na další stranu
Kamila Roučková
SNÍT NA KOST
přítomnost má strupy včerejška a zítřka
v rohu kočka
nevíš kolikrát už se pokusila
skočit ke stropu odrazit se
zjistit že obloha je jen
další namyšlená vodní hladina
řasy a bublinky očí
stoupají nahoru praskají
věci které nechceš vidět
rituály vtíravých ryb
občas si říkáš
že už to bez nádechu nevydržíš
vydržíš déle než si myslíš
neumřeš
neboj
nějakou budoucnost máš
jen nevíš kde a jakou
definuješ staré jizvy
hledáš důvody smutku
víš proč ale neumíš to zastavit
ležíš pod stolem
lížeš si rány
díru v břiše ti zatím vyplnilo
schoulené kočičí tělo
dokážeš s tím žít
chodit do práce
pít kávu
jen občas
když trochu dýl nemůžeš usnout
slyšíš
úpěnlivé mňoukání ze svých útrob
ŠACHOVNICE
ehm:
stály u zbídačeného plotu
bílá a černá
black and white
tohle bys neměla
řekla white
měla bys
musíš...
black ji pobaveně pozorovala
vyplivla žvýkačku a zmizela v teskně pohasínajícím světle
něco muset
to tak
nocí:
možná se na tebe nalepila
možná jí jen vlají šaty
na světlo lampy se přichlíplo několik bezostyšných slov
co teď?
black se jde bavit nebo umřít
white se nudí ale žije
(tohle je jen obyčejný příběh žádná blbá angažovaná poezie)
rozuzlení:
stojí u zbídačeného plotu
bílá a černá
black and white
mají k sobě prostrčené prsty
skoro se dotýkají
tohle se vůbec nemuselo stát kdybys
snaží se marně white
měla jsi
musíš...
black protočila panenky
a zmizela v teskně pohasínajícím světle
NEJLEPŠÍ MOŽNOST
v chladném ránu cesta trvá dýl i autobusům
domy s nápisy se odráží v chmurách zpětných zrcátek
řidič se ztratil nechal volant
svoje pomalu chladnoucí kapučíno v termosce
chleba se šunkou
vystoupil u bývalých jatek
chce se snad zahřát krví
dávno mrtvých zvířat?
cesta k smrti vede barevnou přízí světla
to ne on to mizející měsíc se propadá
padá na silnici
nechává za sebou vzácný druh mezigalaktické ztráty
paseku v srdcích
laserové meče
příliš rychle vyřčená slova protijedoucích autobusů
nemá cenu tu teď hledat
zapadlé textové zprávy
bojovat s kořeny letitých omluv
řidič se vrací
prochází tichem zaniklých jatek
místo rtů má rybí šupiny
ve vlasech romanticky zapletené kuřecí pařátky
večer co večer sleduje mihotavé světlo na stropě svého bytu
ve snech a kožené rozhalence krotí
pokaždé jinou ženu horkou vášní
láska
to nejlepší ze všech mizerných možností
ZTRACENÁ OBHROUBLÁ UBLÍŽENÁ
…ztracená
takhle přes stůl
nikdy neříkám pravdu
můžeš mě ohýbat naklánět
vzít z prostředníčku poslední trucovitá slova
zavřít do sklenice utáhnout
stejně nezbude nic než vyfňukané vyřezávání iniciálů do kůry stromu
ze kterého nakonec uděláš rám plný lidí
muži mají vysoký tlak
ženy krvácejí při souloži
nikdo z nich netoužil být na obraze ale už ho zarámovali a
všechno co kdo kdy ohraničil je věčné
i když dřevo ztrouchniví
a písmeny přeplněný strom stojí osamělý
dlouho už ho nikdo neminul ani v otočených zádech
a s jehličnany si nerozumí
…obhroublá
futra pokoje zapomenutého v tvém bytě
byla navržena k míjení
ani papoušek na rameni už nemá ve všem pravdu
dřív jsi nepotřeboval číst v kávové sedlině
ani hledat v mých dlaních přerušované čáry
jako záminku k další hádce
tvoje pařátky jsou nyní bezradné
zbyla jen papriková čmouha na zdi
kterou jsem zakryla obrazem
tvůj přehled o pokoji je uzavřený dlaní která se staví
mezi tebe a šukající plátno v biografu
můžeš to slyšet
ale klíčovou dírku ti sebrali jak lízátko vzpurnému děcku
… ublížená
na kov dnes nemám náladu
bude tu jen čistá látka prostěradla
a hlasy co umí chodit jako kůrovci
ujídají výčitky po předchozích nájemnících
slova která jsi zaslechl včera u večeře nebyla určena tobě
ale ve větách ti patří
zlobím se
ne proto že jsi vymyšlený
ale že nezaliješ kávu když konvice vříská
a naši kůrovci se ze zvukem který je lehčí než vzduch
nafukují do obludných rozměrů
lepí se na strop
a nakonec jsem to vždycky já
kdo musí do sklepa pro štafle
|
