literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mladějovský

Pyšný jako páv

PAŘÍŽSKÁ EREKCE V ČASE ADVENTU A CHANUKY

Volal mi přítel z Paříže, že až sem přijede, tak že se zastaví a že určitě proberem jeho proluku a indiferentní nepopsatelné psychoanalytické potíže, volal mi ornitolog a hlubinný dokař z Paříže, že prej pro mě něco velikýho má, a že ta Seina není už taková, jakou prý v Praze jeví se…
A když pak přijel za mnou do Prahy, do čtyřky, do hospody jménem Ká, měl červený svetr do véčka a smál se jako antikafka z odborářské brigády a křičel „Stop pesticidům“, či „Podejte se svému stresu“ nebo „Orgasmus napříč kontinenty“… Vypadal jako idiot na dvouhodinové vycházce, byl rozverně barevný a vytrvale vesekavý, zřetelně artikuloval a být vedle něho nenápadným a poklidným bylo zbla nemožno. U třetího ferneta mi zdůraznil, že prý tam už dělníci dokonce neberou telefon ani v pravé poledne v neděli, že prý maj Advent nebo Chanuku a nebo co a že jim prostě vadí, když je někdo v tom svátečnu ruší… Když se pak má paní odebrala tam, kde si ženy kladou rtěnku na rty do odrazu zrcadla, tajně a šeptem se mě zeptal se zcela tragickým výrazem ve tváři, zda nemám Viagru, že prý mu na tom velice záleží, že tu má lásku, velkou lásku na tři dny, že jí je dvacet a že ji miluje, ale že on, jako padesátník, má tak trochu trému…Zklamal jsem ho…a tak jsme jen tak pábili…
V ten čas nad Bohnicema už bylo pod peřinou a skoro zcela spavo a do střech stoletých oppid opíral se z úterka a vlastně teď už i ze středy déšť se sněhem a sníh se snem… Ti co už to vzdali nebo si mysleli, že se tu už více než na sto let schovali, kupodivu pořád dýchali a nechali po sobě kapat myšlenky a nechali po sobě kapat vodu a nechali svou tvář jen tak, napospas osudu a žádný plastiky a žádná pseudo, totiž tak, aby to bylo pěkně popořadě, tedy nejprve medovinu, posléze baroko, pak kousek gotiky a teprve, ovšemže v řádném postavení, košer víno a až pak guláš a řízné pivo ke snídani, ale jenom jedno, vždyť žít se má řádně a naši levobočci mají buď falešnou totožnost nebo nejsou řádně posečteni…, a ti, co šli kolem oprýskané zdi z předminulého století, mimochodem z nebe stále kanula voda se sněhem a sníh s fejetonem, měli své neukázněné mládí zažmoulané v kapse a omotané kapesníkem a také kondom a placatici a tajnosti a také investigativní a mladší mylný první dojem a svou denní dávku čehokoliv a říkali si, nechť, vždyť je to přeci jedno, jestli hraje jazz a nebo žestě na promenádě nebo Kudy kam v Ópeře a na jaře, kdy jen analytik nekvete a začíná fotbal a taky ragby a lhostejno, jestli mají dělníci ruce v pěsti, či na jejím stehně, hlavně, že začínají čísti, teda sázkové kurzy, volil – nežije, nevolil a taky se netváří živě a kolik gerontů sedí na zápraží a točí si svůj mlýnek…, slepice nesou, mlýnek přede, je přeci jedno, jak je v Praze nebo v Moskvě nebo v Paříži a hlavně ať po mně nechce nikdo proboha žádný názor a ani vděk, důležitý je, že teče Whiska a taky drsoň a taky pivo a sázky a fernet a taky rum a že má každý právo si to koupit cokoliv a kohokoliv a cestovat a šmírovat a kupovat cetky nebo titul a říkat svůj názor nebo může žít z podpor a jen tak popíjet a lelkovat a nemít ho žádnej a taky, že v rámci svobody bude kladen formálně neformální podpora, či odpor… A tady v tomhle kostele, to je baroko, ne? Tak tady postavíme kiosek s párkařem a v tom kostele uděláme potom bombastickej hotel, modlitebnu tam necháme a v zákristii bude špičkovej bordel. Pořád tedy trochovně krápe a Zeměhlav chystá mráz, krajina širá, nepoznaná, ach Karle Hynku, budí se do zimy nebo podzimní žluči chystá čas, nikdo však, sám nepozměněn, neví kde a kudy vytane ta pohoda či svár. Jsme toho plni jako opuchlá bělice vprostřed nikým neobdivované roztoužené ženy, - barevné tužby a rozkošné sny nad rzí prokvetlou střechou Rudolfína, ale orgasmus zatím, ač prožit, jen polosyt k nám okrovou tětivou se vzlíná…
„Člověče, ale toho Máchu, toho jsem fakticky čet, ten byl dobrej“ – vykřikl pojednou lamač srdcí evropského formátu z Prahy. Místo Viagry jsem mu doporučil slavnou pařížskou kavárnu Rotondo a věnoval jsem mu sbírku básní Rilkeho. Číst ji asi nebude… Ale na Mikuláše mi volal a nemohl si Rilkeho vynachválit. Prý si vždy útlý svazek slavného autora ledabyle položí na stolek vedle silné kávy a sklenky červeného, zapálí si tenký doutníček, naladí výraz zasněného hloubavce a čeká. Oduševnělé a dobře vyvinuté intelektuálky se jen hrnou… A kouzelné pilulky již netřeba! Tak jsem mu popřál pěkné svátky a je vlastně jedno zda Advent nebo Chanuku, hlavní je, že jeho divy ho chápou…

Ornitoložčina sbírka

DÍVKA ZA OKNEM

/temperace o jednom dějství/

…Teď vypadáš jako ta Dívka za oknem v třešňovém sadu,
co byla mezi lekníny, tak jako ta zadumaná,
ta sousedka od Moneta…,
byla bys tak trochu jako ona,
víš, jak jsem ti o ní říkal,
že jsem jí dal kdysi ve snu
pod Petřínem malé pivo a tyrkysové květiny.

