na další stranu
Petr Cincibuch
Vrány
Na pole s kupami hnoje
padají okřídlené rakve.
V mokvavých brázdách
jsou ospalky ze zaječích chlupů
a hrstka broků v milenčině těle
těžkne každým probuzením.
Přikládej babí léto,
rány času se nezacelí.
Číslo na náhrobku se opět
zvětšilo.
Těžce jak mrtvá víčka
zvedá se hejno vran.
Večer
Haně Vyčítalové
Schody do sklepa s kysaným zelím
přebíhají sviňky.
Na prknech se zkroutily
sušené houby.
Snad se někde někdo modlí,
ale nevycházej.
Tchoř už cítí žloutek,
na píchnuté vidle
sedla tma.
V klecích
I.
Podkoní touhou se vleče.
Napadlo tolik vin.
Jen černý klín
je svleče.
Zblácené cesty. Stromy prořezané
k smyslu torz, jiné kominickou štětkou.
Promáčené boty cítím v rýmě střech.
Odřený čas. Dítě se zase narodí,
už je nosíš v břiše. Slepota rozumu
se osedlává citem. Vojsko v rojnicích
pokašlává v hlíně, terč.
Z hospody, z lesa, z postele.
Z rozumu. Zblácené cesty.
Pod koně touha vleče.
Napadlo tolik vin.
Hořký jak mandle, černý
svleče je v kleče. Klín.
II.
Promrzlou vodu v řece
přes ruku zlomil splav.
Nebe přeškrtané dráty.
V té krustě dívky špekované. Dav.
Chlupaté plece.
Den, zarostlá pěšina se skly.
Opakuje se stepní tráva pod mostem,
člověk po čtyřech hledá kost.
V noci šly ledy, pes rozštěkal sen.
Nespal jsem. To slovo ženy, to v jiném
stavu, ohledy koule.
Na řetězu pře. Slyším čas:
od břehu k břehu
zas se nepřeváží.
Muž žena v promrzlé řece.
Přeškrtané nebe dráty.
Cit z vychladlé pece.
Krusta. Já Ty.
III.
Jedové nebe v odlesku okna nad kredencí.
Tak. Kuchyňské hodiny. Modrofialovo.
V mlčení zas trapný zápas s potencí.
Rybičky zdí, rozhřáté olovo.
Jde stále o totéž. Jen kulisy připomínají
popelnicová zátiší. Špinavá místnost
a žena nahá v punčochách.
Litrová láhev bílého vína stojí v poli.
Ze zeleného skla vytéká vínová kyselost,
smáčí ušoupané šedě blondýn. Tlení
trav čpících pahrbků, příkopů, strouh.
Les prosakuje skrz noviny, písmenka myšlení
nezastaví zběsilost. Mlaskání.
Jde stále o totéž.
Jedové nebe v okně. Fialovo.
Mapy lepkavého jmelí.
Pach kyselých zelí
a olovo.
|
