literární časopis založený v roce 1964

Jiří Marek

Uchte Zweizug

Uchte Zweizug byl spisovatel. Nutně musel být slavný a úspěšný, neboť dveře jeho domu v Milton Keynes ani na noc nešly zavřít. Bez přestání v nich buď někdo stál, měl v nich vzpříčenou botu, nebo na ně bušil a klepal a rušil tak mistra od jeho každodenních neměnných rituálů, které, jak on sám, obklopen svými učedníky, říkal, nás tvory lidské oddělují od osla, sviště nebo šimpanze.

„Takového sviště, moji milí, těžko někdy uvidíte v sedm hodin ráno zacvaknout budík, vyčistit si řádně zuby, vyběhnout na půl hodinky do parku a potom se pokoušet až do půl čtvrté odpoledne něco kloudného napsat. Šimpanz, oproti tomu, je sice schopen budík zaklapnout, ale zuby si čistit nebude, i kdybyste ho chtěli oklamat banánovou pastou. V noci vám stejně uteče a policie ho zatkne dovádějícího na kolotočích v parku, které si sám spustil. Kauci, pravda, platit asi nebudete, protože šimpanz nejenže bude jistě zatvrzele odmítat spolupráci při výslechu, ale bude pravděpodobně rušit v noci v cele předběžného zadržení spoluvězně neustálým drbáním se na hlavě.“

Lidé za ním chodili z tisícera různých důvodů. Novináři pro interview do prestižních časopisů, fotografové pro černobílé (ano, pouze černobílé) obrázky umělce tu s dýmkou, tu zase s rozevlátými vlasy, agenti s prosbami o přehodnocení jeho dosavadního zastoupení u nevelkého nakladatelství Casual House, krásné ženy pro pouhou možnost strávit pár chvil s někým, kdo od základů změnil jejich život, chytré ženy pro pár chvil s někým, kdo sice nezměnil jejich život ani v nejmenším, ale spolu s nimi se prostřednictvím svého díla dokázal smát osudu zpříma do tváře. Uchte si uvědomoval, že oproti dobám, kdy býval mladý, snáší poslední jmenovanou skupinu zdaleka nejsnadněji. S ní necítil potřebu polévat se kolínskou, nemusel vcházet do dveří hladce oholen, v nové košili a úsměv mohl být méně křečovitý a jistě i upřímnější. Když kdysi například autorizoval jeden svůj rozhovor v Cosmopolitanu, doprovázený stylizovanými fotkami (černobílými) jeho maličkosti, jeho vlastní škleb na nich mu připomenul úsměv mořského krokodýla, chystajícího se překousnout napůl kánoi lovců perel.

Tehdy editora vyhodil se slovy, že přijatelnější spodobnění svede jeho tříletý vnuk černou a žlutou voskovkou. Když editor na něj venku vyvalil oči, že žádného vnuka přece nemá a nikdy neměl, Uchte mu s úsměvem odvětil, že sice ne, ale že už delší dobu si pohrává s myšlenkou si jednoho dva koupit.

Jeho světem se čím dál tím víc stával svět chytrých, emancipovaných, možná trochu zklamaných žen. Myšlenku, která ho jednoho rána napadla při čištění ucpaného umyvadla, dokonce zrealizoval do dalších dvou týdnů. Sezval všechny své stoupenkyně, které byly z jakéhokoli důvodu schopné propadnout sítem jeho přísného výběru, a založil klub, který nazval „Smart front“. Vstupní a udržovací poplatky, jejichž výše byla přímo úměrná schopnosti člena participovat na rozvoji skupiny, dostala po řádném výběrovém řízení na starosti Jane Grufud, žena s brilantním, nespoutaným mozkem a postavou připomínající skříň na zavařeniny. Jane a Uchte, jelikož Jane zůstávala, ze začátku i z administrativních důvodů, v mistrově domě vždy o něco déle, se za půl roku vzali na Maledivách. Samotný obřad vedl místní šaman, který na místo přijel v kánoi, zhotovené právě pro onu příležitost. Pilo se kvašené kokosové víno, tančilo se za víření domorodých bubnů a Uchte cítil, jak se mu na žhavém slunci pomalu škvaří jeho bělostná pokožka. To, že šamanovu kánoi při odjezdu překousl napůl mořský krokodýl, se v těch končinách bralo vesměs jako dobré znamení pro budoucnost.

