na další stranu
Eva Machalická-Tacchinardi
Dvojník
Cosi mě nutí...
říká: nespi, vstaň a běž!
(Ráno mě budí
sny. Že ostatní je lež?)
A nutí mě být vzhůru
ráno už od pěti.
(Mám malou noční můru. —
Bože, zbav mě havěti!)
Můj noční host ví
toho o mně dost. (A vytahuje z kapsy list. —
Mé špatnosti teď nahlas bude číst.) ———
Tak povědomá tvář ——— (Ale jistě
je to lhář!) ——— Já však přísahám,
že odněkud ho znám. —
Mlýnek
Měli jsme doma mlýnek na kávu
(dřevěný s mosaznou rukojetí). — — —
Váže se k němu řada vzpomínek: Z rukávu
sypu černá zrnka, smetí...
Někdy mě mrzí, že už není
staré harampádí. Měli jsme doma
košík starých věcí dětem na hraní...
Dnes přišla pohovořit stará známá
o tom, co všechno vzal nám ďas.
A byla (jak se patří) poklona samá.
(Prý jestli může přijít zas?) — — —
Nevím, jestli vše zvládnu. —
Cítím, že stárnu. (A mlýnek
pořád mele čas.) ———
(Čím je to?)
Bože čím je to,
že u nás máme krávy a telata;
bažiny, pole, bláto
a samá zvířata.
Noční chlad dotýká se hor.—
Tu a tam opilý chodec
se zapotácí. Zaslechnu cizí rozhovor.
(Bože, kde je ti konec?) — — —
Ale hvězdy bdí
a s východem slunce
zas většina lidí
půjde do práce. ———
Táta se synem jedou s traktorem
na pole. Řvou stroje —
ale kdosi bdí nad světem. —
I nad hromadou hnoje.
Vánoce
Děti pějí koledy...
V pokoji u dědy
přikládám do kamen. ———
Blíží se hodina. — Hvězda
mi spadla do klína. —
Zapijeme to vínem. —
Dívám se do ohně...
Jdou pochodně. ———
(A lidé hojně šeptají
mrzuté zvěsti o ráji.) —
(Doma)
Zas ptáčkové mi přišli zobat z dlaně.
Malincí a tiší —
Prosme za ně (tichounce Tak, že nás
nikdo neuslyší.)
až nenávratně zmizí
jejich křídla v letu,
ať vrátí se včas; brzy.
(Zas nějak smutno je tu.) —
A potom sami od snídaně
sbíráme drobečky —
ty pro ptáčky.
Zpověď
Zdál se mi sen. Takové šepotání...
Na konci milovali jsme se
v úplné tmě někde v lese.—
Vůně sasanek a hub...[nebyly tenkrát k mání]
(Proč, lásko, někdy to srdce neunese?) ———
Prosím tě, co ti brání
žít na výsluní mládí,
marností život utrácet, nic nemít,
čekat, co ti druzí dají ? ———
Čas pádí, čas pádí... Najednou
Nesmíš se už vracet.— (a dítě,
které porodili;
vytáhli ho z těla matky, neroste, nejí,
protože chce zpátky.)
(Listopad)
Havrani k nám cestu spletli si —
a začali přivolávat zimu.
(K nám vede cesta přes lesy;
prosím, doprovoď mě domů.)
Skřek ptáka připomenul mi —
úklady, hrozby, viny... (Kdyby se někdo na mě ptal,
řekni, že ještě pořád počítám ovečky před spaním.)
A mrtví ? Nebojí se zimy ? — — —
Strach opouští v letu havrana.
tma trvá dlouho; až do rána. —
Krása se ukryla do ledu...
Nejdu už pozdě k obědu ?
Počítám ovečky — Znamení na nebi —(Maminka
zapomněla koupit svíčky na hroby.) — — —
Adventní neděle
Sněží. Bílá pole; bílé stráně. —
(Pod ledem řeka běží.) Kůň
táhne saně. Držím se otěží...
Stmívá se. Už i poslední sáňkaři
šli domů. Zítra je neděle — — —
Musím nést víno k oltáři. —
Maminka připravila čaj s medem
a zatopila. (K nebi přimrzají andělé...) —
Na sáňkách spěcháme... (Honem!)
Maminčin byt sál teplem;
oheň v kamnech hoří. (Je neděle —)
Jen ať ji nikdo nepokoří...
|
