na další stranu
Michael Lorenc
BARBOŘE
V psím ráji,
v kočičím pekle,
v opilé krajině,
sestro živlů,
skrýváš svou krásu,
vědí to ptáci
v prostranstvích světla,
v rozlohách tmy.
Jdeš po hlučném štěrku,
po hluché hlíně,
před tebou za tebou
řeka, proud jmen.
VĚK
Každý věk je zlatý,
to jen týdny bez tebe
jsou černé jako stříbro
po babičce.
Dám ti svého psa
i sousedovic kočku,
když se ze snů vyhopsáš
a vrátíš se k své myčce.
NA SADĚ
Čeho se dotýkám
básní,
tvých neosedlaných koní
v ohradě?
Jsi jako bonsaj,
pod habry zkrásníš
vždy, když se bojíš
o mládě.
+ + +
Lásko,
čemu unikneš,
stejně tě dostihnou
u nejbližší strže.
A proč se ukrýváš
v deltě Arna?
Vždyť právě tam
rozkvétají růže!
+ + +
Netěším se na jaro,
bude krásnější než loni.
Co k němu mohu přidat já,
dítě podzimu.
Netěším se na léto,
bude nejchladnější za sto let.
Čím mě může zahřát,
sněhem na hřebenech hor?
ZMENŠENINA
Tvoje tvář,
dávno setřený prach.
Slunce mi tě vrací
v drobných mincích.
Dotýkám se hřbetem ruky
dlaní v dávných dnech.
Jsou jako bonsaj
v zmenšeném kosmu
na sadě.
BYT
Jediný byt,
kam nesmím,
kde bydlíš ty,
bytelný byt.
Praská v něm suchá pleť
na kresbu omítky,
vlhne tvé pohlaví,
skomírá cit.
Lásko má, drhneš
o ranvej vzpomínky,
komu dáš všechno,
co nesmím mít.
MODELKA
Nepršelo,
nesvítilo slunce,
vlastně nevím
jaké bylo počasí.
Přišla napůl nahá,
napůl oblečená,
byla vnadná,
rostla do krásy.
Bambusové hůlky
rukou z rukávů,
ebenové půlky
vyšší o hlavu...
Málem jsem ji líbal
slibem blahobytu,
když jsem s ní snídal
v bistru mého bytu.
KDYŽ...
Když muži zemře žena,
zůstane mu pes,
když ženě zemře muž,
zůstane jí kočka,
když psovi zemře pán,
zůstane mu paní,
když kočce zemře chovatel,
zůstane jí kočkování.
POKOUŠENÍ
Zkus sestrojit stroj,
sesouvavý segment síly,
zakletý v nepokoj,
zkus sestrojit rostlinu,
obloukovou výseč touhy po slunci
a netečnosti ke stínu,
zkus sestrojit zvíře,
vzestupný a bludný pohyb obrazu,
znehybněný v Altamiře...
Zkus stvořit člověka,
jenž pokleká v samém srdci sil,
aby se k tobě pomodlil.
NENÍ
Není jediné zdi,
která by nebyla
přetřená na bílo,
není jediného jablka,
které by nezrálo,
nebo nehnilo,
není jediného bohatství,
které by nevzniklo
z mála,
není jediné bytosti,
která by
nemilovala.
ZVONICE
Neumím ti říci
jak jsi krásná.
Nemnoho je slov
a mnohá jsou jen
polojasná.
Neumím ti říci
proč tě miluji.
Slova by jen odplouvala
s rozvodněnou
Metují.
Jak vyjádřit slovy
že tě neoblomím...
Vyhledal jsem zvonici
a marnivě v ní
zvoním.
HUDBA
Myšlený cit,
datel detonací,
včerejší město,
zítřejší slam,
opilé slůně,
mořští ptáci,
milenka s ambicí
anděla.
KDESI
Kdesi u dna v nás
je ještě jedno slunce,
vodopád i hráz,
tucet příběhů,
kdesi v nás je smrt
odeslaná v kulce,
odemčený Alkatras,
ryba na břehu.
x x x
Miluji tvou křivou řeku,
přímočarost v ní,
dívčí touhu po doteku,
státy ostrovní.
SRPEN
Už zas rudé jeřabiny,
na obzoru černý les
a z potrhané džínoviny
dálky bez cíle.
LETNÍ NOC
Voní seno,
dráždí chřípí,
chřadnou Chřiby,
pole sílí,
tma je věno
nevěst bílých,
jak se máte,
ptá se seno,
pletem páté
přes deváté...
OSTRAVA
Z mostu se souká
růžička pavouka.
Červená krajina
u řeky chladne.
Jak nevěsta města
odpouštíš nápřahy.
Údery žádné.
+ + +
Neber mi mé polojasné
dny, jež nosíš ve vlasech,
neber mi můj život, zhasne,
až zanevřu na básně.
VERŠE
To jsou všechno kecy,
věci lehostejné,
nepotřebné přeci...
Jsme-li příliš lehcí,
lehkonozí zřejmě,
těžkosti si přejme.
|