*

Teď Uchte ležel na lůžku v nemocnici, vyhublý, a propadlýma očima sledoval Jane, která seděla na židli po jeho boku a hladila soucitně jeho ruku, z níž jako liány trčely pružné hadičky umělé výživy. Její oči byly obrácené k průhledné nádobě zavěšené na stojanu a sledovaly jak kapku za kapkou se musí do Uchteho vlévat život.

Pokoj byl plný roztodivných cizokrajných květin, pečlivě a pravidelně obměňovaných členkami „Smart front“. Absence běžných druhů jako jsou růže, karafiáty či tulipány byla jen další důkaz jejich boje s konvencí a zažitými, prázdnými rituály, jimiž dnes a denně častuje člověk člověka.

Uchte si, když byl ještě mladý a marnivý, vždy přál mít krásně opálenou olivovou kůži jako mladíci z pláží Costa del Sol a celoživotní přeháněné slunění měnilo pozvolna jeho alabastrovou kůži v mnohobarevné, fleky jako padlými vojáky poseté pole. Poslední kamínek který uvolnil lavinu, měl být jeho měsíční svatební pobyt s Jane na Maledivách.

Uchte Zweizug, brilantní spisovatel ověnčený vavříny světské slávy, se pomalu smiřoval se skutečností, že jeho nemocná, utýraná pokožka se nikdy nestane jemnou a zlatohnědou. Uchte Zweizug, hlavní trumf v rukávu rodinného nakladatelství Casual House, věděl, že umírá.

Jane se k němu otočila a usmála se. Poté, náhle si uvědomivši, že svou rozložitou postavou brání dennímu světlu na jeho cestě skrze okno, si posunula židli kousek stranou.

„Ne, prosím, slunce není zrovna to, co bych si přál vidět nejvíc!“ usmál se bolestně Uchte.
Jane vhrkly slzy do očí, ale zvládla se usmát zpět.

Uchte teď často ochutnával strach plnými doušky. Pravý strach, jenž poprvé nebyl snadno uchopitelný a zvládnutelný jako třeba jeho strach z létání nebo pavouků. Tyto stavy úzkosti v něm udržovaly třeba jeho sny, které přicházely vždy k ránu, když Uchte únavou z celonočního čtení na chvíli zavřel oči.

Ve snech viděl sám sebe stát nahého uprostřed rozpálené savany, slunce mu bičovalo záda devítiocasými kočkami svých paprsků a on poté vídal tří žirafí mláďata, jak k němu dovádivě běží. Čím víc se zvířata blížila, tím se jejich krok zvolňoval a tím víc i rostla a sílila. Před ním stanula už dospělá a vážná. Uchte pokaždé cítil, jak se pozvolna utápí v jejich bezedných, temných očích, které na něj nehybně hleděly. Ohromen v nich uviděl v bleskurychlém sledu kroniku člověka od počátku světa. Hořící hranice a za válečnými vozy vláčená těla však nebyly kupodivu ústředním motivem ani osou tohoto děsivého biografu. Spíše rozdrásaný bok Prométheův, pustina lidská duše, zlatem vykládaná lenoška potřísněná vínem, umrzlé děvčátko s poslední sirkou.

Poté se vždy žirafy otočily a houpavým krokem se vzdalovaly. V tu chvíli přicházel další strašný okamžik, kdy již Uchte, paralyzovaný hrůzou, klečel na kolenou mezi ostrým kamením. Žirafy začaly nejprve mírně pokulhávat, což se znatelně rychle horšilo. Jedna z nich se dokonce zřítila k zemi a mohutný oblak prachu se vznesl do výše. Ostatní dvě se zastavily. Když se zvířeti podařilo dostat se zpátky na nohy, z jejich mramorovaných těl začaly odpadávat nejprve velké kusy kůže, poté maso. Nakonec zbyly jen kostry, sotva zvládající nepatrné pohyby. Jejich bezmasé čelisti bez jazyků se pohybovaly namáhavě nahoru a dolů, stále však pomaleji. V tuto chvíli se Uchte pravidelně probouzel.

