběžných událostí nevřazenou. Má paměť se chovala jako by se ten hanebný čin nestal, zřetelně jsem si vybavovala, jen o čem jsem psala já sama.
Jednodušeji mi existenci útulku potvrdila spolužákyně na univerzitě: řekla, že díky mému článku o Jiráskovi dostala u maturity jedničku z češtiny. Ano, zlatá literatura. Dneska i tenkrát. Nevybavuji si konkrétní osoby, které musely v novinách vykonávat povinnou krvavou režimní práci, snad Vladislav Jisl, dobrosrdečný a vždy se usmívající, tajemník redakce, který předepisoval a zařazoval materiály Četky do čísla, anebo František Černovský, tichý a trochu zasmušilý chlapík, redakční korektor, jehož povinností taky bylo nosit materiály Četky do sazárny; a ani si z doby Svobodova vedení nepamatuji v redakci jediného přesvědčeného fanatika; to spíš nás, elévy, mě nebo Dušana Hamšíka nebo Richarda Böhnela nebo Sylvu Grossovou mohli redakční matadoři považovat za naivní zanícence; já například s chutí psala o události v historii Svazu mládeže docela důležité, o sloučení české a slovenské organizace v jednu celostátní; dálo se to na sjezdu, kde pronesl oslavnou řeč o mládeži prezident Gottwald, tenkrát ještě víc krytý hradním stínem, než přímo spojovaný s otevřeným terorem; a pamatuji titulek, který jsem pro jeho archaičnost z projevu vybrala: „Mládež toť květ, toť pýcha naší republiky.“
Mladá fronta jako noviny mládeže musela působit neoficiózně, živě, přitažlivě; novinářsky vděčné, jak se tenkrát říkalo, byly drobné příběhy konkrétních lidí, reálné rozhovory a obrázky ze života, a vozila jsem je z okresů a krajů; v oné velké náborové akci, kdy se Svaz snažil získat co nejvíc nových členů a která se podobala dnešním předvolebním kampaním, jsem s agitačními dvojkami chodila od domu k domu, od hospody k hospodě, od návsi k návsi, a těžko z ostýchavých venkovských mladíků dolovala cokoli zajímavého. Nejúspěšnější v náboru byl kraj karlovarský, tajemníkem tu byl Jaroslav Šabata, už tenkrát skeptik s vášní pro vědu, a od té doby až do časů smrti můj blízký přítel. Bylo to naivní, poplatné dobové psaní, ale i tak bylo víc útulkem než úsluhou, nikomu neškodilo, dokonce ani čerstvým svazákům, které jsme na vsi umluvili podepsat přihlášku.
O můj hlavní útulek, literaturu, jsme se střetli s Dušanem Hamšíkem. Já vedla oddělení kultury, kde jsem psala o divadle a o literatuře, a Hamšíkovi, pro jinou tehdy velkolepou akci, Fučíkův odznak, čtenářskou soutěž o znalost deseti vybraných knih, zřídil šéfredaktor zvláštní oddělení; v praxi to znamenalo, že díky prestižní akci Hamšík bude mít přednost při zařazování článků do čísla, a na mě že pro celostránkový materiál vybude tak nanejvýš vyznamenaný Nezvalův Zpěv míru. Obecná kultura neměla čáku porovnat se s masově nasazenou ideovou výchovou, Hamšík pro své oddělení dostal i lepší místnost, kdežto já seděla v kumbálu s okny do dvora; ale protože byl džentlmen a protože čtenářská soutěž výhradně předpisovala znalost Proti všem, nechal mě napsat novoroční úvahu o Jiráskově románu Skály. Tu, která si vysloužila maturitní jedničku z češtiny. Ještě si vybavuji nadnesený titulek: „Abychom byli jako skály.“ Nezadala jsem si tedy ani s Jiráskem, vedle ideologicky zužitkovaného Proti všem byl exulantský román objevem.
