na další stranu
 Slovo úvodemUž se mi ty vzpomínky chýlí ke konci, provzpomínal jsem už pět let a jsem v roce 1969, listuji čísly 3, 4 a 5. Vybral jsem z nich dvacet dva autorů a minimálně stejný počet jsem zavrhl. Částečně z lenosti opisovat, z části jsem dnes už přece jen poněkud náročnější vydavatel. Nesmím si prostě udělat ostudu. Kamarádka nekamarádka. Kamarád nekamarád. Stejný počet autorů současných přináší 18. číslo internetového Divokého vína, tedy číslo jubilejní uzavírající třetí ročník. Připomínám, že ve stejný den 19. září vyšlo historicky první číslo před 41 lety, v tom fantastickém roce 1964, v roce mých sedmnáctých narozenin. Téhož dne slavím další jubileum, jež považuju za neméně významné. Od narození prvního hříběte v mém chovu uplyne rovných třicet let — 19. září 1975 se klisně Ujmě nebo chcete-li Hvězdě, někdy taky řečené Vlastě, narodila klisnička Alma. Vzpomínám na ni ve své Baladě o koních, kterou si pozorný čtenář možná kdysi přečetl. Teď jenom připomenu, že Alma dala mimo jiné Courbettu, ta Levadu, Levada Manilu, Manila Vanilku. Vanilce jsou dva měsíce a před třemi dny ji rozbolel zub. Přijdu ráno do stáje a Vanilka má na tváři otok jak meloun. Přeříkal jsem si v duchu dvakrát chirurgickou větu vět „otevři a vypusť“ a šel jsem řezat. A vzpomínám, jak si její matka Manila prorazila na čele otvor, z něhož se jí dech v chladné zimě valil jak gejsíry páry… A její matce Levadě jsem z kopyta levé zadní nohy, kterou jsem si sám držel, bez anestézie vyoperoval kus ulomené kopytní kosti… A její matku Courbettu jsem vlastní rukou uspal nad vykopaným hrobem, kam jsme ji s kamarády doslova donesli ze stáje, protože už opravdu nemohla ani chodit ani vstát… Nekonečný seriál… Rok 2005 přináší navíc 20. výročí od vítězství mého koně Marco Polo ve Velké jarní ceně. Mnozí uznávaní chovatelé anglického plnokrevníka se vítězství v klasickém dostihu nedočkají vůbec nikdy. Když Marco Polo proběhl vítězně cílem, asi jsem vůbec nepochopil, jaký neuvěřitelný chovatelský úspěch mě potkal. Ale už druhý den, jak se znám, jsem si asi představoval, že mí koně budou vyhrávat klasické dostihy tak jednou za dva tři roky.
Odpusťte, milí čtenáři, že starý koňák přináší výčet svých chovatelských úspěchů. Teď už jen o Poezii. Štěstí mě vedlo za ruku, že jsem se potkal s Objevem čísla, mladou básnířkou Terezou Šimůnkovou. Posuďte sami, jestli Básnířka vynikne mezi více jak dvěma desítkami autorů, z nichž malou četu tvoří prapůvodní básníci Divokého vína mladičtí v letech šedesátých — Zora Wildová, Jiří Žáček, Petr Cincibuch, Jaroslav Holoubek, Miloň Čepelka, Pavel Verner. Rozhodněte, zda její glanc nepohasne vedle objevu čísla předminulého vystupujícího pod jménem Tomáš Recht či čísla minulého — Ady Petrové. Musím jmenovat ještě jednoho mládence — Jakuba Čermáka z Teplic, jehož poému si rozhodně nenechte ujít.
Reportáží pravdy je text mladičké Terezy Chýnové, který znalce života holek a kluků současnosti možná nepřekvapí. Jiné asi udiví. Terezu Chýnovou jsem poznal osobně, a tak jsem ji pro vás vyfotil ještě dřív než Terezu Šimůnkovou. Nemyslete si však, že vilný stařík fotí jen mladé dívky. Se stejným nadšením jsem nedávno pro vás vyfotografoval i renomovaného českého fotografa Jana Reicha, jenž poprvé v Divokém víně publikoval v roce 1969. Tedy muže ještě staršího, než jsem já sám, je-li to vůbec možné… AktualityNadace Charty 77 uděluje Cenu Jaroslava Seiferta za rok 2005 Zemřel Honza ČechPodle titulku se zdá, že básníci nejsou nesmrtelní… Vzpomeňte, že za pět let vydávání Divokého vína je to už čtvrtý básník — nebožtík. Václav Hrabě, Ladislav Landa, Šárka Smazalová, Jan Čech… Ostatně jediné, co pro ně mohu ještě udělat je — vzpomenout na ně. Honza Čech se v Divokém víně objevil poprvé v roce 1965, kratince dokonce v tiráži. Bledý blonďák z Vršovic byl asi smrti zaslíbený. Oznámení o jeho konci vyšlo v Divokém víně 5/69 spolu se smutnou básničkou. Mladý student filosofie zemřel 30. září ve věku 22 let. Nikoli tragicky, dá-li se o smrti říct, že není tragická. V čísle 3/69 jsme otiskli fotky Jana Reicha, fotografa, jenž vystoupil na žebříčku mezi svými kolegy hodně vysoko. V mládí pobýval i na Hanzlberku a dnes žije na hradčanském Novém světě a z okna svého ateliéru se dívá na věže Svatovítského chrámu. Proslul svými fotografiemi Prahy. Jak to proboha dělá, že dokáže Prahu vyfotit bez lidí..?