„Myslím, že jsem nežil s bohem, Jane.“ Uchteho skelné, šedé oči hleděly někam skrze rozložitou ženu, jež znovu svými rameny bránila slunci podrobit si nemocniční místnost.

„Zabil jsi snad někdy? Kradl jsi? Požádal jsi ženy přítele svého?“ zeptala se Jane.

„Jeden večer jsem požádal Hillary, Johnovu ženu…“

Jane mu pátravě pohlédla do očí.

„…o společnou… hru na piano, Mozart B dur, vzpomínám si. Byla mnohem lepší než já, ale potlesk jsme sklidili oba stejný. Výhoda dvojhry!“ Uchteho oči najednou zářily starým čtveráctvím. Jane zvedla varovně svůj jako palcát silný ukazovák.

„Upálil jsem mnoho mravenců… lupou…“ předběhl ji Uchte.

„Ty se těžko změníš,“ usmála se Jane.

„Ukaž mi důvod!“

Jane se zvedla, políbila ho na čelo, ale uviděla, jak se najednou Uchte propadá zpět, jak jeho oči hasnou.

„Myslel jsem si, že hovoří mými ústy, že on skládá slova a já je zaznamenávám. Jeho kronikář… rozumíš?“

„Možná, že hovoří,“ řekla tiše Jane.

Uchte zakroutí namáhavě hlavou.

„Ne!... Božský Zweizug! Uchte Zweizug se dotkl hvězd! Zweizugovo mistrovství opět popřelo gravitační zákony literární litosféry! Jsem jen další cvičená opice, co jen předvede své kousky o něco rychleji a ladněji než ostatní. Vzpomínáš Jane, jak jsem vyváděl, když o Tulákovi Nat Sachne napsal: Skvělý společník do postele. Mé knížky doporučovat jako nějaké prášky na spaní!“

„Chtěl jsi ho zabít,“ usmála se Jane. Uchte zakašlal a Jane rychle vstala. Uchte ji zastavil pokynutím rukou.

„Měl pravdu. Tulák je skvělá knížka do postele, čtenář ale jen stěží snadno usne. Bude se smát od začátku do konce, legrační situace vyvažují situace vážné, skvělá konstrukce a rytmus příběhu, trocha slz, ale hodně smíchu, hlavně hodně smíchu… Bůh však mou ruku nevedl!“

*

Jane Zweizug, celá v černém, seděla na pohodlné pohovce v Uchteho knihovně. Přítomnost hrnku s horkým nápojem prozrazoval pouze pramínek horké páry, který tančil nad její zpola zavřenou dlaní. Na jejích kolenou ležela otevřená knížka a Jane, aby zahnala žal z Uchteho smrti, si z ní četla. Nechápala, čeho se Uchte na konci svého života tak obával. Tulák byl přece jen soubor nevinných, veselých příběhů a alegorií. Boha neurážel. Nemohl! Uchte jí vždy spíše připomínal oblíbeného, hýčkaného šaška, jenž před svým pánem tančí a metá kozelce. A šaškové si přece vždy mohli dovolit víc. Slzy smíchu se jí koulely po tvářích.

Ježíš Kristus jde pomalu a namáhavě pouští. Písek, rozpálený do běla, cítí Kristus i přes své sandály, přestože byly vyrobeny z pevné oslí kůže jedním z nejlepších ševců široko daleko.