Dnes to vypadá jako dětinské přetahování, kdo, kdy a o čem; ale taky to byly počátky přátelství, a to tím spíš, že redakční matadoři, kteří po válce noviny zakládali, sledovali naše soupeření s lehkým posměchem: oni už měli svůj styl i názory propracované a pro své materiály měli umístění v čísle jisté. Taky nemuseli chodit na sjezd v modré košili. A nemuseli předstírat, že berou vážně různé brožurky, jako třeba tu ve Fučíkově odznaku povinnou, Lenin, Stalin a Kalinin k mládeži. Matadory nebudu jmenovat, snad jen Jaroslava Černého, jednoho ze zakladatelů pražského klubu recesistů, kteří mimo jiné slavné podniky uspořádali fiktivní pohřeb živého profesora Obchodní akademie, a pro nás pana novináře, jehož uvážlivost a jemnou ironii jsme ochotně ctili; nebo Lydii Tarantovou, u níž se dalo sázet na spolehlivost jejích zahraničně politických komentářů; a Aloise Svobodu, který sice Frontu nezakládal, ale byl to druhý nejlepší šéf, jakého jsem kdy měla; předčil ho jedině po letech na ministerstvu kultury Pavel Dostál.
Šéf to byl až neuvěřitelně velkorysý. Stalo se, že nás, partu elévů, majících pouhou maturitu, přihlásil na několikaměsíční vzdělávací internátní seminář při ústavu marxismu leninismu. Mě do semináře nepřijali, napsal na mě negativní posudek jeden strohý ideolog z vedení Svazu mládeže, který mě nepovažoval za příkladnou komsomolku. Svoboda ani nemrkl, a nepřeřadil mě na míň odpovědnou práci. A když jsem pak po dvou letech odcházela na vysokou školu, pověřil mě, abych na své povinné dvouměsíční předškolní brigádě na stavbě v Kunčicích vydávala pro brigádníky letákovou Mladou frontu. Bydlela jsem na ubikaci, tedy v otřesných hygienických a sociálních podmínkách, ale nenadělala jsem si puchýře při práci s lopatou; zato jsem si ozkoušela dřinu dát každý týden dohromady soubor prověřených příspěvků, kterým se brigádníci, zasvěcení do poměrů na stavbě, nevysmějí; Svoboda přijel časopis zkontrolovat, a, věcný neromantik, ráno pak hodně brzy vstal, aby ze vší té brigádnické romantiky uviděl východ slunce nad Ostravou.
Alois Svoboda s Annou Tučkovou přišli z Brna s úkolem nahradit původní vedení Mladé fronty, které se čímsi znelíbilo předsednictvu Svazu mládeže, a namísto uctivého slouhy režimu vytvořili přemýšlivé, veselé, místy dobrodružné a tvořivé prostředí, které sice vnějším tlakům neuniklo, ale taky se jim nepodbízelo. Svoboda nezávisle, cílevědomě a s plným vědomím rizika realizoval svou vlastní představu deníku, a jako šéf uměl spojovat autoritu s kamarádstvím, tvrdost s humorem, profesionalitu s nápaditostí; jistěže neobstál, už v padesátém třetím roce ho i s Aničkou Tučkovou z Mladé fronty vyhodili, a pro mě to bylo nenadálé štěstí, že jsem stihla sloužit právě pod ním. Ještě teď ho slyším, a máš to prověřené?, a ze dvou stran?, nenakecali ti něco?
Ráda bych ho i jinak přiblížila: bydlel na Pankráci blízko mě, a tak jsme občas, když jsem měla večerní službu, po schválení posledního vydání novin a už hodně po půlnoci chodívali pěšky prázdnou a temnou Prahou. Kolem Národního musea přes Tylovo náměstí na Karlov, z Karlova dolů do nuselského údolí, pak vzhůru do pankráckého vrchu. Unavený Alois víc mlčel nebo si popiskoval, a když měl z vydaného čísla hodně dobrý pocit, sundal si boty a šel bos. Boty svázal tkanicemi, hodil si je přes rameno, pleskal chodidly o dláždění a nad svou směšností se usmíval. Podobně, přečetla jsem si v Aniččiných vzpomínkách, chodívali spolu noční Prahou oni dva, avšak na rozdíl od naší cesty pouze sdílené pro ni to byly cesty milostné.
