na další stranu
Slovo úvodem
Všimli jste si, čtenáři naši milí, mimořádné hravosti Jiřího Žáčka? Nade vše rád si hraje s písmenky — to je při jeho povolání básníka jasné. Leč má rád i hru s číslicemi. Hrál si takhle počátkem listopadu s oblými číslicemi 6 a 0. Oblost má Jirka taky rád, přečtěte si v tomhle čísle třeba jeho pohlednici Florencie. „Den oblý jako prs…“ zazní v ní celkem čtyřikrát. A je to básnička z šedesátých let… Najednou se Jirkovi obě číslice sestavily do pozice „60“. A už tak zůstaly. Bylo zrovna 6. listopadu. Jiří, gratuluju k tak hezkému seskupení! A jsem pyšný na to, že jsi svoje první básničky otiskl v Divokém víně.
Rád bych se s vámi, moji milí, podělil o své zážitky z posledních dní. Nebojte se, jenom o ty pozitivní, otřes mozku, polámané rameno a deset žeber si nechám pro sebe. Sešel jsem se po letech s Josefem Boreckým, kameníkem počernickým. Tak si sám říká, to jsem nevymyslel já. Vyfotil jsem jej pro radost sobě i jemu a taky pro vás. Kameník mi na zahradě domu v Hájku postavil dvě žulové lavice a kamenný stůl. Jsem kamením posedlý, to je o mně známo. Kameník počernický je vlastně sochař, a tak jsem jej vyfotil především s jeho kamennými díly. Kdyby vám přišlo soch a fotek málo, další představí www.kamenik-pocernicky.cz. Josef Borecký žije, jak přízvisko naznačuje, v Počernicích, leč v Dolních, v Horních jej nenajdete.
Ptáte se, proč byste jej měli hledat? Páni si u sochaře Boreckého mohou pořídit třeba nahou dámu, samozřejmě kamennou. A dámy? Třeba by se vám zalíbil sochař sám o sobě — má duši umělce a srdce široké…
Josef Vejvoda, jazzový bubeník, skladatel a polkový dědic, mě pozval na svůj koncert do Rudolfina — vyvrcholení turné dvanácti koncertů pořádaných na oslavu jeho narozenin. Hádejte, jakého věku se ten jazzový mladík dožil? Vzpomeňte přece, jaká dvě čísla jsou letos v módě…? Přece šestka a nula!
Hrály se výhradně oslavencovy skladby pro symfonický orchestr, jazzové trio, saxofon či klarinet a pro housle. Na ně zahrál muž v černém klobouku s červenou stuhou, mladíček, jenž bez pokrývky hlavy nezahraje ani notu — Pavel Šporcl. Na saxík foukal Štěpán Markovič a na bicí zlehýnka ševelil samozřejmě skladatel sám, jenž koncert uváděl pod názvem skladby věnované muži v klobouku jako Novelty concerto.
Šporcl a Vejvoda si vysloužili standing ovation, tedy všichni jsme tleskali vstoje. Já netleskal, ale točil objektivem a mačkal jsem spoušť. Snad mi to Šporcl odpustí. A čemu to vlastně tleskali…? Ono v těch skladbách bylo všechno — maminka i tatínek Vejvodovi, paní učitelka ze školky i ze školy, policajt ze Zbraslavi… hrálo se v nich s mičudou a rozepínaly se holkám knoflíčky, tiskly se pravice prezidentů a dirigovala se tatínkova Škoda lásky v Carnegie Hall…
Zapomínám na básničky a díla publikovaná v Divokém víně. Tedy šestnáct autorů z čísel 6 a 7 roku 1969 a z kalendáře vydaného Divokým vínem na rok 1970, detaily čtěte v následujících vzpomínkách.
Dvě desítky současných autorů, z nichž Pavel Verner, Zora Wildová, Miloň Čepelka, Karel Sýs a Jiří Žáček se vracejí po letech jako dobře hozený bumerang nebo — abych proboha nikoho neurazil — jako dobří holubi. Mezi nováčky dlouho dominoval Martin Kubeček, kandidující na Objev čísla. Leč nakonec se Objevem stala Kristýna Fixlová, jež sice už v Divokém víně publikovala, ovšem v době, kdy ještě Objev čísla nebyl zaveden. Kristýna se prosadila cyklem Fotografie ze Stodůlek + texty, tedy dílkem nejen básnickým, ale i výtvarným. Ptáte se, co jsou Stodůlky? Obrovská vesnice z paneláků na západním okraji Prahy.
Při výběru básniček do 19. čísla novodobého Divokého vína jsem se utvrdil v přesvědčení, že erotika kluků — básníků v šedesátých letech byla mnohem rafinovanější než holek — básnířek. Zatímco dnes jsem si jist pravým opakem. Kam se dnes kluci s erotikou hrabou na holky…
L. H.
Jak dopadl podnikatelský záměr,
milý Hafede Bouassido?
Do Divokého vína 6 / 1969 vstoupili Tunisan píšící česky — Hafed Bouassida a Angličan Robert B. Pynsent studující v Praze, verše rovněž v češtině tepající. Próza Hafeda Bouassidy popisující milostnou živnost mladého Araba mi připadla do té míry výrazná, že jsem ji s částečnými obavami z prudernosti čtenářů po jistém váhání přece jen otiskl. Dnes po třiceti šesti letech přiznávám, že jediným důvodem bránícím v její reedici byl pro mne problém s jejím přepisováním. Tedy určitě nikoli obavy z prudernosti čtenářské obce. K snídani svému dnešnímu čtenáři uvařil mladý Tunisan slabý čajíček.
text doprovázejí fotografie
Kristýny Fixlové
Básník Vladimír Kafka přivedl do Divokého vína doslova za ruku Marušku Šmucarovou, křehounkou blondýnku, jež nás oslnila nejen svými verši. Vodil se s ní pak tak dlouho za ruku, až si ji odvedl k oltáři. V čísle 6 / 1969 se Maruška čtenářům představila na dvoustránce ilustrované fotkou Milana Duška, jenž byl spolu s Jaroslavem Luzumem autory snímků v čísle otištěných.