Oslík Barnabáš a Kristus byli přátelé a když se oslík, po tom všem trmácení a šíření nových pravd po okolí roznemohl, jeho pán, aby ho uctil za věrnou službu, si z jeho kůže nechal vyrobit sandály, brašnu, měšec a čepici.( Zůstali mu ale jen boty, neboť měšec mu ukradli zloději, když spal na lavici u studny a brašnu s čepicí mu snědl velký černý pes.) Oslík Barnabáš s ním tak mohl být stále. Do jisté míry tak dopravní prostředek jen změnil formu. V těch dobách totiž byly za dopravní prostředek považovány i boty, přestože coby hybnou sílu využívaly výhradně pasažérových nohou, postrádaly jakékoli převody, karburátor a i zvonek. Této skutečnosti chytře využili Římané a zavedli ve všech větších městech provincie jakéhosi předchůdce městské hromadné dopravy. Sestával se vlastně jen z několika desítek párů bot svázaných motouzem za sebou po půlmetrových rozestupech. Lidé, kteří nastoupili, byli samozřejmě nuceni koupit si lístek, zpravidla u dobře ozbrojeného, urostlého setníka. Tento způsob dopravy se ale časem ukázal jako nedostatečně využívaný, zřejmě z důvodu zákazu kouření během cesty a časté poruchovosti. Když se například byť jedinému pasažérovi udělalo nevolno, vyřadilo to celý stroj z provozu. Ostatní museli vystoupit, posedávat kolem a čekat na opraváře. To vedlo k pozdním příchodům do zaměstnání a lidé tedy raději chodili pěšky.

Ten den ale ani silná oslí kůže Ježíše nedokázala uchránit od rozpáleného písku a od neustálého klení ho odrazovala jen jeho bezbřehá zbožnost.

Najednou před sebou spatří bicykl. Leží v písku, je červený, s pumpičkou, se zvonkem. Ježíš se zastaví, ale nepřestává přešlapovat na místě, aby tak zmírnil žár alespoň na zlomek chvilky, kdy noha vězela ve vzduchu. Takhle pořád dokola, dlouhé dvě a půl hodiny.

Najednou se pouštní tráva ohne až k zemi, pouštním ještěrkám, které se včas neschovaly, upadnou ocásky a nad Kristovou hlavou se ozve všemocný, dunivý, možná i trochu netrpělivý hlas.

Hlas: „Tak už proboha nasedni a jeď!“

Ježíš (vylekaně): „Kdo jsi?“

Hlas: „Kdo myslíš?“

Ježíš: „Ty přece!“

Hlas: „Nepochopils. Máš hádat.“

Ježíš přešlapuje stále rychleji, písek přestává být snesitelný.

Ježíš: „Jsi hlas pouště!“

Hlas: „Zima.“

Ježíš: „Jak komu.“

Před Ježíšem se objeví boty. Takové ty se silnou podrážkou, ne pouhé sandály. Kolo zmizí.

Hlas: „Nasaď si je. Jsou tvé!“

Ježíš se znovu lekne a nejistým zrakem přelétne oblaka kupící se nad ním.

Ježíš: „Kdo jsi?“

Hlas: „Máš, pokud vím, hádat.“

Ježíš: „Ty přeludem býti zdáš se, ježto z cesty mě svésti hodláš?“

Hlas: „Přeludem já býti mám nikoli, to vodou samou zdá se býti jest.“

Ježíš: „Poznati tebe jisto mám, ja, vidno zdá se nebýti kolkolem ničeho!“

Hlas: „Takhle tu budem do večera.“

Ježíš: „Večer schladne písek.“

Hlas: „Nejspíš.“

Ježíš si zamne ruce, ale stále přešlapuje.

Hlas: „Nejspíš ano, ale já necítím pozemský chlad ani horkost.“

Ježíš se znovu lekne, vyvalí oči a nadechne se k otázce.