Anička už byla rozvedená, Alois byl ještě ženatý, a milovali se hlubokou, decentní, nezastíranou, skoromanželskou láskou, propuknuvší vždy, když se potřebovali. Žili spolu dlouhá léta a napsali společně několik knih, Anička umřela v roce 2012 1. listopadu, Alois umřel necelé tři týdny po ní; bylo mu toho roku devadesát let, Anička byla o rok mladší. Ale nejen Svoboda ve mně zanechal pronikavý vliv; mým jiným osudem byl Aniččin první muž Milan, pracovali jsme spolu v šedesátých letech v jednom úřadu, Ústředí knižní kultury, a měli jsme jediný zájem: ochránit proti stranickým byrokratům vydání problematických autorů a titulů. Milana nebylo možné jen tak lehce přejít, seděli jsme spolu v jedné místnosti, zaplněné jeho posměvačnými vyprávěnkami, a napsala jsem na téma jeho povahy i částečně jeho osudů román; kniha vyšla těsně na zlomu k dalšímu mrtvolnému dvacetiletí, zakázali ji a celý náklad odvezli z knižního velkoobchodu rozemlít do stoupy, a Milan, posměváček a sebeironik, se smál, jak se stal důležitým. Kniha to byla úplně nevinná, provinila se jen tím, že jsem ji napsala já.

Když jste se mě optal na novinářské začátky, dal jste mi taky příležitost psát o Dušanu Hamšíkovi. Byli jsme si blízcí věkem, Dušan byl jen o rok starší, a milovali jsme zdvojené pátrací rozhovory: co si myslíš o tomhle, co si myslíš o tamtom. Svět, věda i umění byly bezbřehé a sporná hlediska byla dobrým způsobem jejich osvojování. Dušan měl sklon víc k obecným úvahám, já měla hlavu přecpanou literaturou. Při jednom takovém pátravém hovoru jsme se zapomněli ve Stromovce, Dušan přišel domů až k ránu, a Libuše, první Hamšíkova žena, ztropila v redakci aféru; aféra to byla mohutná, projednávala se za účasti půlky redakce u Svobody v šéfredaktorně; byl bych nerad, řekl mi Svoboda po šéfovsku, kdybys dělala redakci ostudu, a já nechápala, že bych chtěla Libuši odloudit muže, když jsem měla vlastního; a když nadto, vysoko nadto!, byl Dušan přítelem tuze vzácným, přítelem vysoce intelektuálním, podobným třeba Šabatovi v Karlových Varech, za kterým jsem jezdila častěji, než jsem musela; po mnoha letech jsme se domluvili, že neměl o aféře tušení, zahanbila ho a velice noblesně se za ni omluvil.
O mém vzácném intelektuálním a noblesním příteli se v těchto týdnech rozepsal a rozpovídal jeden redaktor rozhlasu, nebudu ho jmenovat, abych mu nedělala reklamu; je to jeden z těch lovců v dobách minulých, na jejichž osobnostech touží budovat vlastní pochybnou známost. Otiskl v Literárních novinách článek s vyzývavým titulkem Případ agenta Chrudimského a ozdobený velkou Dušanovou fotografií; nezapřel v něm, které knihy Dušan napsal, kde byl zaměstnaný, že přednášel na vysoké škole, ani jak vydával rukopisy u Vaculíka v Petlici a spolupracoval na filmech s Kachyňou i Dietlem, i jak byl pár měsíců šéfredaktorem Literárních novin v jejich nejkritičtější době před zastavením, i že se pro Státní bezpečnost stal „nepřátelskou osobou“, byl vyloučen z KSČ, byl zbaven profesury na univerzitě a mohl publikovat i se živit jen pod cizími jmény; na nic nezapomněl, a vše uvedl jen jako úvod pro odhalení, že Hamšíka na zlomu sedmdesátých a osmdesátých let „semlela doba“ a stal se konfidentem Chrudimským. Pan redaktor sice zalomil rukama nad režimem, který ničil lidem životy a lámal jejich osudy, ale obvinění z konfidentství neoslabil ani o tón: taky jakým jiným objevem by se proslavil, že ano.