Za náměty svých fotografií publikovaných v Divokém víně 7 / 1969 si Pavel Jasanský zajel až do dalekého Bulharska.
Grafickou úpravu obou vzpomínaných čísel má na svědomí Olga Čermáková, nová akvizice Divokého vína. Hezounká byla určitě, ale na kvalitě časopisu to nepřidalo. Naneštěstí se její jméno do písmene shodovalo s jménem velké šéfredaktorky tehdy mocného Mladého světa. Uvedení jména v tiráži proslulá šéfredaktorka masového mládežnického magazínu chápala jako jeho znevážení či útok na svoji ctihodnost. Ovšem ani to mi nezabránilo, abych o něco později nepožádal Olinu, zda by mi nepózovala na fotografiích při reklamní kampani na tzv. mamma protézy — prsní implantáty, jež z kopolymeru polyethylenmonometakrylátu s polyethyneldimetakrylátem přinesl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako módní hit n. p. Ergon. Na fotkách se Olina zády opírá o břízu rostoucí v lese poblíž hotelu Hubertus na Jílovišti…
Královská éra Heleny Pěkné pokračovala na stránkách časopisu, který autorce věnoval neuvěřitelné množství papíru. Dnes jsem už pro vás ovšem přepsal jen jednu kratinkou básničku. Abych nebyl za nevděčníka, když jsem si taky před léty užíval její černé lásky…
Princeznou zůstávala Oldřiška Svobodová, jejíž nazrzlé lásky si více užíval Petr Cincibuch. (Ale já taky.) Sakra, Petře, mohl bys poetkám taky projevit kousek vděčnosti..? Třeba mi aspoň pomoz přepisovat literární díla těch významných Básnířek, jejichž verše jsi za ta léta prosadil k otištění. A zachovat pro budoucnost jejich literární odkaz!
Vždyť já už si vůbec nepamatuju, jaké vlasy měla Věra Šípková či Naďa Jandejsková… Po letech jsem ovšem potkal Ellen Jilemnickou, dnes významnou českou sochařku. Zrovna otvírala výstavu v pražském Mánesu a to už něco znamená! Samé veliké kameny mi tam ukázala. Do Divokého vína ovšem vstoupila křehkými verši v čísle 7 / 1969.
Poprvé a naposledy se v Divokém víně 7 / 1969 objevilo jméno Petry Chvalinové — jako překladatelky prózy jugoslávského autora Dragana Moliče. Tři roky před její nenadálou smrtí, jež poznamenala celý můj následující život…
Kreslířem, jenž v tu dobu ovlivňoval výtvarné stránky Divokého vína, byl kromě Honzy Vyčítala i Vladimír Jiránek. Cestou do redakce spojoval příjemné s užitečným — nějakou kačku honoráře si vždycky odnášel a současně se sešel se svou milou spolužačkou z Akademie výtvarných umění Ivanou Pavlovou. Tvář Vladimíra Jiránka nebývala nejjasnější, leč Ivanina tvář byla a kupodivu je stále ještě temnější. Pozorní čtenáři mých vzpomínek si jistě vzpomenou, že jsme s Pavlem Jasanským Ivanu před časem navštívili a že nám nabídla, ať si každý vybereme jeden obrázek na památku. Ukázal jsem tehdy na portrét Vladimíra Jiránka vévodící její stálé domácí expozici. „Ne, Vladimíra ne!“ vykřikla Ivana.
Tahle kapitola vzpomínek se věnuje číslům 6 a 7 / 1969 a kalendáři vydanému Divokým vínem na rok 1970. Není sporu o tom, že skutečnými králi těch tří publikací se stali Jiří Žáček s Pohlednicemi a Karel Sýs s milostnou poezií otištěnou na dvanácti listech kalendáře, jenž svými fotografickými kolážemi z ženských aktů a botanických motivů výtvarně ztvárnil Pavel Jasanský. A tak jsem reedici děl těch tří autorů věnoval mimořádnou péči. Básničky jsem opsal všechny a poslal je Jirkovi a Karlovi ke korektuře. Kluci, na kolenou vás oba prosím, odpusťte mi, že jsem dopustil, aby v roce 1969 vyšly s tolika chybami. A jestli najdete chyby i v reedici, můžete mi 19. číslo www.divokevino.cz omlátit o hlavu!
Ještě štěstí, že jste si oba původní znění básniček pamatovali. Ovšem na rozdíl od Pavla Jasanského, jemuž jsem kalendář neúspěšně popisoval po telefonu. Nakonec jsem všech třináct listů kalendáře ofotil a poslal mu je mailem, doufaje, že třeba originály fotek najde v archivu. Pavel na rozdíl od Karla Sýse počítač i mail zvládá bravurně. Karel vůbec ne, korektury jsme provedli telefonicky. Jirka odpověděl mailem, chyby popsal, ale nepodařilo se mu opravený soubor poslat zpátky.
Pavel konstatoval, že za kalendář se ani po třiceti pěti letech není třeba stydět, leč fotky že odvezl do Sběrných surovin postupně při dvojím stěhování a za získanou hotovost si koupil novou Leicu. A kdo byl modelem jeho aktů — tedy to nejdůležitější — si taky nepamatoval. Napadlo mě totiž, jestli by stejnou modelku nemohl vyfotit pro účely reedice ještě jednou…
Ludvík Hess
|