Trnitá cesta,
h-moll Chanuka,
koblih s durem v bůčku o Adventu,
rozkoše v záňadří korzetu života
a živůtek, ten zbla nabobtnán a povolen,
kdosi ho k ránu dofoukl,
tvých devět bran pučí a venku žádný slunce,
já unáhlen
jak Guillaume A., jen
vnikám a smilním
a nikdo už nejásá a nikde žádný ovace,
tušíc, že ústa tvá, nepustí, vysají,
cumlají estéta, tahají za růžek čerta, žvýkají můj šém,
cicmají se v pološeru, hryžou se za světla,
až vyškubnou se z anděla tváře a navzdory sobě
zapomenou,
kudy že vede ta známá,
tolikrát prolíbaná,
zpáteční cesta.
Černá a bílá nešedne.
Tiše! Teď postavy nehrají, v zákulisí inhalují dým, kávu a rum - toť proklatá
a nádherná „Madam realita“…, nerušte, prosím,
Mistr není vesel ani chmur,
žal a zmámení, Mistr a média,
Mistr a Markétka, Mistr je koketa, Koketa je Vůl,
Ať žije Mistr, Mistr je mrtev,
Ať žije vůl a jeho média.
Špetka kávy v cukru, hrnek v čaji,
přepážka v rukojeti pažbí
Fiesta…
indulona, to je, pane věda a kdo nemaže, ten
neví, co je rozkoš
a slovo „gynekologie“ nikdy neslyšel
Pst! Mistr vyšel… - to je ale navýsost opravdu uznání /a název neznámého obrazu/,


Krajina mezi Paříží a Prahou

myslím tu dívku za oknem v třešňovém sadu

i když jsem u rozdávání olejů a temper byl tak trochu pozadu,…
vlastně, ono to bylo jinak, klopýtal jsem lesem a ne zkratkou a to je delší
a „to někdy bolí“, majoritní kolegové /majoři, minesengři a magoři/ spěchali k Laterně a zadní branou k Hradu,
dobře jim tak, čili Mana Uzu – mongolsky Moje Maska
a tak to má být, dnes nestraší ve věži,
ale straší se tou věží, neboť první dojem je jako zakletý zámek a než ho přiopravíme,
tak jsme roznášeni v kavárenském bahnisku, kde jen srkáme, protože nevíme,
co je to naslouchat …
Carpe Diem a už nehraj, už máš totiž Mat,
a co je to vlastně pravda, kde je vlastně Pat a Patašon,
už tady taky dlouho nebyli, co je s nimi? Dlouho jsem ho neviděl!
Nešil každý večer, žes měl někde jinde bejt…,
do háje!, Zoon Politicon a interpunkce, myslím, že ta na druhé straně,
promiňte, - vzpomínám si už jenom matně,
stejně to všechno nestihneš
a kdybys to stihl…


Ornitoložka

Tak nepůjdeš právě sem, podívat se k tomu oknu, na tu ženu v třešňovém sadu a navíc za oknem…

třešně jsou rudé až černavé, ve stínování modravé
a v pozadí mají nazelenalý nachový satén
a když se na ně díváš déle, chce se ti tak trochu spát
a oči máš veliké a k nerozeznání, - nevím, jestli máš šílenou radost
nebo, zda jsou lesklé od přemrzlých hroznů či od žalu,
těžko soudit, ale je to hustý…
Víš, že vypadáš skvěle? /to slovo zní až vágně/,
to, když má paní vyndavala nádobí z myčky a měla na sobě vytahaný svetr jako hippík
a tvářila se unaveně a pak řekla: Pane profesore, složila jsem zkoušku?
„Dozajista“, pravil jsem uzarděle: „Dejte mi index“
a ona opáčila: „Víte, ale já nemám teď tu knihu pokání u sebe a tak mě napadlo, nemohl byste zítra odpoledne přijít za mnou do hotelu? Tam bychom testament podepsali, je to 68 patro, pak po chodbě vlevo, asi 500 metrů, pak tam budou dveře,
před nimiž není nic, jen ovadlá růže
a má láska
a před těmi dveřmi chybí potah na fotelu?“…
Proboha, co jsem jí na to měl říct? No, že to beru…

…Teď zase vypadáš jako ta dívka za oknem v třešňovém sadu,
co ležela ovíněna mezi květy na okrovém divanu
a když jí pak Modigliani za svítání odevzdal sám sebe
a pak absint a pak kávu,
počal jí pomalu temperovat ňadra
a do očí jí vyplakal
onu nevyzpytatelnou Melancholiu