literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Kučera

Zpěvák blues

Václav Hrabě
 
Nikdy jsem nebyl
nic jiného než potrhlý
zpěvák blues
 
(z básně Sedm růží s přísadou antibiotik)

„Láska je jako večernice plující noční oblohou,“ zpívá Mišíkovými ústy Václav Hrabě. Někteří lidé nazývají Hraběte jediným českým beatnikem, jiní v něm vidí nástupce Máchova… Na každém šprochu je sice pravdy trochu, ale každá nálepka nutně zjednodušuje. Osobně bych jeho osud rozdělil do tří slok: ta první by se jmenovala Život, druhá Dílo a třetí poněkud neurčitě Kult. Teprve jejich spojením vzniká blues s názvem Václav Hrabě, divoká píseň, která zazněla českou literaturou 60. let a jejíž refrén se opakuje s každou novou generací.

I. Život

Václav Hrabě se narodil 13. června 1940 jako mladší ze dvou dětí. Otec Jan Hrabě (1899–1967) je železniční dělník, matka Magdalena rozená Kalinová (1906–1982) pracovnice v zemědělství. Václav se narodil v Příbrami, ale vyrůstá v Lochovicích na Berounsku. Navštěvuje jedenáctiletou střední školu v Hořovicích, sám se naučí hrát na klarinet a saxofon a se spolužákem zakládá dixielandovou kapelu. Píše první básně a několik jich publikuje v okresních novinách.

V roce 1957 složí maturitní zkoušku a je přijat na Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk — dějepis. Bydlí na koleji v Lazarské ulici, pak v podnájmu na Národní třídě, ale zakrátko se vrací zpátky na kolej. Pravidelně hraje se skupinou Dixie 24, zúčastňuje se i jam-session v klubech Reduta, Olympic nebo Pygmalion. Píše první ročníkovou práci o tvorbě Antonína Sovy, seznamuje se s budoucí ženou Olgou (z té doby pochází jeho báseň Infekce, jedna z nejzajímavějších skladeb české milostné poezie) a v roce 1961 nastupuje na vojnu.

Začíná intenzivně tvořit a pět básní publikuje ve vojenských časopisech Zápisník, Československý voják a Obrana lidu. V únoru 1962 se žení a v srpnu přichází na svět jeho syn Jan. Václav Hrabě píše divadelní hru Královna Margot (jediný rukopis se později ztratí) a povídku Horečka. V roce 1963 se vrací z vojny, píše druhou ročníkovou práci (o Jiřím Šotolovi) a skládá státní závěrečné zkoušky. Přestává hrát v klubech a soustředí se na literární tvorbu — připravuje k vydání sbírku Blues pro bláznivou holku, kam shrnul dvanáct básní, které považuje za nejlepší. Pracuje postupně jako pomocný dělník, knihovník a vychovatel v učňovském internátě.

V roce 1964 se rozvádí. Jako lektor spolupracuje s časopisem Tvář a je redakcí pověřen napsat reportáž o Mezinárodním budovatelském táboře v Napajedlech a reportáž o autostopu — proto v rámci čtrnáctidenního stipendia Českého literárního fondu projíždí stopem Československo. Pro Tvář píše také reportáž z 1. mezinárodního jazzového festivalu nebo o poetické vinárně Viola, kde je zároveň zaměstnán jako osvětlovač, člen umělecké rady i účinkující. V říjnu 64 se konečně začíná věnovat pedagogice — stává se zastupujícím učitelem na základní škole v Praze 5. V roce 1965 přijíždí do Prahy americký beatnik Allen Ginsberg — Emil Machálek, Václav Hrabě a Ludvík Hess píší pro revui Divoké víno Interview s Allanem Ginsbergem a reportáž Allen Ginsberg v Praze.

5. března 1965 Václav Hrabě umírá, zřejmě nešťastnou náhodou, na otravu plynem.

II. Dílo

„Svlékáš se a tma na modrém koni / vjíždí do města,“ šeptá Václav Hrabě do ucha své milované a literární teoretik klepe do psacího stroje s kadencí kulometu: „Subjekt uzavřený plodnému vztahu, nečinný individualismus, samota jako opak lásky a tvorby, to vše je Hraběti totožné s nebytím.“¹ Nemyslím, že vykládání a vysvětlování prospívá umění; poezie je hledání slov pro věci, které slovy popsat nejdou, a odborníci tuhle činnost zkoušejí popsat bezbarvým jazykem literární vědy. Čím míň se o poezii mluví, tím víc může promlouvat poezie sama.

