|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
Verše a ilustrace
PÁBINKA VONNÁ
/realistické ohlédnutí po stopách okamžitého naivismu/
· Croissant?
• Ne, děkuji, nechci. Raději srnčí, dva dny uleželou svíčkovou, dršťkovou nebo bramborové placky.
· Opravdu?
• Ano…
· A byl jste vy vůbec někdy někde ve světě?
• Dozajista…
· No a?
• Zajímavé, velkolepé, ale i tak si dám fernet a ty placky.
· Skutečně? Není to náhodou jenom póza? Nebojte se, dnes můžete říci i to, co si nemyslíte.
• Ne, opravdu není. Mimochodem, nejste vy tak trochu z Moravy? Šveholíte totiž jako poezie a je tam také trochu prózy.
· Ach…, děkuji.
• Pábinko vonná, kutejte a hledejte, vždyť tady všude kolem je pro vás dost místa.
· Řeknete mi přesně, o jakém místě mluvíte…?
• Přeci tady, tady všude, - ale je zima a neměla byste být tak krásně bosa… a poslouchejte, tiše!..., vždyť právě teď cikády hrají žestě.
· Neříkejte, že jen pro mne…
• Snad ano, určitě asi, snad alespoň pro dnešní večer to možná oba víme zcela jistě…
NEHRAJME TO NA STRAVENKY…
Pošlete do rozkvetlé Seminární a Vrtbovské zahrady
sličné dívky nebo poupátka…
Tedy těsně před rozpukem, to tehdy, když jen tuší a vlastně ještě ne zcela,
co všechno budou hned zejtra navíc chtít…
/To, co žiju teď, chtěla jsem už včera…
To, v čem jsem byl, nechci už ani dneska…
To, v čem jsem dnes, já nevím, ale někdy se mi chce bejt…/
Vejce je drahý a „máslíčko“ už dávno,
A z paneláků se ozývá galantnost českých mužů:
„GÓL! Dej mi JEŠTĚ pivo, ty kachno“…
A do horních řad, tam, kam ještě nedohlédne tvá a ani jiných dcera,
Sedí Děvky, srdíčka s glejtem, všichni stejný podklady,
Číst to však dovedou a vědí ze všech nejvíc
a neznají rétoriku a ani řeč těla
/A na Moravě se ptají, dovezeni českým řidičem
a v tašce s islandským jablkem a se švédskou svíčkovou
…“Co to je, mámo?“ …“Jak to v té Praze mysleli?“
A jak se tak s tou svou mámou bavili, co dotace a naděje
A děvky a Karel, ten Čtvrtý a šunka a pivovary a stroje a taky hřídele
a cukrovary a pole
A chmelnice A tkalcovský stavy a vztahy a kauzy a hospody a školství
A uhlí a uran a doly a železárny a taky textil a bižu
/big, big bižu/ šly pomalu do rektálu
A nabídky, dle božího rozhřešení, taky,
JAKO TO VŠECHNO OSTATNÍ,
do hajzlu… A tak, zatímco Vyvolený seděl v rozkvetlé zahradě na kávě,
pokuřoval, uveleben a pokukoval kolem
A říkal si, usměvavý, jak to asi bude dál,
Ptáci, kteří přelétali v jiném čase a už jen na podobná místa,
Kálely mu náhodně do té kávy a hrozilo, že on
S tím popíjením a myšlením v naději přestane…
OMLÁDNE, ZESTÁRNE, Růže v parku uvadly, ZAPLATÍ, ODEJDE JINAM
Lidu dejte guláš, zbavte ho dluhů a dejte mu na pivo
A k tomu víru, že Češi nejsou blbci a jen baroko a pivní sejra
A hrdost, která tu byla a ať už konečně vyplují zbrojnoši na poklidné Vltavě,
nechť promluví Noe a ať řekne, jak to všechno bylo,
ať prozří židovské košer, Blaník a křesťanské Desatero.
Zpíváš-li Mišíka, Purply nebo Kryla, pokuds čet Hrabala, Freuda nebo Kafku,…
Asi je to na …
Kafe, ještě jedno, ferneta, A pak jedno závěrečný
A zaplatim, jo a Ivaně to dobrý víno
Díky, bylo tu, jako vždy mezi vámi,
Podivně Vlídno
a až nečekaně milo…
DÉMONEK
Ať si je svět dislektikem,
protože tady Fanda a taky ostatní,
tedy u nás v kotlině,
máme rovněž jednoho jiného, než jsou ostatní děti,
totiž nachově světélkujícího
Démonka demokracie.
Alergik si bere v létě
jeden prášek denně,
avšak my, kdož utrženi ze řetězu,
ho vlastně nepotřebujeme…
Démonka jen hladíme a kolébáme.
Pozor! Neokřikujeme a ani hlas nezvedáme.
Nechceme po něm vůbec nic, ale pouze a jen,
aby byl. Necháváme ho v klidu, nezbedu.
Tak nač je třeba kalokagácie…
Nedémoni si, podle posledních závislých výzkumů,
berou dokonce už dva prášky denně,
jeden na paměť a druhý na pomatení,
politici, jak špatní trhovci, později vstávají
a když už je půlden v orgasmu horní úvratě,
zapomenou, proč vstali a co vlastně chtěli.
Slova se nedrží a muž k muži
chová se jak po rozvodu k ženě.
Vše co cenné, už pod cenou za hranicemi,
ženy mají ňadra plný hmoty umělý,
Důchodci a vnuci sedí zase na chatě a chalupě
a tak vlastně jenom oni
a pak ještě milenci
chovají se k sobě veskrze slušně a jaksi něžně.
Večer brnkají si na kytary a pečou buřty,
televize vypnutý,
ráno pak z kostelů skrze vitráž pokukují k nebi,
jestli tam ještě vůbec někdo je…
Quo Vadis, Démonku Demokracie?
KLATOVSKÁ DEPKA
Jdu odnikud nikam,
jak unavený pošťák
co je první den doma,
obdařen nedoručenkami
a pár hodin také důchodem…
Nebo odněkud někam,
nikde toho není moc,
jen na několika místech o něco víc,
než jinde a je zajímavé, že když vůbec,
tak hodně blízko u sebe a pak, pak zase nic…
Už nešedne den a ještě nespí noc,
jsem v kotlině, kousek od Prahy
obklopen rumunskými zedníky
a výčepem, jsem v hlaholu a nezapojen nezapadám,
jak reemigrant s prošlou permicí od bran Šumavy,
nešumím, jsem sám u stolu plném
boulí a oděrek od únavy.
Nedělní dubnový klatovský podvečer je smutný,
mezi Černou a Bílou věží nelze očekávat jásot
a třeba světlou barvu, smráká se a prší,
jsem dočasně uschováván jako tácek pod pivem,
v hostinci U Radů vidím skrze okno
hernu La Casa blue v ulici Čs. legionářů
a úkosem, tak trochu vpravo,
lékárnu s hodinami
a s nemocně zelenkavým nápisem „Acylpirin“.
Čert vem Magistra, nemocné holuby i tenhle den!
Ploužím se na hotel
a za hodinu předstírám, že spím.
|
