literární časopis založený v roce 1964

Kristýna Fixlová

29 (PC = Player´s Coast)

Nejsilnější kolektivní zážitky mám z počítačovejch her pro jednoho. Z poslední doby si pamatuju hlavně vítězný tažení žoldáckýho týmu ve složení Shadow — Steroid — Blood — Grizzly — Shaman. Byl to tejden velkejch a tuhejch taktickejch bojů. Lesy a pláně ostrova, kterej jsme spolu dobejvali sektor po sektoru, mě úplně neopouštěly ani v noci ( neklidný sny v izometrický grafice hry). Po tejdnu v tomhle stylu jsem dorazila na šerm na jedno známý místo přátelskýho lesa, opřela se o strom a usnula (asi jsem se až tady a s přítelem Medvědem po boku cejtila v bezpečí). Následující víkend jsme s týmem/smečkou zlikvidovali poslední zbytky odporu, na monitoru se přehrála závěrečná animace a můj život byl na chvilku prázdnej.

74 (Mikrokosmos)

Ke gamemasterovi domů se chodí házet kostkama a umírat. Tenhle gamemaster je disgrafik a milovník zbraní. Vypráví příběhy o našich postavách po všech bahnech dřevěnejch bitev, opakuje historky na loukách a v čajovnách, jako by se modlil, jako by tomu, co ze sebe dáme svejm postavám, zařídil místo, kde to neumře. Dokud nepřestane mluvit.

159 (Chrám Digi-Plyš)

Ze závětří vyrazíme autem do Města (odlesky v zrcadlech pasáží, lidi, vystříhaný ze žurnálů, stíny/tušení kočičích lidí s drápama, hovor, světla, radostná konzumace večera, kterej si lidi z kanceláří naplánovali přes mail), přímo doprostřed vší tý vy/roztoužený zábavy, po Václaváku dolů na Příkopy a do Slovanskýho domu, jako správný ignoranti/pohodáři vyberem film ještě ve frontě na lístky poté, co jsme neúspěšně obešli několik menších kin. Proplujem modrým plyšem mezi planetkama a plakátama lesklejch, slibnejch hvězd, vejdem do temnýho sálu. Na plátně se holka sklání nad svojí mrtvou láskou, svírá bezvládný tělo, odhání lidi. Logo a slogan: byla to reklama na džíny! Po dalších logech a sloganech přijde na řadu jedna pohádka pro lepší spaní.

161 (Hlavoúl)

Hodiny v knihovně, hodiny u počítače. Nebe virtuálních světů bejvá pro mě tak vypouklý jako to nad náma... ale opravdovej les je splněnej sen každýho, kdo kdy trávil desítky hodin v renderovanejch kulisách. Je stále ještě příliš dokonalej, než aby se ho povedlo přenýst do domácích bedýnek, a to je skvělý! Když se vracim z runu (nebo mnohem častějc z knihovny), nebo když du jen tak, cejtim útržky prožitku živýho člověka na živý Zemi, závratně se ženoucí obrovským vesmírným amfiteátrem. V hlavě mám obrázkový knihy, celý galerie galerií, posbíranejch, vystříhanejch, hudbu a vůně a příběhy, z nichž drtivou většinu nikdy nikdo neuslyší... Nosím jeden z miliard mytologickejch kotlů, ale hlavně tam zůstává to veliký tajemství, Tma.

204 (Bill Board)

Ještě pořád pokládám otázky, na který nemůžu dostat odpověď, a pořád se ukvapuju v názorech a pořád ještě se vztekám. S rukou na skle vyprávim svejm soukmenovcům a oni stojej kolem mě, a zpívám způsobem, kterej by nikdo obvzlášť rozumnej nechtěl poslouchat. "Já" protahuje duši galerií prasklejch a vypouklejch zrcadel, který zářej, ale ne světlem. S batohem lisovaný hudby a slov svištim v obejvacím vagónu každej den s jinou rodinou v teple a umělý žluti. Zastávky jsou známý, odšeptávaj nám schody někam domů...

372 (Metro B blues)

Jak podivně tu tancujem, ohó, velký malinký žvejkačkový piráti toho krásnýho a divnýho světa, se strachem cokoli zkusit, riskovat modřinu... Zapletený v ideálech preventivně uhejbáme. Zasněný motovidla, každej ve svý baňce, zapouzdřenej a zároveň toužící po změně — dlouhý polovyděšený a polozvídavý série pohledů do očí v metru, jeden pak vždycky vystoupí a ten druhej zůstane stát ve vagónu tiše opařenej, s chladnoucí párou pod kůží. Schválně jestli někdy jeden z nás dostane záchvat odvahy a rozběhne se po ledě podzemního nástupiště, vyplašeně a s egem zalezlým až v malíčku levý nohy, a vypadne z něj něco jako: "Promiň, ulítla ti záložka z knížky..."

593 (Lpmyg)

Kvůli nevhodnýmu číslu ve třídním výkazu (4) jsem volaná k tabuli — nevim nic — dneska jenom chabá, chabá improvizace (za 4). Pak zazvoní, prodíram se nově vyrašenejma zástupama prváků na toalety — phuu. V koupelně zaslechnu, jak někdo hraje na klavír motiv z Amelie, křehkej, hlubokej, to odzbrojuje + připomíná + probouzí. Přijdu do třídy, kde máme další hodinu, a na lavici, do který sedam, je propiskou novej nápis "May the force be with you!" Dech minulejch conů + lidi + krosny + vůně... Zeleně odpovim "With you too..." Snad i proto, že ten čas se zdá tak vzdálenej.

(současná tvorba)