na další stranu
Petr Havel
MILENKA NA JEDNU NOC
Noc za ranního úsvitu pelichá
jak čápi vracející se
z jižních krajin
tma jak svůdná koketa
co se každý večer
souká do nylonek
jde jí to ale ztuha
Pryč je doba krutých zim
chci se
dotknout soumraku
abych dvěma prsty
típl slunce jako poslední
zbytek cigarety
a mohl tak zavolat tmu
Ona by pak přišla
sama v černých šatech
šel bych s ní
po nábřeží
do útulné kavárny
kde bychom
nad šálkem debatovali
až do rána
PIJÁCKÉ NEBE
Ještě jsem nespatřil
nebe kde by
všem co
projdou tou zlatou bránou
ze srdce nalévali
od nebeskýho baru
Nikdy jsem neviděl
Boha jež by
s chutí popíjel
přímo z lahve
hořký absinth
Ani nevím zda-li
je tam nahoře
bar či začouzená putyka
kde by se andělé
s čerty
hádali nad půlitrem
u hromádky karet
Kdo z vás někdy
najde nebe
kde by se od rána pilo
a byl po zavíračce
plný lokál
a vždycky to v něm žilo
PRÁZDNÁ ČEKÁRNA
Sedím v prázdné čekárně
a venku se šeří
na dřevěné lavici se mnou sedí
strach a samota
jež mne provází
jak dva spolucestující do kabinky
Vlak už dávno z nádraží odjel
a zůstal jsem sám
v ospalém městě
bez možnosti návratu domů
V opuštěné čekárně
pobledlá zářivka
jak po záchvatu paniky
úzkostlivě bliká
a neví zda mne ozáří
a nebo zemře
Staré nádražní hodiny hlásí
poslední vteřiny
před příjezdem
vlakové soupravy
Na průsvitných křídlech
průvanu přiletěla vůně
nafty a motorového oleje
jež mne omámila
z letargie mne vzbudí
hlas amplionu nad perónem
který oznamuje příjezd
dalšího spoje
ŽILETKY
Chodím po ostré
hraně žiletky
bosýma nohama a jenom čekám
až mi chodidlo
pošimrá pírko krve
Noha mi uvízla
mezi její břity
svět je drsný jako strniště
na mužské tváři
kterou stačí
pohladit žiletkou
jíž vyrobily v továrně
kde dávno
utichl hlas strojů
i komín jenž připomíná
obří doutník
postavený na výšku
típl cigaretu jako dělník
před nástupem na směnu
jdu kolem rozbořené fabriky
vždy v noci
a za zvonění deště
aby luna z nebeské vrátnice
nemohla spatřit můj stín
|