Hlas (nakvašeně): „Přestaň se mě pořád ptát kdo jsem. Ne, nejsem Hlas Pouště. Hlas Pouště je prázdný mýtus, vyvolaný kdysi dávno jediným lvím pšoukem.“

Ježíš: „Hlas Pouště je skutečný. Bere matkám děti, které se zatoulají dál od domu, ničí úrodu, horkým dechem vysouší studny, krade oříšky z ošatek na oknech…“

Hlas (mírně): „To veverky.“

Ježíš: „Veverky? Vždy, když zmizely oříšky, které se sušily před domem na slunci, jsme se celá rodina zabarikádovala doma ve světnici, otec zatloukl krovovými hřeby dveře a okenice a dva dny jsme nevyšli ven. A ty si řekneš jen tak: veverky!“

Hlas (mírně): „Veverky. Zrzavé.“

Ježíš: „Kdo jsi, že si myslíš, že můžeš jen tak vstoupit lidem do života a žádat po nich, aby přehodnotili pohled na jejich vlastní folklór, aby přestali živit pověsti svých otců a dědů, které tu byly co svět světem stojí? Kdo jsi?“

Nad Kristem se ozve hluboké vydechnutí, bezpečně provázené výrazným obrácením očí.

Ježíš: „Dobře, dobře. Eh…Eh… nedokážu se soustředit.“

Kristus přešlapuje, jeho oči obrácené k nebi v usilovném přemýšlení. Najednou jeho zrak opět spočine na botách se silnou podrážkou.

Ježíš (sám pro sebe): „Ne, ne, přišel jsem sem, abych se postil a odolával pokušení.“

Hlas: „Jakému pokušení, jen si tady povídáme.“

Ježíš (zrychlí přešlapování): „Třeba těmhle botám!“

Hlas: „Ale bodly by, že jo?“

Ježíš: „Dal bych za ně svou pravou ruku!“

Hlas: „Nechť zůstane se ti ruky pravé tvé, nikoli nutno oběti této nemalé jest!“

Ježíš: „Dobrý!“

Hlas: „Chtěl jsem tě potěšit.“

Ježíš, pohroužený do rozhovoru s neznámým hlasem ani nezpozoruje, že slunce se dávno ponořilo za obzor (slunce šlo na kutě, jak se v těch dobách běžně říkalo) a písek pomalu chladne. Po celou tu dobu nebyl Ježíš s to přijít na totožnos neznámého. Ne, hlas nebyl ani duch Ježíšova strýce, jenž byl ukřižován za plivnutí do setníkovy neoholené tváře.

Ježíš (překvapeně): „Vždy jsem byl hrdý na to, že to udělal!“

Hlas: „Ne, byl naprosto nevinný.

Ježíš: „Oslavovali jsme jeho smrt dva měsíce jako smrt hrdiny, jako symbol odboje proti římskému útlaku.“

Hlas: „Plivl Zachariáš, starší syn mečíře Eustacha. Práce se mu tenkrát celý den nedařila, otec mu jen spílal, a tak, již značně rozrušen, si Zachariáš nenápadně, když se otec zrovna nedíval, uplivl. Zrovna však do dílny otevřenými vraty vlétl pouštní vánek a slinu otevřeným oknem odnesl s sebou. Nesl ji vysoko nad střechami, nesl ji přes celé město až na náměstí, kde stál setník a vybíral jízdné. Tvůj strýc zrovna nastupoval a byl setníkovi nejblíže…“

Ježíš: „Proč ale strýc na kříži křičel na vojáky: Pobiju vás, všechny vás pobiju, místo: Milost, milost!“

Hlas: „Houba namočená v octě.“

Ježíš (pochopivší): „Strýc ze všeho nejvíce nenáviděl nakládané okurky, artyčoky, celer… ocet!“

Ježíš chvíli přemýšlí, ale náhlý záchvěv chladu jej vytrhne z jeho rozjímání. Rozhlédne se kolem, pak přistoupí k nejbližšímu keři a zapálí ho. Z keře vyběhne spousta roztodivné havěti a zmizí neznámo kam. Ježíšovo prokřehlé tělo se rozehřívá a on pozoruje, jak jeho vlastní stín svůdně tančí v písku. Stín se za chvíli změní ve stín kypré cejlonské břišní tanečnice, poté ve velblouda v římské zbroji, v deštník, v celý zástup dřevěných máselnic. Ježíš ví, že blouzní. Má hlad a žízeň, je sám v poušti a keř už jen doutná. Ježíš ale také ví, že zítra vstane a půjde pouští dál. Má před sebou ještě třicet devět dní.

