na další stranu
Vladimír Stibor
PROSÍM SI DVA LÍSTKY
K nejnovějším
prodávaným modelům
patří smrt v přímém přenosu.
Světla v roli neherců
stojí na bedně,
stírají z čela červené ještěrky,
věští z dlaní,
než vytáhnou hřeby
z Kristových ran.
Poté se dlouze modlí
mezi jednotlivými polibky,
nemají čas na svačinu,
po ouvratích rozhazují hnůj.
Zableskne se,
jako když z atria vyplouvají
sotva narození jestřábi
ve znamení těch,
co šplhají po zdech ověšených
skleněnými střepy.
Zdá se, že jich neubývá.
Pohřební vůz vzplane,
nápravy kol postříká kolomazí,
hlubší noc než slzavé údolí
poodejde stranou.
Zruší předplatné.
PŘIZNÁNÍ
Až slunce vytáhne zvony,
nasvítí lidskou úžinu.
Svými vápencovými semafory
sáhne po hrdlu;
chvíli se zachvěje;
přelije číše měřící čas;
lysohlávky vyplivne jak torzo naděje,
připije na jitřní mezičas.
Namíchá znovu hlubší zvonovinu
z mědi a šachovénu cínu,
musí-li dostát úmluvě.
Doběhne stáří, mladou kocovinu,
posnídá rty, co hledají vinu.
Kdosi už roztavil mříže v šatlavě.
CO VŠECHNO SE NECHÁ POVĚSIT
Na skobu z aluminia
pověsím řetězy,
fixní lana,
neboť se vyskytují na dotyk propasti;
řetězce náhrdelníků z vysušených sépií,
řetízky náramků,
a nárameníky soubojů,
jež mě čekají.
Nakonec pověsím
na obraz nočních ještěrek
šňůrku od tvých kalhotek.
Zahrává si se mnou
klínovým písmem.
|