Zuřila jsem. Zase mě přepadl ten nutkavý pocit, že rodinu musím počestně bránit. Napsala jsem mail známé osobě do Literárních novin. Psát veřejnou polemiku se mi nechtělo, za to mi pan redaktor nestál. Pak zavolal, že chystá větší materiál do rozhlasu a požádal mě o rozhovor; řekla jsem, že mluvit s ním o Hamšíkovi jako o konfidentovi je hluboko pod mou úroveň. Vyměnili jsme si pár sms. Psala jsem, že jednak, kdyby opravdu donášel a škodil lidem v disentu, věděl na mě tak dost, že bych se s tím musela setkat při svých výsleších, a jednak, že kdyby skutečně vědomě ubližoval, nedokázal by napsat tak skvělé knihy a nepodílel by se na tak skvělých filmech; prostě proto, a to platí jako zákon, že konfidentství je bezcharakternost tak vnitřně zničující, že by jeho talent a vysoké myšlení zcela ochromilo.
V rozhlase pan redaktor uvedl, že Hamšík odevzdal státní bezpečnosti 108 zpráv, a podotkl, že ani jednu se nepodařilo objevit; mohlo to vyznít i konspirativně, byly tak důležité a týkaly se tak významných lidí, že byly včas skartovány, ale nad tím se dá jen usmát. A na dotvrzení mi vzápětí zavolala Hamšíkova první žena Libuše, taky článkem rozzlobená; jí pan redaktor poslal jakési usvědčující listinné policejní materiály, ale, řekla, na jediném nebyl Dušanův podpis, a dát rozhovor odmítla. Usoudily jsme, že vehementní reklama zveřejněným seznamům může být i záměrná, která policejní akce není zároveň politická! A vybavila jsem si, že naposledy jsem živého Dušana potkala v Klubu spisovatelů, bylo to v šedesátém osmém roce a seděl tam s Milanem Kunderou; taky jedním z těch slavných, na nichž se přiživují kariéry seznamových slídilů. A že ho mám už provždy spojeného s Kunderou.
Nepopírám, že Dušan Hamšík měl složitý osud, který zakázaný spisovatel ho neměl!, sám mi leccos líčil, když jsme v naší dobré tradici v sedmdesátých letech chodili pátravě rozmlouvat na Vyšehrad; a bytostně mi vadí, že slídilové líčí ty složité příběhy zcela účelově. Hamšík, například právě spolu s Milanem Kunderou, patřil k těm přemýšlivým osobám, které jako první vysloví nebývalé rčení nebo protikladné sousloví nebo vytvoří umělý pojem, a ty se pak svou objevností a neotřelým obsahem stanou součástí obecného povědomí, kde se natrvalo usadí a v různých variacích vysvětlují svět.