Naštěstí Václav Hrabě úspěšně uniká škatulkám odborníků, a ačkoli už se objevuje v čítankách, nepotkal ho zatím osud nešťastných spisovatelů 19. století; ti se proměnili v kožené klasiky, v nenáviděná data ze školních sešitů a zažloutlé podobenky z učebnic — což zakrývá fascinující dobrodružství jejich životů i tvorby.

Protože bohužel není možné tímhle povzdechem seminární práci ukončit, nasadím i já zachmuřenou masku intelektuála a zkusím básně Václava Hraběte obléknout do nemocničního županu teorie.

Prvotní znaky člověka

Leitmotivem poezie Václava Hraběte je láska. Milostné básně jsou dodnes tím nejsilnějším z jeho literární pozůstalosti a patří k tomu nejpůsobivějšímu v české milostné poezii vůbec. Jeho verše jsou plné melancholie a smutku, ale ve většině případů se autor odráží ode dna vlastní duše a vyzývá k činnosti, k tvorbě — a nedělá přitom rozdíl mezi psaním básně a dlážděním ulice. Jedna z postav jeho povídky Horečka vykřikuje o svých vrstevnících: „Tenhle mejdanovej styl má pokračování v dokonale rozvinutém měšťáctví. Touha mít pěknou ženu, pěknej kvartýr, znaky člověka. Rozumíš? Prvotní je, že člověk má (…) dělat něco, co by bylo užitečný. Něco, co by tu po něm zůstalo. Sakra, jsme smrtelný, ne? Tak vidíš! Prvotní je — udělat něco — třeba pilník, barák, básničku, prostě něco, co lidi budou potřebovat a co jim bude užitečný, až tu nebudeš. To ostatní, to jsou ty druhotný znaky člověka. A většinou čím komfortnější, tím větší prázdno za nimi…“

Václav Hrabě on the road?

Václav Hrabě bývá označován jako jediný český beatnik. Samozřejmě, i on stával se zdviženým palcem „on the road“, i on zaujatě četl Ginsberga, ale zmíněná pasáž z Horečky nejlíp odhaluje průsečíky i mimoběžky mezi „potrhlým zpěvákem blues“ a americkou beat-generation. Stejně jako Hrabě, ani beatnici nedokázali a nechtěli vplout do většinové společnosti (mimochodem stejně jako už začátkem 50. let Egon Bondy, Vladimír Boudník a spol., kterým za to navíc hrozil skutečný postih) a zcela ve shodě s Hrabětem vzlétali za vznešenou představou štěstí, aby si pak své ikarovské modřiny hojili drogami a milováním. Hrabě slyší, jak buben v Redutě „vytlouká / chválu věčného / hledání“ (Reduta blues) a Jack Kerouac píše: „vím, že tam kdesi podél patníků mi někdo podá perlu.“

Oba autoři (když už jsem Kerouaka vybral jako reprezentanta celé skupiny) se shodnou nejenom na obsahu, ale i na formě. „Nezlobte se, že mluví upřímně,“ píše Hrabě o hrdinech Horečky, „chtěl jsem totiž, aby to byl jazz a ne ‚literatura‘.“ V básni Ty končí popis něžné chvíle povzdechem „bojím se abych to všechno nezkazil / nějakým překrásným gestem.“ A Kerouac románovým pásmem On the Road chce „dostat všechno na papír, a přitom to nezabrzdit a nezměnit a neobětovat kdovíjakým literárním nebo gramatickým šarádám.“ Nevědomý autorský rozhovor obou tvůrců by se mohl stát tématem samostatné práce, proto se omezím jenom na krátké shrnutí: oba tvůrci jsou jednoduší, uvolnění a přirození (Kerouakova metoda spontánního psaní se dokonce stala téměř svébytným žánrem), vedeni přesvědčením, že komplikované jinotaje brání vhledu do nitra věcí.

Ovšem důležitá věc je rozděluje. Kerouakovi hrdinové nenávidí měšťáckou společnost, ale využívají jejích výdobytků — kradou benzín a cigarety a demolují vypůjčená auta; na Cestě hledají odpovědi na zásadní otázky lidského bytí, ale jaksi mimochodem přitom utíkají před zodpovědností. I Hrabě, inspirován a ovlivněn beatniky, touží roztrhnout okovy pokrytecké morálky, ale jde dál. Nefilozofuje, nežongluje s abstraktními myšlenkami, tvrdí, že „život to jsou pekařská auta v ranní mlze / a ruce odřené a unavené / bez nároků na slávu nafoukanejch řečí“. Víc než boření ho zajímá tvoření a nebouří se proti společnosti jako takové, ale jenom proti neupřímné a životem znuděné vrstvě měšťáků.

