na další stranu
Michael Lorenc
KAM SE NEDOZVONÍŠ
Přišla několikrát
před svým příchodem,
přicházela ráno
jako nový den,
přišla ověnčená girlandami ticha,
smíchem šílenství
potřebovala vydýchaný vzduch,
aby mohla dýchat,
žena bez ženství.
Proč by měla obdarovat
zrovna mě,
proč by v chumelenici svých paží
měla hýčkat nemluvně?
Jen jednou ve snu
zahlédneš věčnost,
jen jednou sen
proměníš ve skutečnost.
- - -
Ten snědý anděl
s údy kůlů zabodnutých
do dna rybníka,
s očima jak Bajkal,
s chůzí poníka…
Semknutá kolena
jak zrezivělé kleště,
opevněná deštěm
broskev půlená.
- - -
Pravé světlo se rodí z tmy,
pravá tma je latentní,
marně hledám spletitosti
v diagramu ženy,
milostný čas se zrychluje
o rychlost světla,
pekelný stroj tiká,
muž se rozhoduje sám
s očistným ohněm v srdci,
s vůlí býka.
- - -
V úzkém rámu trojúhelník tváře,
zbytkové světlo noci,
oči baterky,
řasy,
šasi stařen,
na kolenou oděrky,
vlasy vyčesané
do napětí plochy,
příboj přes mou tvář…
Která hlava z masy hlav
rozluští gen krásy,
Braillův slabikář?
- - -
Nejezdil jsem do školy,
jezdil jsem za ní,
seděla v první lavici
jako Bílá paní,
sled událostí nalezl
svou pravou posloupnost,
stál jsem v cíli maratonu
bez cíle jak hostinský
i host.
Za brutálním světem
je ještě jeden svět,
pod druhým sklepením
je ještě další sklep.
- - -
Ten snědý anděl
s patinou tisíciletí,
s údy z údolí Tempe,
s vlasy vlasatic…
Aniž by přišla,
odešla k dominiu hor,
kamsi za prostor,
kam se nedozvoníš.
- - -
Mezi psem snu
a vlkem reality
leží surový diamant
osudu…
Kdyby jenom přišla,
ale ona zůstala!
A já,
kam já vlastně jdu..?
|