Já jsem tu doma

Už to tak vypadá, že za pár týdnů nebude co do huby. Železná zásoba je zakletá v dolarové měně a pro jistotu, aby, jak se říká, nesvrběly prsty, taky do akcií.

Čtyři vyplašení mladíci a dvě dívky balancují na schodech vedoucích do kanceláře marketingové agentury. Čekají a sem tam se rozhlédnou jeden po druhém, sem tam vymění nohu, která se nedokrvuje, sem tam vymění úsměv. Trochu bolestný, trochu i tlačený, ale stále ještě úsměv. Já to vím, já to musím vědět. Jeden z nich jsem já.

Proč? Protože za pár týdnů nebude co do huby a protože zásoby se ztenčují, jak by řekli křečci v lednu, kdyby uměli mluvit.

Proč? Protože nemůžu psát a zároveň myslet na skutečnost, že za pár týdnů nebude co do huby. Je to jako železná panna, do které mě každý den zavřou a mnou projede celá tisícovka dlouhých, rezavých hřebů.

Přeháním? Dobře tedy. Tak alespoň španělská palečnice, kam mi každý den zavírají palec. I půl tuctu krátkých rezavých hřebíků stačí. Bezpečně alespoň jako metafora.

Pochybuji, že kohokoli překvapím, když řeknu, že již od dětství jsem chtěl létat. Jsou nás jistě celé houfy, co houfy, tisícihlavá hejna hladkých, zimomřivých šimpanzů, hledících k oblakům, létajících alespoň ve svých snech.

A nemusíme u toho nutně ani spát. Alespoň já nemusím.

Jsem sokol stěhovavý (peregrinus falco) a jen tak si svištím vzduchem, pocit svobody je velmi intenzivní, přímo hmatatelný, přímo cítím jak mě šimrá v ozobí.

Najednou spatřím hejno městských holubů na střeše kostela Sv. Mořice, něco bych pojedl a tak do nich vlítnu. Rozhodování pro mě nikdy nebylo něco, co by mi dokázalo svraštit obočí dlouhým přemýšlením. Jedno lusknutí prstů. Přesně tak dlouho to trvá.

Holubi se vznesou a já je mám jako na přehlídce. Tamten zrzavě kropenatý? Příliš snadné, nějak mu vynechává pravé křídlo. Co třeba tenhle velký šedý sameček? Určitě je u rohlíku vždycky první, určitě rád odhání ostatní a určitě nechává za sebou celé zástupy potomků. Vstoupím do života. BÁC.

Je to závrať stát na konci potravního řetězce, rozhlížet se s jistotou kolem sebe, vzít si, co ti právem náleží.

Lidé nashromáždění kolem kostela udiveně pozorují mrak šedého peří zvolna snášející se na barokní kašnu. Stařena se zmateně pokřižuje a malé děvčátko v červeném kabátku s kapuckou začne pírka radostně sbírat.

„Tak prosím, prosím račte dál!“ Jsme pozváni dovnitř.

„Prosím, až po vás,“ říkám já ve druhých dveřích vedoucích do kanceláře marketingové společnosti.

„Až po vás, já jsem tu doma,“ říká bodře manažer s momentální rolí uvaděče.

Uvnitř jsme rozebráni třemi mladými, šťastně se usmívajícími asistenty.

Na každého z nich vychází dva až tři adepti, neboli žadatelé o místo. Podáme si ruce, pozdravíme se, usmějeme se. Šéfy není nikde vidět, asi hrají ve svých kancelářích golf do skleniček.

Poté, nelehké říci proč, jsme odvedeni do blízké kavárny. Možná nás nechtějí odradit nabídkou občerstvení z vlastních zdrojů, ale to je pouze moje škodolibá dedukce, jejich káva může být stejně tak skvělá jako úplně špatná.

„Prosím, až po vás,“ říkám já ve dveřích.

„Až po vás, já jsem tu doma,“ říká asistent s vlasy jako jehličky ježury australské a mně dochází, že „já jsem tu doma“ jsem už dnes dvakrát třikrát slyšel. Náhoda? Ne. Jářku psychologie!