Pro vousatého Fidela…

Ve shodě s výše napsaným věnuje Hrabě svoje básně všem, „kdo ve svých rukou nesou / tento krásný ztřeštěný / a jediný svět / a pomáhají mu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů / přes všechny strejčkovské demokracie / mory / a války“. Mezi takové lidi počítá „zedníka Petra / který mne naučil dělat s lopatou / a dělit se o chleba a o cigarety“, „jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát džez“, ale i „vousatého Fidela který řekl: ‚Demokracie — to je rozdat zbraně lidu‘“ nebo „rudoarmejce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět“.

Zatímco zedníka Petra i bláznivou holku přijmou čtenáři s uspokojením, nad vousatým Fidelem někteří zvednou obočí — udiveni a snad i pohoršeni básníkovou levicovostí. V Krátké básni o Praze sní Hrabě o poétovi, který dokáže transponovat Internacionálu do neobvyklých tónin, a skladba Vojenská suita je prokomunistická (a téměř protimasarykovská) s nezvyklou rozčileností.

Ovšem Hrabě nemluví o pracujících jako profesionální agitátor, ale jako pomocný dělník PSO Praha (což byla jedna z profesí, které stihl vystřídat). A když píše „pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky“, necítíme z jeho veršů ukřičenost třídního boje, ale křehkou poezii. Slovo komunista je ušpiněné dobou, ale ve svém původním významu v sobě nese něco utopicky vznešeného. Hrabě by snad mohl být právě takovým čistým komunistou svým požadavkem tvorby pro druhé (viz odd. Prvotní znaky člověka) a vírou v lidštější budoucnost. Občas jako bych četl nenápadnou pulsující žílu mezi ním a Jiřím Wolkerem.

Půlnoční mše v dešti

Václav Hrabě je svým způsobem vizionář. Ruku v ruce s představou sociálně spravedlivého světa kráčí jeho sen o světě bez válek — pacifistické básně z vojenského prostředí tvoří kvantitativně důležitou část jeho tvorby. Osud mu dopřál sedm dospělých let a Hrabě z toho tři roky strávil na vojně; v prostředí uniformované osamělosti vznikaly jeho básně často těžící z vděčného kontrastu vojny a lásky a nutno dodat, že většinou nepatří k jeho nejsilnějším (pro srovnání je užitečné uvést, že z jeho vrstevníků se podobnému tématu s oblibou věnoval Karel Kryl).

Ale všechny výtky protiválečné poezii Václava Hraběte maže Půlnoční mše v dešti, báseň tak zásadní, že si zaslouží samostatnou zmínku. Je to vizionářská skladba — podmanivá a vybočující z básníkova obvyklého stylu (vyskytly se dokonce pochyby o jejím autorství). Báseň vypráví noční chodec, který v kalužích vidí celý příběh lidstva. „Něžné madony z předměstí Florencie, / hlad, civilizace, starý sen o svobodě. / To vše je možno uvidět v noci, když prší, / v kalné vodě. / A ještě mnohem víc. V marastu a blátě / vidím jít zástup lidí s Davidovou hvězdou na kabátě. / Komíny kremací, zdvižené k nebi jak prsty ku přísaze. / Byli to lidé a teď jsou to jen saze.“ A tak dál, obrazy se střídají v uplakaném rytmu, který vytlouká déšť do dláždění. Báseň končí vyjádřením optimistické víry v světlý zítřek — ale ani tento naivní závěr neubírá příliš na tempu a náladě celé básně. Čtenářskou působivost zvyšuje básníkova tichá a tajnosnubná hra s rýmy.

Pasáci poezie, koštéři metafor

Už několikrát jsem zmínil odpor Václava Hraběte k „pánům věčně přezíravým a skeptickým“ (Prolog), k „bezzubým bastardům pedagogiky“ (Citová výchova), k „samozvaným prokurátorům“ (Pár tónů), ke všem, „kteří se cítí oprávněni vystupovat v úloze soudců té dnešní mládeže‘“ (povídka Horečka).