Jaroslav Šabata takové objevné myšlení nazýval silným, oproti slabému, které jen utvrzovalo danou znalost, ono rozšiřovalo a prohlubovalo obecnou názorovou představivost; tak například Kundera ji vybavil pojmem „života jinde“, a Hamšík spojením dvou vzájemně se vylučujících slov, „geniem průměrnosti“. Tu vůbec nejde o oblíbené vtipné filmové hlášky, tak levná ta sousloví nejsou; „život je jinde“ vyslovil Kundera ve vztahu k režimu a bylo to možné považovat i za jistý druh prozření; a Hamšík psal Genia průměrnosti v šedesátých letech, kdy byla představa Hitlera zafixovaná dost primitivně, byl to hailující hysterický křikloun s patkou a s knírkem, jehož se toužilo zbavit i vlastní hnutí; s jak tedy pronikavou silou musely postupovat Hamšíkova zkoumání, úvaha i představivost, když to, co se v Německu a s Německem stalo, soustředil právě do oněch dvou slov! Vnitřní silou osudových dějů, vyústivších do totalitního systému a k válce, se může stát i jen vůdcovsky přiměřená genialita ovládnuvší většinový průměr! Genius průměrnosti Hitler zfanatizoval německé lidové masy toužící se pomstít za ponižující Versailleskou smlouvu, a nejen za ni.
Genius uzpůsobený právě jen k ovládnutí průměru! Ta myšlenka nemíří jen jedním směrem! Nebyl geniovi průměru podobný například i Stalin? Pamatuji se na výlevy masového vděku velkému generalissimovi, ba dokonce na přijetí velikého vožda jako rozhodčího i ve věcech zcela soukromých; a taky se pamatuji, jak jsme se pod lavicí smáli upachtěné snaze vědecky poreferovat o marxismu v jazykovědě. A když se rozhlédnu po současném světě, neplatí ten hlubinný postřeh i obecně? Kolik géniů průměrnosti už si stihl dnešní lidový volič vybrat za svého vůdce! A kolik i inteligentních politiků se stylizuje do jeho hávu, aby je volil lidový průměr! Chci celou touto pasáží říct, že Dušan Hamšík myslel nezávisle, podstatně a objevně, a že si zaslouží, aby se nejprve psalo o jeho knihách a filmech, a teprve pak o jeho selhání, bylo-li jaké.
Pan redaktor neutrousí o vnitřním smyslu Hamšíkových knih a filmů ani půl slova, a jeho největší pochvalou je, že knihy mohly vyjít i po převratu. Tvoří portrét, pokud se tu dá mluvit o tvorbě, oním jednoduchým hranatým stylem wikipedie, řadící fakt za faktem, aniž by je vysvětlovala, a píše tak možná prostě proto, a to myslím bez záměrné urážky, že výš než k popisné faktografii nedosáhne; a ani nemusí, protože on je lovec! Ulovil jednoho chrudimského. Co asi by řekl, být šéfredaktorem Literárních novin Alois Svoboda? Promiň, Alojzu, že se tě dovolávám jako autority: pravděpodobně bys odfrkl, toto není řádná novinařina.
Dušan Hamšík zemřel z vlastního rozhodnutí v roce 1985 a nechce se mi prezentovat slídilův výklad jeho smrti; jen povím smutně, že v tom roce jsem dělala mluvčí Charty a že se Dušan jaksi vytratil za horizontem událostí.

Vybuzená myšlenka se ale nedá zadržet, pokračuje v dalších souvislostech.
Předně si myslím, že být v seznamu nemusí vypovídat vůbec o ničem; například já se nedávno našla v seznamu pravdoláskařů; popravdě, nebýt tam, docela bych se urazila; ale vzápětí jsem užasla: našla jsem se i v jeho podseznamu nepochybných Židů; na židovský původ může upomínat moje jméno, to ale je jméno mého muže, jehož rodokmen jsem nezkoumala; zato mi tatínek vyprávěl, že za okupace musel svým rodokmenem zaměstnavateli prokázat ryze nesemitský původ, našel někde v desátém koleně jednu prapraprababičku Židovku, a prošlo mu to. A za seznamy Státní bezpečnosti, tak ochotně využívanými různými ústavy a slídily, bych nedala ani půl eura; dost lidí, i mých kolegů, osočených na základě seznamů z konfidentství, vyhrálo soudy. A i pojem „osočený“ se začal dobově vymezovat, Zdena Salivarová na protest proti slídilům uspořádala a vydala o osočených celou knihu.
