|
na další stranu
Karel Sýs
HLE PAŘÍŽ...
Nádherná slova Denfert-Rochereau a Rochechouart, šišlající jako bleší trh. V září 1968 vyhrabu z hromady mosazi žluté dítě, sdrátovaného naháčka zlomeného v půli, netuše, že břicho ženy v dalekém Písku je již prázdné – náš první a poslední Kája, který bude žít jen několik minut.
Tady bude v září 1986 Camille okouzlen skořápkami, a vskutku, naozaj to vypadá, že nelze nevyhrát, že si nelze nepřilepšit k hubené devizové výbavičce! A přece! Zprostředka veteše, surreálné v železářství pana Čapka i na periférii Jaffy, odchází C. jako vetešník ze všech nejchudší, nemaje již ani na bagetu s hltem vína a museje spoléhat na dobročinnost krajanů.
Křížová cesta bulvárem La Fayette do La Villette. Paříž nezadržitelně měkne, cepení, maže se a smrdí, jak se vypařují zuávové a mohamedáni, dělníci všech tmavých a ještě temnějších barev, neboť zde se dosud pracuje, zde dosud žhnou výhně jako na ostrově hraběte Artigase a ve Stahlstadtu Herr Schultzeho. Zde se páchne, zde Dior se Chanelem vyklidili pozice a stáhli se na předem připravenou předprseň barikády.
Peklem přepálený olivový olej, salát sekndhend, lanýže z plastu…
Stejně v Richelieuově ulici v Oděse, v Paříži Východu, ubývá bohatství s čtvercem vzdálenosti od moře.
Hle park Monceau. Na bulváru Malesherbes ing. Garin bičuje paprsky eskadru pruských bombardérů, jež dostaly zálusk na jeho sovětskou vlast…
Hle Camille Flammarion v secesní kupoli, kterou navrhl Albert Robida, hledá účetní chybu ve výkazu komet...
Je takové místečko, náměstíčko de Furstemberg, před ateliérem Eugéne Delacroix, kde jsem se pokaždé nechal fotografovat.
Lavička z creuzotské litiny mne doběhla a předběhla. Já jsem stále týž, ale ona se nakazila litinovým morem.
Nemám kde sedávat, o dekádu starší.
Hle: nikoli vzpoura vzdělaných hraček, nýbrž zrada negramotných věcí!
Sotva s Ž. dosedneme do pařížského expresu, začne Vladimír B. svačit. Žlutými zuby bobra rve titánská sousta chleba, z něhož se kutálejí kola turistického salámu.
„To dělá propolis, tu žluť, jako nikotin barví prsty, zachránil mi dásně. Ostatně vezete bižuterii?“
„Vezeme, Monsieur, náhrdelníky a náramky z Bílé labutě pro pařížské divošky.“
„To vám otevře všechny dveře i srdce.“
V hotelu Odéon je dáme jugoslávským pokojským a ony se odvděčí dárky chudých – hotelovou zubní pastičkou a mejdlíčkem.
„V Paříži nás budou sledovat především zednáři. Jen zkuste v restauraci zaklepat na stůl, hned přinesou jídelní lístek se slevou anebo gratis.“
„Zaklepat kolikrát?“
„Přece třikrát, jako v každé pohádce!“
„A pak samozřejmě policie. Ucítíte-li oko v zádech, pomáhá prudce se otočit a překvapit čmuchala při čmuchání. Vidíte: já jsem přes zavřený, ale nezamčený kufr napjal vlas. A teď je co? Přetržený!“
Šetříce si vlasy nechali jsme kufry pootevřené... Na vzorně poskládaném prádle spočinuly dary dalmatských pastýřek.
„Je rovněž třeba často se stěhovat, málo jíst a raději vůbec nepít.“
A vskutku, po večírku na Apollinairovu počest dobrovolnice B. převezou i s jeho na mol opilými moly do jiného hotelu!
Dnes půjdeme do Apollinairova bytu. Jedině B. to dokázal zařídit. Konec ironie.
Apollinairův synovec decentně mizí v hlubinách.
Lehám si na Apollinairovu úmrtní postel, má úmrtní postel je v nedohlednu, myslím jen týden dopředu. Takto Vilém ulehl na Krásnou Rusovlásku, terásku vedoucí nad pařížské střechy na dohled.
Ručně pletené polštáře, takové by neupletla ani babička, ani maminka, možná ani paní Jeřábková.
Beru z psacího stolu pár per a pár sirek. Záhy o ně přijdu, z měkkosti srdce.
Nazítří oběd u synovce kdesi na sídlišti. Špatně vyloupané krevety, kousek hovězího s brambory, defilé sýrů krájených na drobné kousky.
Po jídle na gauči povinná prohlídka rodinného alba, žádné přiblblé děti a tety, nýbrž sám Papež poezie, fotografie z monografií a sbírek in natura, račte si přivonět a šáhnout. Ale jak maličké, nezvětšené, pouhé kontakty! Svrbí mne ruce, ale včerejší šance se neopakuje ani jako fraška.
Chtěl bych ještě jednou spatřit básníkovu litinovou vanu – kotel s kahany, pekelnou mikev.
Vlak do Prahy ještě nepřistavili a odbíhám s posledním desetifrankem do nejbližší peep-show, jako Sova: ještě jednou se vrátíme, prý existuje podnik, kde ho lze za příplatek lepenkou prostrčit a...