Skoro se chce říct, že malost českého měšťáka je tradiční téma tuzemské literatury. Ale zatímco Neruda přináší drobnokresbu malostranských obyvatel a Svatopluk Čech vymýšlí postavu pana Broučka, Hrabě po formální stránce nenabízí čtenáři nic než svůj vztek. Jistě, jeho myšlenkové východisko je jasné (viz pasáž z Horečky v odd. Prvotní věci člověka), ale způsob podání se mi nezdá vždycky úplně nejšťastnější. Jeho obžaloby starší generace dokázaly několik básní (Citová výchova, Pár tónů, Léto v pohraničním městě, Zavři oči atd.) srazit skoro až do přízemí společenského pamfletu — a jediné, co je drží v oblacích, je básníkův cit pro křehkou milostnou reflexi. Láska se naštěstí i v těchhle básních dostává do popředí.

III. Kult

Karel Hynek Mácha, Karel Hlaváček, Jiří Wolker, Jiří Orten a Václav Hrabě — tuhle smutnou řadu básníků spojuje mimořádné nadání a předčasná smrt. Fascinováni obojím vytvářejí čtenáři kult rozervaných „básníků noci“.

Když se řekne Václav Hrabě, člověk si obvykle představí zamilovaného bluesmana s duší načichlou Ginsbergem. Že je portrét Hraběte — mnohem barevnější, jsem se pokusil naznačit v předchozí části — teď se chronologicky zaměřím na cesty jeho díla po autorově smrti, abych doložil, co podle mě stojí za vznikem Václava Hraběte jako generační ikony. Jsou to jednak otazníky kolem jeho smrti, pak nepřízeň normalizační kritiky (která jeho básním propůjčila mámivou chuť zakázaného ovoce), ale především schopnost oslovit mladé lidi. „Každá generace má znovu pocit, že svět je zkažený a člověk s ním něco zmůže jedině, když si nejdřív všechno uspořádá sám v sobě. A to Hrabě uměl říct. On je básník generačně nadgenerační.“²

60. a 70. léta

Po smrti Václava Hraběte tiskne Divoké víno místo nekrologu jeho báseň Blues na památku Vladimíra Majakovského³ a pokračuje ve zveřejňování jeho tvorby až do svého zániku v roce 1972. Odkazu Václava Hraběte se ujímá i Miroslav Kovářík — v Docela malém divadle v Litvínově režíruje hrabětovský pořad Stoptime a připravuje i stejnojmennou neoficiální sbírku. V roce 1969 vychází v nakladatelství Mladá fronta první skutečný výbor Stop-time, zase pod Kováříkovou editorskou taktovkou. Kovářík recituje Hraběte v televizním pořadu Barevný den, později v 70. letech vystupuje s recitálem Hledám tě v tomto městě s verši V. H. a Jiřího Ortena. Ve stejné době vzniká Tyátr písničkářů, pravidelní nedělní program, kde kromě písní Vladimíra Merty, Jaroslava Hutky a dalších zaznívá i poezie Václava Hraběte opět v Kováříkově podání. O básníka se zajímají studenti — studentské divadlo poezie AD 74 z Olomouce představuje montáž Blues pro bláznivého básníka a jeden z posluchačů Pedagogické fakulty v Plzni píše diplomovou práci s názvem Václav Hrabě. V roce 1977 přicházejí na pulty knihkupců dvě hrabětovské publikace: Věk slasti Petra Skarlanta, dílo beletrizující poslední roky Václava Hraběte, a Blues v modré a bílé, třetí průřez básníkovou tvorbou, uspořádaný Jaromírem Pelcem; knížka je okamžitě rozprodána, lidé si ji musejí opisovat ručně a v tisku vycházejí recenze s titulky jako Oprávněný návrat nebo Slibné torzo.

O rok později ale v Literárním měsíčníku vycházejí odsuzující recenze Úplně zbytečná legenda (od Josefa Peterky) a Recenze poněkud opožděná (od Hany Hrzalové). Normalizační kritika dokazuje, že žádný básník to v reálném socialismu nemá jednoduché — že ani levicový světonázor nesmaže kaňku v podobě touhy po svobodě. Je ale třeba připustit, že režim Hraběte nikdy nezakázal.

Hrabě, Mišík, Etc.