Vybavuji si, že když ministerstvo vnitra uveřejnilo oficiální seznamy agentů, jeden člen Obce spisovatelů požádal její radu, aby vyloučila všechny členy, kteří jsou v seznamech uvedení. Rada o tom jednala dost vzrušeně a na návrh Ludvíka Vaculíka žádost jednomyslně zamítla. Ten pohoršený muž pak z Obce vystoupil, nebude v jedné organizaci s donašeči. Nikoho nejmenoval a já doteď nevím, na koho svým pohoršeným prstem ukazoval. A Obec se bez něj nepoložila.
Tato vylučovací praxe není v Čechách věc neznámá, v devatenáctém století vyloučili významní literáti a politici z českého národa za donašečství Karla Sabinu.
Podlehl policejní vábničce, když se vrátil do naprosté bídy z kriminálu, kam byl odsouzen za účast v poražené revoluci 1848. Případ se stal fenoménem v českém národním hnutí, vedly se o něj spory, dokonce i literární, a příběh Sabiny mě zaujal,
když jsem si přečetla jeho dopisy Sínince, milované dceři. Spory o Sabinu nabíraly někdy i hodně nízký tón, snad nejvíc se mě dotklo, že mu na pohřeb nepřišel nikdo známý a za rakví ho doprovodil jeho starý pes. Pro české poměry bylo příznačné, že zcela odlišně rozkryl Sabinův případ Němec Max Brod, když si uvědomil, že a jak sám Sabina své selhání vykládá v příběhu Prodané nevěsty. Jak bych já mohl prodat moji Mařenku, andílka svého. Napsala jsem esej a dostalo se mi ryze slídilské reakce: když omilostňuješ Sabinu, tak to si chystáš půdu pro vlastní selhání? Tak se mě optal jakoby v žertu pán, o kterém jsme bezpečně věděli, že donáší.

A myšlenka se rozvíjí.
Musím napsat, že zejména umělé slepování seznamů Stb s disidentstvím nemá téměř žádný anebo jen velmi malý věcný podklad; existence konfidentů nebyla v disidentském hnutí fatální, o některých se dokonce i vědělo, že donášejí, někteří se o svých hlášeních přicházeli radit, dost udání se provalilo a jejich autoři už byli nepoužitelní; a nejen z těchto věcných důvodů si myslím, že disidentství je zkušenost, které se seznamový slídil nedovtípí.
Disidentství se uplatňovalo a pracovalo mísením legality s legitimitou: co je občansky legitimní, to udělám, utajím jen přípravu svého záměru, aby jej policie nezhatila, ale až věc vykonám, klidně ji zveřejním, protože díky její legitimitě a mezinárodním úmluvám je legální. Zveřejním ji v Informacích o Chartě, v dokumentech Charty, ve zprávě VONSu, v článku pro Listy nebo pro Svědectví, v literárním časopise Obsah, ale i v knize jako to udělal Vaculík v Českém snáři. Otevřeně se psalo do Kritického sborníku i do souborů fejetonů, společenství kolem Vaculíkovy Petlice netajilo, že poskytuje edici své rukopisy, Vaculík stíhání Petlice čelil promyšlenou větou na titulní straně: Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu, což dalo současně heslo VZDOR, a Olga Havlová podepisovala všechny tituly Edice expedice s poznámkou, že rukopis dala opsat pro přátele. Skoro se chce slídila optat: to jsme snad byli sami sobě udavači?
