na další stranu
Vladimír Stibor
O MILOVANÝCH SNECH
Jsou sny
a náhody,
přelévání ohně
z jedné do druhé nádoby.
II
Jsou sny,
lukostřelci na každém mostě,
sluneční hodiny
v čase své nahoty.
III
Jsou sny,
pole vlčích máků
a vstavačů, co polidšťují nebe
svým přítomností,
neboť jim snímají střepy bolesti
a hostii ještě žhavou a nevychladlou
pokládají na stehna naší milované bytosti.
IV
Jsou sny hned za poštovní přepážkou
poházené mezi balíky
i vzdálené šest set šedesát šest let.
Nebo jen blíž o několik polibků.
V
Jsou sny,
jež připomínají tvé provinění.
Nemůžeš se vzdát svého anděla
a poslat jej kamkoliv;
sousedovu nahazovat omítku
nebo rovnou do horoucích pekel.
VI
Jsou sny
stírající pot z čela;
pak tě chytnou za zápěstí.
Řeknou, ještě tluče.
VII
Jsou sny snů;
z náletových stromů
vyřezávají trojstěžníky
pod plnými plachtami.
SLUNEČNÍ PODOBENSTVÍ
Ti, co jdou ke slunci,
nepotřebují slunečníky;
cáry plachet,
z hvězdného
vrbového proutí kapesníky.
Dokonce nemilují stíny,
protože kde se otisknou
kola slunečního vozu,
tma tisíc roků neroste.
A kdyby snad ano,
tak nezebe,
neposílá tě do vyhnanství
pro tmu ještě hlubší.
O TĚŽKÉM ROZHODNUTÍ
Vynechám děsivé sny,
ty, co nás svazují
a pak jak v evangeliích
o nás los metají.
Sny měnící černou ještě v černější;
pády a skoky do tmy,
vylomené trny,
prýští z nich cosi krystalického,
nepojmenovatelné chuti;
zlomené větve stromů,
jež měly růst až do nebe
a milovat ptáky
nebo alespoň vybíhat do ulic,
když zazní jejich zpěv.
K ránu připlují akátové bárky;
na břehu diváci,
na palubě veslaři.
Na přídi zazní zvon.
Bude odlit z bronzových mlhovin.
|
