na další stranu
Eva Machalická-Tacchinardi
Výčitky
Co pro mě máš? Zase hněv?
Máš radost, že se šeří (a tečou slzy?)
(Víno je stará krev.) — Jen neříkej,
že tě mrzí... Už mě tvá ruka
neudeří... Jak bolí lidské hoře? —
Prší. Nebe je rozbouřené moře. —
(a svět se chystá na potopu.)— Odplatu,
žádám, potupu. ———
Na dně jsou potopené vraky. —
(A ďábel píše na dřevěná vrata
nesrozumitelné znaky.) ———
Také bude mi jednou hlava sťata.—
(Pekelné biče švihají duši. —
A ty nevíš, co se sluší.) ———
(Vlku)
Z věčnosti upíjím svůj čas,
Chutná mi po medu a šťávě —
(Celou mě máš ———
a zvládl jsi to hravě)
Ani ta sladkost nikdy není jistá.—
Časem jak střela zmizí dozajista
(tak jako každý blesk.) ———
Upíjím žal a smutek, stesk.
A tys můj noční běs;
tolik stýská se,
když běhám po lese. —
Sklání se celý les —
do ticha, noci, temnoty...
(V tom tichu vyješ jenom ty.)—
Vyznání
Má duše vídá kraje,
v nichž panuje jen bída. ———
Jsme lidé vyhnaní z ráje. —
(Zlo dobro střídá.)
(Jsem bláhová a hloupá Eva
a Bůh se na mě hněvá.) ———
V krátkém spánku
vídám svůj osud—
visí na špagátku. ———
Vy ještě dosud
spíte? Občas zdá se mi
o krásném a ryzím světě. (Byl by
ráj tady na zemi.) — Ale vy—
co o tom víte?
(Jsem bláhová a hloupá Eva
a Bůh se na mě hněvá.)
(Jaro)
Zas klopýtl čas (a strčil do mě:
Podívej, že se země
probudila ze zimního spánku.) —
Začalo jaro. A sedlák na statku
Odložil svůj starý zimník
do komory. Vyčistil
chlév i kurník. A nakrmil
vepře — ty potvory !
Sníh slezl z polí... A den
od rána pomalu se vleče. —
Sedíme u stolu (a jíme
chléb s máslem a se solí.) —
Jižní Morava
Tak blízko u vinice
poletují ptáci...
Svatý Johánek se stydí ve vitrínce
za bolest. Na polích lidé mají práci...
Snad čert, snad anděl
jde po mém boku ———
(Kdo by se nestyděl
za umučené svatého Jana z Nepomuku?)
Babička se u Johánka modlí:
Ochraňuj nás svatý Jene,
když lidi jsou tak podlí...
Vysoko nebe se nad námi klene.—
(A kluk prstem na mapě
hledá Nepomuk.) ———
* * *
Znám
tolik moudrých krás.
Řekni,
jak nepromarnit vás,
když krade...(ten šarlatán
je čas) ———
A kdo? Kdo ví
co je zač?
A paměť
je kámen
ve zdivu katedrály,
co pamatuje věky;
divochy...
i zbožné poutníky.
(Jen blázen věří
na zázraky...) —Ty mlčíš
katedrálo, vznešená
a stará. A paměť
leží zakopána...
(Kdo byl Pán Ježíš?)
Klame —
a duši opíjí.
Pane —
na kříž Tě zase přibíjí.
|