Dalo by se namítnout, že Státní bezpečnost tak bez vlastní zásluhy získávala jak přehled o lidech, tak informace věcné. Ale většinu z nich, a ty nejdůležitější, nemohla, právě pro onu výbušnou směs legality a legitimity, uplatnit ani v obžalobách, ani u soudů. Po Patočkově smrti už žádný mluvčí nebyl stíhán za to, že je mluvčí a že se v trojici podepsal pod kritický materiál, doručený parlamentu. Jaroslava Šabatu nebo Ladislava Lise museli kriminalizovat, aby je mohli zavřít, Jaroslava, že srazil policajtovi čepici, a Lise, že se jeho ovce pasou na státním. Vilém Prečan nedávno vydal knižně všechny dokumenty Charty: viděny slídilskýma očima, byly by konfidentstvím; co všechno my jsme státu na něj prozradili! O ekologii. O stavu ve zdravotnictví. O školství. Já například podpisovala rozsáhlý materiál o žalostném stavu hospodářství, který mluvčím Charty poskytli jeho autoři z vládních kruhů, protože jej nemohli uplatnit v oficiálním prostředí. Od nás se o něm v parlamentu dozvěděli.
Slídil, to je známé, výš než na svou úroveň nedohlédne, a nejspíš by nepochopil, že disidentství bylo svým způsobem i mocné, právě protože se nezaleklo legality. Využití různých forem dostupné legality, parlamentu jako místa pro občanské podněty a stížnosti, podpisových akcí, výkladů zneužití zákonů, ba dokonce i posílání peněz ze zahraničí prostřednictvím Živnostenské banky, bylo ďábelským trylkem nejodvážnějších akcí. Oficiální, a hodně vysoká místa musela každoročně skousnout, že americké velvyslanectví zve disidenty na oslavu svátku nezávislosti, anebo že prezident Mitterrand povečeřel v Praze s vykřičenými odbojníky.
Lehce stíhatelné byly buď jednotlivé provokace, k nim ale bezpečnost konfidenty nepotřebovala; anebo činy nahrazující psaný a nedodržovaný zákon: například práce VONSu; anebo překročení platného zákona, například když autora přistihli svědectvím konfidenta, že poslal rukopis k vydání do ciziny. Jeden takový konfident se proslavil, když prozrazením kamionu s knihami a rukopisy dostal do vyšetřovací vazby patnáct novinářů a spisovatelů. To ovšem byla a je událost, přesahující dosah seznamů.
Moje myšlenka ale jde ještě dál. Mohla bych popsat mnoho situací, kdy se v kontaktu s tajnou policií dal zřetelně rozpoznat stockholmský syndrom, ale v obrácené poloze. U paní Erteltové, která napůl legálně opisovala rukopisy pro Petlici, zabavili můj rukopis a Vaculík, hlavně aby vyzkoušel, jak si stojíme ve vztahu s policií, mě získal, abych podala stížnost. Odvinul se příběh jako z Kafky: pozvali mě do bílé kachlíkárny, jak se říkalo sídlu ministerstva vnitra na Letné, přijali mě dva muži, mou stížnost na stole, a opatrně, snad aby mě nevyplašili, se ptali: co bylo v dotyčném rukopisu?; můj román, řekla jsem; proč byl zabaven u paní Erteltové?; je moje opisovačka, dělá málo překlepů; komu je román určen?; to ještě nevím, poptám se u nakladatelů, a tak stále do ztracena. Propustili mě bez omluvy i bez rukopisu, ale nepopřeli, že šlo o úřední jednání o mojí stížnosti. Celé to bylo k smíchu, jejich hra na otevřený úřad a moje ochota na ni přistoupit, něco tam ale přece působilo strašidelně: předlouhá chodba ve vysokém patře, na jedné straně s moderními velkými okny a výhledem na park, z druhé porcovaná spoustou zavřených dveří.
