literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mladějovský

ASI BY BYL RÁD, ŽE HO NEMÁM NA TRIKU /VZPOMÍNKA NA F.K./

Staroměstské náměstí, červen 1970, poledne…
máte rád Kafku? Ne, víte, já mám raději pomeranče…


Kolíčky různých tvarů jsou hotovy a rozličně obarveny,
a tak není žádných pochyb o cestě do zámku.
Připnout cedulky na větve stromů a keřů pro náhodné poutníky,
pro poutníky do Siřemi,
jenže projekt původního zaměření není k nalezení,
proto k němu vede výhradně vždy pouze hlava zbloudilého,
jiné cesty do něj prostě,žel není.

Siřemské nákresy byly dvojicí přičinlivých pomocníků nepatrně pozměněny,
nešlo zase o nic překotného, jenže nákladní vozy jezdily o den později tam,
kampůvodně měly, a tak se po čase dostávaly
s barevnými kolíčky ve stonásobných odstínech okrové a šedi
někam jinam, než projektanti z Vídně, v temných kancelářích
plných deprese a chaosu, původně na poradách plánovali.
Naprostým omylem, tak, jak už to na to na začátku velkých událostí bývá,
přivezli bratranci pomocníků / nebyli nikterak schopní,
jeden byl nemluva a druhý sbíral na jaře s babičkou pampelišky na domácí med …/
pětadvacet náklaďáků do nekrajinné Siřemi a pan K.,
zavalen svou amatérsky organizovanou prací, špatnou stravou,
nedostatkem stravy a přehršlí piva a děvčátek z Plzněřekl:
„Chlapi, hoďte to za les,za les na zámek, tam se toho vejde hodně,
hlavně, ať má zámecký pán tu svou fúrii naprosto spokojenou…“
V té době byla budoucnost, stejně jako dnes, fiktivně zakotvena
ve vzdušných vizích a tak tedy bylo naprosto jedno,
kdo vládne a kdo si co myslí,
lidé dělali dál zabíjačky, pili, koukali na fotbal, hráli karty
a pravdu si říkali, někteří, jen večer, při svíčce
a především potichu, samozřejmě doma…
/některé Sáry a taky Ester z Břehové potom, v noci,
někde jinde, významně mrkaly a špulily rty/.
V té době Ottla, sestra pracovitého a dopředného pojišťováka,
řekla slavnou větu,i když jí tak asi nemyslela:
„Ty, Franzi, víš, že jednou budeš slavný?“
Proč, kvůli ochranným pracovním pomůckám,
které tak tvrdošijně proti vůli mistrů prosazuji?
To mi tedy není jasný, to mi vysvětli,- odpověděl Franz…
„Ne, ne, to ty kapusty, ty závitky, co máš rád a není v nich
ani mleté, jen ty kostičky z kedlubny s bešamelem…,
co mají neopakovatelnou chuť a glanc. V Lažanech na tržnici
jsem potkala toho učitele od mladého pána ze zámku Chyše,
myslím, že Čapek se jmenuje, pěstuje bylinky
a prý, že by si recept vzal, tak jsem mu ho dala
a taky dobromysl, že ho odpoledne berou nějak záda,
ale ty mě neposloucháš, stejně jako ti tví dělníci“.