na další stranu
Jaroslav Kovanda
Strýc Jan (film)
vracím se
do oka do krajiny která padá na vidle
jazyka na kůl dne chce vítat vatu ze slunce
je pozdě je modrý večer asi se vrátím na kopec
na statek jemuž se podobá klášter tuřín zdí
vracím se proto protože v něm i v nesrozumitelném
mechu zahrady ještě straší choroši i světélkující jepice
mezi klobouky topoly z kukuřičných palic padá
mléčný zub madam pompadurky
a z plotu z betlehemských jehel žeber jde strach
že psí lžičky jazyků klapou o dláždění a nohy zemdlévají
jakoby šlapaly růže v hořícím chvojí krajina
navíc ty topoly pod návsí a hledají rybník...
nejprve musím do chléva kde se nedá dýchat
za dveře které hvězdy propálily starým ledem
kde přibity vousaté kořeny mrazivým řepákem
znamenají štěstí kde plandavá ostřice
chodí za závorou
z domu se řine světlo na schodišti skoro mokvá
vracím se mlázím do kuchyně kuchyní procházím
do pokoje za vraty nebo v okně
se moje první větší milenka utírá krajkou
můj první polibek jí doutná ve tváři nebo ve vlasech
jsi sentimentální utrácí krušpán a smráká se rychle
je pozdě hrudy jiřin a sléz propustily bílé terče
do světa pod okapem do mého zeleného pokoje
kde spím se vřítil můj poslední větší pes
proskočil hořícím obojkem a vrhá se tlapama od ryb a od listí
na mou hruď na mou oranžovou hlavu která tam stojí
na kraji stolu a chce mě olíznout
náznakem ho odháním a on se ztrácí jablkový duch
v padání v psím víně na zahradě konečně
z ní vycházím a vracím se do kuchyně
vlastně sedím u stolu a poslouchám tlukot budíka
váhání zátek a spirálu ticha v mouše na okruhu
můj strýc Jan můj strýc je pošťák
si otěžkává nohy a druhý strýc mám ještě
jednoho strýce si míchá dlaní ohryzek
a slovo tedy vytéká z lahve ven
do promodralé krajiny z vína a sněhu
— poslední letošní mouchy se perou
na tvarohové výhře a teta která
vloni zemřela na žehlicím prkně přichází
se sukní přes hlavu
venku hodně prší — stín slámy se s ní objímá —
a zatímco strýc civí druhý už tam není
odešel teta zadělává na těsto
řeže na řezačce
— smyk chrástů vějířů podtéká
jako trup vavřínu složený z fůry
ticha a hvězd škvírou ve dveřích
řeže ji bezruký Olin bratranec
motorka hlasitě kýchá dívám se
na úsměvné chvátající kačeny
na opilé magické oko žabí dech
venku přitahuje mráz šrouby k jitru
kořen světla visí u stropu
obcházím už pokolikáté místnost po zpitých
zdech první sníh napadal
na hřívu země na břicho hnoje
ticho chodí s bažantem v opuchlých polích
hrudy bran se smíchaly s vápnem
kolemjdoucích protože je mlha
patníky ztrácejí ostražitost vracím se
opět do kuchyně do pokoje
kde strýc zalézá hlavou napřed do pruhovaných
peřin a hlasitě bzdí a teta Frantina
ho z láhve okřikuje
|
