na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
Text nebyl redakcí korigiván
ŠÍPKOVÝ KEŘ
Ohnivé kapky rubínu
v září dozrály
na šípkových keřích
jen zrcadlo nebes
přes sebe přetáhlo
mlžný potah
jak na sklo podzim dýchl
Máš od večera
orosené vlasy
v nichž slyším jen
tichou melodii
němých hlasů řeky
a vlídných slov žen
Stín za záclonou
vrhá tmavé obrysy
do dívčího klína
když se obloha zatáhne
šedivé mraky plují
jako hejna jeřábů z nichž
sype se stříbrný popel
do vlasů tvých
ZESTÁRLO LÉTO
Milované léto stárneš
tvé vlasy šediví
jak orosená pavučina
v chladném háji
už první listy
ze stromů odlétají
jako hejna vlaštovek
ve fraku
Létu padají k nohám
zlaté lokny
s první přeháňkou
zaleskly se na mechu
hnědé kopečky
hříbků a václavek
pod barevnou oháňkou
smíšeného lesa
Ticho podzimu
našlapuje po špičkách
jako myš
v prázdném kostele
jen děti stojí na mostě
přes bouřící řeku
do níž hází oblázky
a s radostí kamenují vodu
PĚSTI V NEBI
Zas zjevil se sníh
jak bledý démon z podsvětí
a dnem i nocí mne děsil
jak pěsti mraků
co se chystaly v ringu nebe
na rozhodující úder
Když oblaka provedla
dobře mířený levý hák
zem dostala K.O.
v podobě sněhové kalamity
při níž nevyjedou ranní vlaky
jen sníh vyplazoval své jazyky
jako žíznivá fena na lidi
co přijdou pozdě do práce
Z rovných střech vítr hraje
na flétny rampouchů
rytmické blues
zatímco k večeru vyšla luna jak volské oko
jež se rozkleplo
na černou plotnu nebe
OBYČEJNÉ VŠEDNOSTI
Měsíc prorostlý skrz na skrz
vrstvou plísně
jako dobře uzrálý hermelín
z potemnělé oblohy páchne
tak na stříbrné struny pěje písně
po noci zas přijde pitomé ráno
kdy mouchy líně lížou džem
z namazaného krajíce od snídaně
který jsem sotva pozřel
a takhle běží den za dnem
než ráno odejdu do práce
do bytu vpustím chlad a podymu
ještě v mikrospánku okna otevírám
abych nadýchal se kouře z teplárny
a vůně blížícího se podzimu
VYCHÁZKA DO ŽIŽKOVA PARKU
Po měkkém koberci trav
rozsypala se
skleněná rosa
ze všech kapes
holoubci se slétají
z římsy
jeden po druhém
ke kašně na náměstí
v níž máchají horká křídla
Ze studánky
v Žižkově parku
chladný pramen pryští
o kus dál vyschnul tok
jen voda kape
jako kdyby
odměřovala čas
Za obzorem se slunce vyhouplo,
jako bílé plachty lodí
jež obepluly celý oceán
šero ztrácí šedý tón
a hudba rána
se rozezněla krajem
|
