literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Lipanský

Na místo zloby poděkování

Život je vlnovkou vzájemných výběrů a voleb, ať už nám zvenčí vnucených anebo námi samými zaujmutých. Já jsem také prošel touto cestou mezilidského dotýkání a setkal jsem se takřka s bezpočtem jiných lidí. V mém osudu sehrály roli naprosto nezastupitelnou tři ženy. Dvě z nich už mají za sebou poslední rozloučení. S tou druhou jsem se setkal v poetické vinárně Viola před půl stoletím. Došlo ke sblížení a v mnoha ohledech i k jakémusi podivnému Ztotožnění. Magických sedm let, které jsem strávil v její těsné blízkosti znamenalo ostrý břit mezi bouřkovou temnotou a následnou nádhernou barevnou duhou. Není divu, že jsem se mnohokrát poranil, ale dneska jsou už všechny jizvy zaceleny a nebolí. Jana Černá-Krejcarová patřila a patří k charismatickým osobnostem majícím právo na odlišnost od českých fotbalových fanoušků a konzumentů četných pivních půllitrů. Jejím prostřednictvím jsem poznal představitele předválečné avantgardy. Uvádím za všechny první překladatelku Johna Steinbecka Zdeňku Watersonovou, Adolfa Hoffmeistera, Olgu Scheinpflugovou a jiné. K lidem, se kterými mne seznámila, patřil například Zbyněk Fišer alias Egon Bondy a hlavně Bohumil Hrabal. Nemohu zapomenout ani na skupinu mladých nadšenců kolem Divokého vína. Tam jsem začal také otiskovat dobré texty, hodnocení je z cizích úst. Přirozeně konec našeho sedmiletého vztahu byl poznamenán rozmíškami, bolestí, zklamáním a podobně. Nezbylo z toho nic. Einsteinova obecně známá rovnice E=mc² platí. Proto má Jana Černá přístup k internetovým řádkům. Chtěl bych vrátit alespoň část svého dluhu. Posílám jí tedy toto vyznání:

Jsi stesk, jemuž se po tesknotě stýská. Jsi hebká ruka, která sama sebe stiská. Jsi voda hluboká, co sama v sobě tone. Jsi ano a jsi také to ne. Jsi zralá žena, která občas promění se v dítě. Kéž bych byl ten, kdo jednou pochopí tě.

(současná tvorba)