V tomhle společenském kontextu dochází k autorskému setkání Václava Hraběte s Vladimírem Mišíkem. Toto setkání je někdy plodným tvůrčím rozhovorem a někdy nedorozuměním, každopádně ale vneslo (ač poněkud jednostranně) básníkovo jméno do povědomí veřejnosti. V roce 1978 Mišík zhudebňuje básně Jam session s Fr. Gellnerem, Ty II (Ukolébavka) a Variace na renesanční téma. Píseň Ty II je příkladem míjení poetiky obou autorů — Mišíkova melodie topí básníkovy verše a vyznění básně se naprosto ztrácí. Variace na renesanční téma je naproti tomu překrásným souzněním hudby a textu — výsledek pak není součtem dvou tvůrčích potenciálů, ale umocněním na druhou.

(Spíš jen zajímavostí zůstává fakt, že zhruba ve stejné době zhudebňuje Jan Neckář Báseň skoro na rozloučenou pro LP desku svého bratra Václava Podej mi ruku a projdem Václavák.)

V roce 1980 proběhne v Malostranské besedě společný koncert Vladimíra Mišíka a Miroslava Kováříka pro připravovanou desku Gramofonového klubu, která je ale po zásahu z vyšších míst vyřazena z edičního plánu. Mišík alespoň nahraje Variaci na renesanční téma a Ty II na svoje album Vladimír Mišík — ETC 2. Mišíkova tvorba se setkává s rostoucí nelibostí cenzorů a nápis na zdi „Nechte zpívat Mišíka“ se stává jedním z neoficiálních symbolů husákovského Československa. Až v roce 1986 vychází LP deska Vladimír Mišík — ETC 3, jejímž vrcholem je zhudebněná báseň Tma stéká do kaluží (v básníkově pozůstalosti bez názvu). Potřetí — a zatím naposledy — se Mišík s Hrabětem setkali v roce 2004 na albu Umlkly stroje písní A kdybych už měl umřít (původně opět bez názvu).

80. a 90. léta

Miroslav Kovářík režíruje pořad Blues pro bláznivou holku v pražském Klubu v Řeznické. Jan Lukeš v knížce Prozaická skutečnost brání Václava Hraběte před výpady Josefa Peterky, ten ho vzápětí obviňuje z „mylných pozic“, Lukeš nemá možnost obrany. Dvě básně Václava Hraběte jsou uvedeny ve výboru z veršů předčasně zemřelých básníků Chlapecké srdce mi zemřelo, Kovářík zařazuje Hraběte do dalšího ze svých pořadů Město měst (jde o pásmo poezie inspirované Prahou). Objevuje se další diplomová práce o Václavu Hraběti — tentokrát z pera studentky Filozofické fakulty v Olomouci.

V roce 1986 získává básníkův syn Jan Miškovský úplný, dvacet let pohřešovaný soubor otcových rukopisů, po kterém dlouho neúspěšně pátral. Tak se na světlo vynořuje čtyřicítka dosud neznámých básní, mezi nimi i silné, zralé skladby jako Půlnoční mše v dešti.

V roce 1990 Miškovský s Kováříkem a Pelcem připravují úplné vydání všech básní Václava Hraběte pod názvem Blues pro bláznivou holku; v průběhu 90. let se kniha dočkala několika reedic. V roce 1993 vychází knižně jediná próza básníkova, povídka Horečka, v roce 2001 se gymnázium v Hořovicích přejmenovalo na Gymnázium Václava Hraběte a o dva roky později mladý brněnský básník Petr Zemek vydává sbírku Labuť ve větru, kterou se programově hlásí k jeho odkazu.

„Láska je jako večernice plující noční oblohou,“ zpívá Mišíkovými ústy Václav Hrabě, český beatnik, Wolkerův nástupce, zamilovaný bluesman s duší načichlou Ginsbergem, generační ikona… „Netroufal bych si být tak sebevědomý a vystupovat něčím jménem,“ hájí se on sám v předmluvě k povídce Horečka. „Chci říci aspoň něco o tom, co jsem viděl a co je pravda.“ Myslím, že v téhle jednoduché větě spočívá nadčasovost poezie Václava Hraběte.

(současná tvorba)

Poznámky:

¹ z doslovu Jaromíra Pelce k Blues v modré a bílé

² Miroslav Kovářík: Hrabětův svět jsem přijal za svůj, interview

³ DV přináší i básníkovu fotografii, kterou jsem použil na titulní stránce svojí práce

Prameny:

Hrabě Václav: Blues v modré a bílé, Praha, Melantrich, 1977, doslov J. Pelce

Hrabě Václav: Blues pro bláznivou holku, Praha, 1990

Hrabě Václav: Horečka, Praha, Labyrint, 1999, 2. vyd.

vzpomínky Miroslava Kováříka, Emila Machálka, Ludvíka Hesse a Jaroslava Hutky