|
na další stranu
Vladimír Stibor
ZÁTOKA SARGASOVÉHO MOŘE
Ještě jednou
bych obešel atrium,
do vody hodil
papírovou růži
a nedělním pohledem
zastavil pouť.
Ukážeš mi záda,
mateřské znaménko
v podpaží.
Byl bych blázen,
kdybych tě nechtěl.
xxx
Proměnili jsme stud,
jeřabinové hory
i remízky
plné ostřice.
Řekl bych,
že už jsme spolu
dva tisíce let
před Kristem.
xxx
Cítím ji,
její pach,
korálky pižma.
Krev otře na římse
a posledním oknem,
kterým lze vyskočit,
vyhodí krajku
svých panteřích šatů.
xxx
Poslední,
co tě svíral
a nabízel železo
z výhně,
rozhněval si oblohu...
Nebe,
ptáky
i meandrující báseň.
Ne, tady ne!
vykřikla
uprostřed znachovění.
xxx
Taková hra,
špetka důstojnosti.
Jak může poštovní holub
vykládat o své statečnosti,
jsou-li káňata mrtvá,
přimáčknutá sněhovým pluhem
na obelisk
z průzračného ledu.
xxx
Ne, nebyl jsem v ní;
v jeskyni v Altamiře
prochází nebe,
stádo,
které by stálo za hřích...
Dovedu si představit
oštěpy proti sobě,
píseň pazourků,
znovu rozhrabané ohniště.
xxx
Vrací se,
prochází prolnutím,
lampa vyprskne
a žlutou
a neapolskou
a slunečnicovou dceru Berberů
pošle umýt schody z písku.
Přinutí ji pokleknout.
xxx
Můj dům,
vnitřní stínohra...
Tolikrát jsem se vrhala před sebe.
Kolem ní rozhazoval
sochařská dláta
pomocník třiatřicetiletého tesaře,
směna skončila
třískovým tancem.
xxx
Také se mi smála.
Přejdeš-li propast
nad propastí,
ustrneš nad hrobem.
Pak chtěla polibky
vtisknout do vlasů,
spálila mě,
tolik let jsem o tom nevěděl.
Až dojde na tvá slova,
vstoupíš do mne?
xxx
Možná je mazaná,
vymkne se,
nezplaní.
Co ale s oknem v nejvyšší řadě,
ptáci tam nocují?
xxx
V portu stála loď,
lhal bych,
kdybych neřekl,
že se kolíbala.
Volala mě zpět,
před bouří bouře.
To už budeš daleko,
holenku.
xxx
Přinášela světlušky.
Ty, co svítí,
nevidí na dno studně.
Před nimi poušť.
Také tebe jsem musela dostat.
Lehla si naznak,
roztáhla zip
mezi stehny a odpuštěním.
Bála jsem se,
přiznala před zpovědnicí
i uprostřed lesů,
mokřin slzavého údolí,
z nichž slunce po dešti
vytahovalo rozumy.
xxx
Rodila dlouho,
přišli asistenti ze střední školy,
styděli se požádat o souhlas.
Ale když se musí tnout do živého,
karbol je hudbou nebes,
skalpel rozpárá bederní roušku
a náhle máte syna,
řeku Nil v břiše,
aligátory o noc dál.
xxx
S obzorem
přichází varování, promluvy;
garde, quo vadis, domine
a podobné výkřiky míří
do kaple,
stáčí se k západním větrům.
Kámen proletí oknem
a nezastaví se.
Krev z čela
také ne!
xxx
Nikdy mi nepřišlo
na mysl
Proč právě ty?
Byl jsem jak v transu.
Poslední výpravčí,
co už nestačí vběhnout dovnitř
své trucovny,
a nechá se raději zabít
horizontálními blesky
i hrstí ocúnů.
Kdybych tě o to poprosil,
pokrčila bys rameny.
xxx
Sedm trnitých
a mám chuť říci neúprosných let
jsem chodil podél zdí,
přelézal jejich střechy s měděnkou.
Okapem stékalo tekuté slunce,
plodné až k nevíře,
tiché jako umírající vor
na mořské hladině Sargasové zátoky.
Žízeň,
ta mě hnala za tebou.
Nechvalice dne 4. července 2010
O NESMLOUVÁNÍ
Skrz mlhu vrávorám,
z dočasných domovů
sliby rozvážně rozplétám;
smrtí zavoní, padají na hlavu.
Překročím potok mezi mokřady,
růži z tepané mědi přes cestu.
Pohoří neklidu skleslo pod ňadry,
za mříží přechází v zahradu.
A nepohnu se z místa,
kde vítají mě tvá ústa pyšná,
plná jitřních ortelů.
O plot se opře bezzubá klisna,
do dáli ponese Lazara i Krista.
Nechá mě zamést podlahu.
PANÍ UČITELKA
Nechám uvadat
stezku i hrdla Kalvárie;
kočičí zlato se tu mísí s jílem;
otec mi bere batoh
a ptá se,
co nového vymyslila
paní učitelka ve škole.
Pokrčím rameny,
s levitací mělčiny
i se svým šelestem na srdci
si nevěděla rady.
V Indii,
řekla ebenovým hlasem,
rostou pomerančové háje
plné ibišků.
Víc jsme se neptali.
UČITELI BÁSNÍKŮ ANEB VLASTIMILU MARŠÍČKOVI
Zakazuje mi dodnes
používat slova;
všechna ta velká,
nabubřelá,
kypící vztekem,
mořená v louhu
i nazdařbůh
vystavovaná kyselům dešťům.
Pak zákonitě z louže pod okap
vzlíná žebrovaná měď;
na krok není vidět.
Zakazuje mi roztloukat
jejich ostění,
krunýř z odvrácené tmy,
z kráterů,
jež po sobě hází
oltářní břidlicí.
Zakazuje mi scházet se
s přáteli jejich nepřátel,
neboť slova,
co neprojdou ústy,
nemohou být rychlejší
než sluneční osmiveslice.
Do vyschlých přístavů
je nevpustí.
|