Asistent, který nás tři dostal na starosti, se u vstupu do kavárny s jedním z nás účelově na chviličku zpozdí a poté už vchází sám.

„S vaším kolegou jsme se museli rozloučit, kdo to kdy viděl, aby na první schůzku někdo přišel v džínách a svetru, no nemám pravdu?“

Ale to už jsem zase sokolem a svištím si to znovu kolem samotné špičky kostela Sv. Mořice. Po holubech ani vidu, a tak si trochu zariskuju a křídlem lehce zavadím o měděný okap. Risk je, zdá se, to, co špikuje mou páteř jehlicemi vzrušení, to, co mi vyžene spící adrenalin zpět do práce. Kdybych svrchovaně nestál na úplném konci potravního řetězce a nepohrdal tak trochu vodní drůbeží, řekl bych, že z toho mám čas od času i husí kůži.

Za několik dní se barokní kašna ucpe peřím tuctů městských holubů a bude muset být zastavena a pročištěna. Peří se na dně ukládalo několik měsíců.

„Jak byste charakterizoval své sebevědomí? Od jedničky do desítky!“ ptá se asistent, na papír před sebou rýsuje osu a vyznačuje body jedna a deset.

Sebevědomí je ošemetná záležitost.

„Sedm,“ střílím od pasu. Tuhle jsem se cítil určitě na devět. To když jsem měl tři dny zácpu a nakonec se mi podařilo ledy přece jen prolomit. Dámy prominou, ale klimax může někdy být i tohle. Jindy zase zdravá dvojka, trojka. To když se dívám na fotku Garryho Coopera, na tu ve stetsonu u koňské ohrady.

Mladík, asistent, mou jednoslovnou odpověď chvíli odborně analyzuje.

„Vaše vlastnosti? Dvě dobré, dvě špatné,“ říká a jak liška si olízne rty.

Trpím, vždycky jsem trpěl nedostatkem vůle. Když ráno vstanu, musím si do omrzení stále opakovat, že někde tam na konci toho urputného boje se sebou samým, na konci každodenního lopocení se s životem nesměle a tiše čeká uznání. Bolí to.

Jsem rozmrzelý, neochotný, lakomý, urážlivý, domýšlivý, uštěpačný, pohrdlivý, jsem snob, jsem i zlý. Jsem milující, hodný, pozorný, starostlivý, chytrý, šarmantní, jemný, obětavý.

Chceš tohle všechno slyšet, ty zmoklá ježuro, ty maketo sochy svobody? Tohle je čistě osobní věc. Nikdy, nikdy to ode mě neuslyšíš!

„Nevím… to opravdu nedokážu posoudit. Snad kreativní… ochotný obětovat svůj čas smysluplné věci… učit se novým věcem?“ věren zásadám komunikace se mu dívám přímo do očí a snad se i lehce pousměji.

„To se mě ptáte nebo mi to říkáte?“

„Říkám, jistě že říkám,“ přesvědčuji i sebe.

„Výborně, co dál mi o sobě ještě povíte. Chcete u nás přece pracovat?“

„no.“

„Výborně, jestli chcete u nás pracovat, musíte umět prodat i sebe, to je zásada. Dobrý obchodník prodá všechno. A my hledáme dobré obchodníky, lidi zapálené pro obchod. Nám je úplně jedno, jestli a jakou má žadatel marketingovou školu. Já vám něco povím, zapálený zedník je nám milejší, je pro nás cennější než neschopný absolvent prestižního ústavu. No, nebudeme to protahovat, já se určitě ozvu.“ Znovu si olízne rty a já najednou sedím na samé špičce kostela a pozoruju, jak dva muži vypouštějí kašnu. Opatrně, aby neponičili křehký pískovec, do ní lezou a udiveně vytahují kusy zmokvaného holubího peří z odtokového otvoru. Až budou hotovi, znovu ji začnu plnit peříčko po peříčku, den po dni. Protože já jsem tu doma, tohle je moje místo a já jsem ten, kdo je na samém vrcholu potravního řetězce.

(současná tvorba)