Na první stránce téhož čísla vyšla Smrt ptáčníkova Věry Provazníkové, už tenkrát jsme si jí považovali jako uznávané autorky. Moje první žena Naďa se ve stejném čísle prezentovala čtyřmi kratinkými textíky pod jménem Naděžda Horynová. Asi se zase vdala. Když jsem přepisoval prózu Jiřího Žáčka nazvanou Všecko — zřejmě jeho vlastní vzpomínku na 21. srpen 1968 prožitý v Itálii — běhal mi ještě dnes mráz po zádech. Při opisování básniček Petra Cincibucha z čísla 3/69 jsem si všiml věnování Haně Vyčítalové, pravděpodobně Petrově milence, jejíž jméno a podobu jsem si už nedokázal vybavit. Nelenil jsem a Petrovi zavolal, abych něco po letech vyzvěděl. Petře, odpusť, ale nemohu si nechat pro sebe, co jsi mi vyprávěl. Hana Vyčítalová měla tu čest stát se první Petrovou milenkou. Psal se rok 1964, místo děje Poříčí nad Sázavou. Nezkušený milenec Petr si nasadil pánskou ochranu tak nešikovně, že ji po milostném aktu vůbec nenašel… Báseň Večer, jež v souvislosti s jeho láskou vznikla, zařadil pak do své knihy Panenství.
V čísle 3/69 vyšla první část článku mého uctívaného učitele psychologie z Fakulty sociálních věd a publicistiky Milana Nakonečného pod názvem Archetypický základ tvořivého nevědomí. Dokončení pak bylo v dalším čísle. Následující Divoké víno je poznamenáno prazvláštní typografickou úpravou — většina básní je psána typickým rukopisem Ivany Pavlové, malířky, grafičky a tajemnice naší redakce. Asi se jednalo o ctnost z nouze, protože sazba pro nás bývala často problémem. Zajišťoval ji sazeč František Novák, muž, na něhož rád a v dobrém vzpomínám. Tehdy byl již v letech a asi i přesluhoval. Seděl u své linotypky v provozovně Středočeských tiskáren v Klimentské ulici a potají po pracovní době sázel Divoké víno. Sazbu pak obtahoval na papír, z něhož se fotografovala, nebo jsme zkoušeli nejrůznější průsvitné materiály od pauzáku po celofán, z nichž jsem se pak snažili písmenka vykopírovat přímo na kovolisty, abychom ušetřili za filmy. Vlastní tisk zajišťoval legendární ofsetový rotaprint. Když pan Novák nestačil básničky vysázet, či se to nepodařilo z konspiračních důvodů, přišly ke cti náhradní úpravy, jakou bylo i dětské písmo Ivany Pavlové.
Rukopis zajistil mimořádný půvab zvláště básničce Zuzany Čechové Modlitba za Zuzanu. Autorka byla v době jejího otištění už maminkou mé první dcery Dorotky a čekala moji druhorozenou Markétku. Prostá a líbezná mi přijde i básnička Vladimíry Čerepkové Nedělní poledne. Svoje vzpomínky na Vladimíru jsem už kdysi popsal, ale ani dnes nemohu jinak, než myslet na ni s jistou dávkou nostalgie… Ačkoli vzpomínám, jak mě jednou naštvala, když si vzala moji boxerku Creu, kdesi se jí zalíbilo a zapomněla se tam. Nejhorší na tom bylo, že i s mojí milovanou čubou. Pravým opakem prostých lidských veršů výše zmíněných básnířek je cynický písňový text Jiřího Oulíka Milá v ledu, do grafické podoby ztvárněný rovněž kulatými písmenky Ivany Pavlové. Když listuju číslem 5/69, ještě po letech mě těší grafická úprava Pavla Jasanského. Absenci sazby vyřešil psacím strojem a číslo vyzdobil fotografiemi mladých zahraničních autorů.
Mezi autory básní kraluje Karel Sýs s lyrickou prózou Citová výchova. Strýček v ní svému synovci mimo jiné radí: „Vezmeš její něžné lýtko a položíš je do jamky klíčních kostí…“ Čtu si Citovou výchovu a zvažuju, které mladé básnířce bych měl Karlův text předčítat… |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí fotografie 
