na další stranu
Ada Petrová
Prozření
Laškovný polibek ptá se:
„Jak trávíš večer páteční?“
Přemítám tiše a zdá se,
že nejsme si náhle tak zbyteční.
S rozvahou, nikoliv zdánlivou,
omílám v duchu, snad z nutnosti,
otázku chladně pálivou,
zda-li je sex projev blízkosti?
Turistka
Ukradla noc spánku v tmě víčka.
Myslíš, jsem ten, kdo si tě hýčká?
Bděním tě provází šeptaný polibek dovnitř ti, do těla.
Vyhasla už hovoru svíčka,
dvě šmouhy těl zbavené trička
podušky rozhází. Doufám, že bolí tě, žes mě dřív nechtěla.
Nestačíš, viď, tempu mých kroků,
v peřině jsi vlivem svých roků
úplně ztracená, zmatená turistka, hledalas Pompeje?
Hodiny pak rozbíjí ticho,
pohledem ven pohladíš východ
slunka. Jsi zpocená. Tak neplač, turistko, mám rád tvý paprsky naděje.
Hlad
Ohlodávám snění kosti,
sním o párku náklonnosti.
„Je nám líto, není... Inu,
tak já si dám zeleninu.“
Báseň pro absolutní ženy
Též tě baví býti ženou,
když se na tě chlapi ženou?
Mě to baví, na mou věru,
stejně jako Míšu, Věru
pro chlapy se krášlí, holí.
Když vás nechce? Do něj holí!
Jen ho, děvče, holí stroj,
nejsi přece chladný stroj!
Babička
Vždy večer než se sešeří
a v krbu zaplá ohýnek,
ty kořeníš mou večeři
střípky hasnoucích vzpomínek.
A v květované zástěře
ukrýváš si milou krásu,
ačkoliv ti už na dveře
tiše klepou prsty času.
Tvým vládcem — pouto rodiny
a služebník je ochota,
já sním si sen ten jediný,
že nezvadne květ tvého života.
Já sním si sen ten míjivý,
když víru oblékám vděčností
a vím, že tvůj úsměv hřejivý,
rozzáří vesmírné věčnosti.
Ty versus já
Jsem otrokem tvých nálad
a hříčkou jenom pouhou?
Za zvuku tklivých balad
kolíbám tě hříšnou touhou.
Sním si sen svůj pozdě k ránu
o tobě a střepech z hvězd,
stíne padlých velikánů,
jenž chce v jasu světel kvést.
Bez barvy, vůně, bez chuti
ranní rozbřesk na mě dýchá,
jsi šálek čaje se rtutí,
v němž mizí moje pýcha.
Nohama já šlapu po tančícím listu
Nohama já šlapu po tančícím listu
a pozdní ten večer šeptá mi do spánku,
do ouška a na tvář o překrásném místu,
co teskně kreslí si vůněmi heřmánku,
přemýšlím si o nás i o mně a tobě,
když podzimem život neslyšně si zpívá
a řasy chvějí se v tiché mi žalobě,
že lásku nevidí, kdo se na ni dívá.
Pomalu, zhluboka, náladu svou dýchám,
hlavu mám v oblacích, nohy však při zemi,
ačkoliv o skepsích tvých já často slýchám,
o lásce ve vlasech potichu zdá se mi.
Motýlí křídla
(ve vaně)
Vrhala svíčka stín na tvé dotyky,
znenáhla změnil se očí tvých lesk,
spáry všech chtíčů a jejich motyky
vyryly z duše mi samotu, stesk.
Umlkla výčitka na vodní hladině,
zcela se ztratila v přívalu vod,
z kohoutku po kapkách draly se povinně
touha a zasnění, přišly mi vhod.
Vím, že nic nevím, nechci nic věděti,
schovej mě prosím tě pod křídla motýlí,
až voda okolo zbaví je perleti,
poznám, že včerejšek byl tu jen na chvíli.
Nahá zima
Na suchém listu starého dubu
kreslila barvou si zima něhu,
smutnému místu dala kus slibu,
že na něj zavěsí vločky sněhu.
Uprostřed noci v tajemném jasu,
svlékala zima se pro slib blaha,
pro bílý pocit svlékla svou krásu,
až (v studu) bála se, že je nahá.
Honzíka ze vsi dvě malá očka
pásla se zpodhouští na tom těle,
pak foťák z kapsy vytáh jak kočka
a s prstem na spoušti cvakal směle.
Zuřila zima, přála jen potíž
autoru šlépějí z polobotek.
Vše jeho vina! Nalezla totiž
přehršle (v Playboyi) pornofotek.
Větrno
Hádej, kdo mě potkal venku!
Vítr! Cpal mi navštívenku:
„Sídlo moje — Větrů hora“,
prohlíd si mě zdola, shora.
Povídám mu: „No, no, no,
z tebe táhne studeno"!
Jak se sápal, hned sa hrna,
zřel, že nejsem "povětrna“.
|