Camille, teď začali! Obětuji desetifrank a vybíhám na bulvár Montmartre, kde C. nasupeně tvrdne. Nechá se zlákat, ale běda, právě skončili a druhé kolo svlékání teprve začalo.
A v roce 1968 na témže bulváru. Pánové, nešli byste se mnou, neumím francouzsky a nevím, jak to uvnitř chodí, pánové jsou ze zahraničního obchodu, tři, jeden tatík by šel, ale druzí ani neodpoví, co když jde o provokaci, podívejte, peníze mám.
Spouštím se do sklepení sám, teploměr stoupá, usedám do skleníku a bázlivě zaháním číšníka, tedy aspoň pivo, jenže bohužel to je zde nejdražší, vedle koluje šampaňské, vlevo u zdi sedí Toulouse-Lautrec, sklenici vypiju naráz a zakrývám rukama prázdno, žena už je skoro nahá, ale jen skoro, na bradavkách má stříbrné hvězdičky a na chlupech hvězdu.
Kam se hrabou na Hamburk!
V Saint-Denis sedíme přesčas, kalhoty naškrobené a na krustě přibývá další semeno, tady opravdu souloží, kouří, lížou, takovýhle doutník bychom nedali dohromady ani s Ž.
Po představení se potácíme do bistra, pána s paničkou načapáme na kafi, jsou si úplně cizí.
Papež je na misijním skoku v Paříži.
Čtu na nádraží odložené noviny a neznaje jazyk, rozumím! Papež si večer poroučí jedno míšeňské jablíčko, jinak nic. Ministr ten a ten před papežem nesmekne ani u letadla, neboť je svobodný zednář.
V rue Cadet 6 končí galerie zednářů Salvadorem Allende. Přes uličku trůní křeslo vévody orleánského - Filipa Égalité, aneb rovnost vodsaď až pocaď. V patře nezasvěcené zadrží mříž. Za mobilizace směl dovnitř Maurice Thorez.
B. vítězoslavně ukazuje na náhrobku Eugéne Pottiera tři hrbolky – neklamnou zednářskou parafu.
Za zdí komunardů, za poslední barikádou v ulici Ramponneau, v rue Gay-Lussac se dosud vypařují kulky na rozpálených prsou posledního prokurátora Komuny Rigaulta, zatímco z nábřeží bukinistů nikdo neodhání stíny dam, jež deštníky vypichovaly oči komunardek, jako buržoazní fifleny z Vinohrad vyčesávaly peněženky lidských sklípkanů.
Ve snu zahlédnu kdesi na dolních Vinohradech, tam kde spadají k vršovickému nádraží, výpravu dvaceti osob, co byly omylem vyvrženy do 21. století, tlupu ochotníků se špatně nalepenými vousy.
V rue Rosiers a Ecouffes se kývají židé jak celuloidoví plaváčci s broky v nártech, zatímco za Les Halles Dalí smeká bagetu přibitou k hlavě otáčivým čepem.
Za sv. Eustachem palác hrnců, pánve vycházejí na mém sedmém nebi, přehlídka vší mědi, elektřina jásá, maso pláče. Svatý Eustach neslyší, zanítila se mu trubice.
Hle spojité nádoby Panthéonu. V jednom rameni pluje Nezval, v druhém prs Nadji a ve třetím – slepém žebroní André Breton o motýla zaskleného v kouli.
V rue Bonaparte č. 18, kde se pekl osmadvacátý říjen, listopadově nevlídný úředník očichává můj zelený pas.
Hle Paříž zvířat, rybařících koček, čilých králíků na houbách a psů, kteří kouřili...
Hle place des Vosges: světlehnědé sépie proplouvají hnědým muzeem Victora Huga.
Zde uronil dvě slzy: Rimbaud: „Shakespeare dítě“ a Verlaine: „Příšerná historie P. V. Ubohá mladá žena! Ubohé malé dítě! A on sám je také k politování!“
Voskový Hugo klape hubou sešitou plátěným pantem.
Na bulváru Montmarte v bistru občanský oběd, obídek za jeden frank, bifteček jako šesták, hrstička pomfritů, kalíšek červeného a recyklovaný list salátu. První a poslední teplé jídlo v Paříži!
Pochopil jsem, že na konec Paříže dojdu jenom sám a trhám se od Ž. a spěchám od poslední stanice metra přes ostrov Grande Jatte do Bois-Colombes, do holubího lesa, k Ohradě bez okolků pana Balthazarda, a je to přesně tak, jak to pro mne nakreslil Edouard Zier.
Hle rue Nicolet č. 14. Sem došel Rimbaud z nádraží, poté co se vylodil nezpozorován Verlainem, a na tuto dlažbu dopadl jeho zavšivený podolek.
Drahá duše nečekala, vlak měl zpoždění, herci se minuli.
Hle Rimbaudovy hnusné podnájmy za Maubertovým náměstím, hle kostel Saint-Sulpice, před nímž randil s ubohým Lélianem.
Hle rue Descartes č. 39, kroucené schodiště-roláda, schodiště-španělský ptáček, po němž snášeli vychladlého Rimbaudova milence.
Hle Eiffelova věž – ocelová spodnička vykasaná nad anténu, kde jsem vzpomínal na tu tvou zrezivělou, na tu tvou, která se převtěluje a vidím ji hned na pravověrném Montparnassu, hned na levověrném Montmartru.
Ropa už nikdy nenaroste a dítě se už nezvětší, a i Paříž zůstane jako tenkrát, kdy jsme nefotografovali, ale dívali se jitřním úžasem rozšířenýma očima.
Hle Paříž...
|