Druhý příběh taky byl mírně směšný. Přijel za mnou na chalupu s doprovodem major Jiřího Rumla, majoři nás měli rozdělené na skupiny podle profesí, a přijel mě požádat, abych svému příteli Rumlovi domluvila. Vyjeli za ním na chalupu, odmítl otevřít dvířka v zahradní zdi, museli je vyvrátit, což nedělají rádi. Jistěže to byl důvod zástupný, potřebovali mě oklepnout i se u nás porozhlédnout, a vznikla zas jiná kafkárna: bylo vedro, já byla jen v plavkách, pozvala jsem je do kuchyně, aby nebudili příliš velký zájem ve vsi, a tak jsme tam seděli u jídelního stolu, majorův vemlouvavý hlas proti mému nedostatečnému oblečení, ale dokázala jsem se nesmát. O vyvrácených vrátkách jsem věděla, já jim svoje drátěná otevřela, a mohli zahlédnout psa, jak se uvelebil na gauči, a pochválit pěkný příborník, který vyráběla podnikavá písecká firma. Odešli se zdvořilými pozdravy.
A do třetice, tentokrát o „mém“ majorovi. Říkal si Fišer, chtěl se podobat Colombovi a nosil světlý převlečník; nasazoval otcovský hlas, asi takhle: přečetl si v zabaveném rukopise, jak oslovuji Josefa Zvěřinu otcem, a řekl: ale, snížil hlas jakým on, ještě snížil hlas, je vám, vyrovnal hlas do původní polohy, otcem? Jsou kraje, kde se větami zpívá, například na Plzeňsku, ale majorské kolébání hlasu se neodvíjelo od zděděných pravidel, řídilo se obsahem sdělovaného. Otcovským hlasem mě i zatýkal a chtěl jím vyjádřit, že není můj nepřítel, naopak, přijel mě se svou kohortou zachránit před pácháním další trestné činnosti.
A tento otcovsky snaživý major Fišer, po převratu jsem si našla jeho pravé jméno, když jsem se vrátila z Ruzyně domů, vytvořil v rozhovoru důvěrnou chvilku a zase tak houpavě řekl: Ale ohledně, snížil hlas, vašeho muže, hlubina zesládla, můžete být, hlas spadl do otcovského basu, úplně klidná. Zdůvěrnělým náznakem, že můj chlap neběhal za ženskými, zatím co já byla v base, vybalil všechno: že odposlouchávají telefon, že měl muž sledovačku, že máme v bytě nasazené štěnice, že nám četli poštu, že náš byt odposlouchávají za stěnou od sousedů, že se vyptával v mužově zaměstnání; a ještě nadto si myslel, že budu zvědavá na jeho hlášení.
Věděli o nás tolik, že jen skutečně silné povahy by se ubránily symbióze, nebo přesněji, splývání. Někteří námi byli až posedlí. Jejich úspěch, ale taky jejich estébácká pýcha, závisely na tom, aby nás dostali! A dostanou nás, když se nám vplíží až pod kůži. Když se nalepí. Pamatuji na hodně ošklivého chlapíka, tak ošklivého, že ho pověřili sledovat a strašit estéta Havla; vešel spolu s Havlem do Slavie, posadil se k blízkému stolu, mělo to znamenat, pozor, všechno sleduju! Havel se pozdravil tu s tím, tu s oním, a ošklivý mužík předvedl přímo hereckou etudu: on Havlovy pohyby nesledoval, on jimi žil a dýchal, byl Havlem víc postižený, než si ho Havel ošklivil.
Roztomilý byl jeden mladý estébák v Písku. Hlídal mě ve své kanceláři, než přijedou kolegové z Prahy, na zdi mu visela reprodukce Moneta, dali jsme se do řeči o impresionismu, a protože Pražáci dlouho nejeli, optala jsem se ho, proč, když už musí pracovat u policie, si, proboha, vybral službu v estébé. Řekl mi docela vážně, tomu vy nemůžete rozumět, paní Kantůrková, protože kdybych byl u veřejné bezpečnosti, teď bych se tu vybavoval tak nanejvýš s nějakým cikánem, kdežto s vámi si mohu povídat o impresionistech.
Byla bych ráda, abyste mi dobře rozuměl: co jsem napsala, nejsou veselé historky z časů nesvobody; je to smutné vyprávění o těch, kteří nechápou, co všechno se nevejde do seznamů. Do seznamů, které mohou být i vějičkou na slídily.