na další stranu
Petr Cincibuch
Noc s Vladimírem Holanem
Vladimíru Justlovi
Projde-li čeřenem úhoř pod míru,
zanechá v provázcích prstýnek panny.
Noc, v které se napíná síť mezi
čtyři olšové pruty, je letní.
Hvězdy jsou rozvěšeny nad Betlémem,
u rybníka mlaskání ryb.
Dívky spí na břiše,
odkopané.
Otvírá se škeble,
od mělčiny začíná rýhová cesta za perlou.
Stříbrný potěr.
Čekám Tě, Básníku,
má Eurydika právě usnula.
I
Noc,
chrousti narážejí do zdi štítu
a padají na záhrobeň.
Múry si připalují křídla
u Tvé lampy?
Pojď k mé.
Drží ji Julie v očích,
je jí méně než šest...
Voda začíná být živá,
zlatozelení línci hýbou leknínem.
Za otevřenými okny vzdychají ženy,
muži na boku již
převrátili špalek.
Noc,
chrousti narážejí do zdi štítu
a padají na záhrobeň.
Slyšíš? To není sýček,
na strništi vzlíná voda ke kolínkům,
a cvrčci.
II
Přišel jsem Ti ukázat svou zahradu,
už jsi tu dlouho nebyl.
Ty dvě plaňky jsi jednou vytrhl na psa.
Říkali potom, žes ho hladil tak dlouho,
až strachem pošel.
Ale nechme toho.
Děti tehdy stavěly hrobeček pro vlaštovku,
a potom tu dvakrát prošel kůň s pluhem.
Na půdě schne seno.
Koš u řezačky je plný řepy od večera.
III
Nerad se vracím, ale:
Slyšel jsem vyprávět sen o utopené.
Ležela nahá mezi kameny a zatímco
cejní břicho se nadouvalo rybniční vodou
planého těhotenství,
jednovousý mník se jí přisál k pyskům.
A jak ji vlny zvedaly,
zdálo se, že její tělo přežilo
v milování duši.
Ty jsi seděl na břehu a oči Ti plály v naději,
že mrtvá je ta nezvěstná jeptiška.
Vidíš,
nemusíš si hned obalovat ruce pískem v kolejích,
plazí-li se trávou had.
Je-li měsíc vykrojen jak ňadro mé Eurydiky,
je to jen úhoř a jde na oves.
|
