na další stranu
 Slovo úvodemMáte-li, milí čtenáři Divokého vína, jenom poloviční radost co já, když se dívám na novou grafickou úpravu, dílo Aleše Vašáka ze společnosti AVAS, pak je vaše radost veliká. Představte si, že moje je dvojnásobná, překypující. Děkuji, pane Vašáku. Divoké víno číslo 5 z roku 2003 je vzpomínkou na historické Divoké víno číslo 3 z roku 1965. Vybral jsem z něho básničky deseti mladých autorů, jež mi dodnes přijdou dobré, dokonce několik z nich považuji za literární přínos. Co myslíte, milí čtenáři, které mám na mysli? Samozřejmě, zveřejnil bych svoje mínění, leč nechci vás ovlivnit ve výběru, klidně si přečtěte všechno! Přidal jsem ke konfrontaci s dnešní literaturou tři současné mladíčky — Petra Zemka, Martina Plotze a Štěpána Kučeru a dvě současné děvčice — Petru Novákovou a Adélu Miencilovou, jejíž básničky mi iniciativně poslal Štěpán Kučera i s rozhovorem a s fotkami. Že on ji miluje…? Pro potěšení oka jsem se rozhodl vyzdobit Divoké víno obrázky fotografujícího brněnského soudce Borise Filemona. A všechno jsem domíchal současnými a dosud nepublikovanými texty čtyř zasloužilých umělců - Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Pavla Vernera a Petra Cincibucha. Opravdu „zasloužilý umělec“ je samozřejmě jen jeden z nich, ale on si to opravdu zaslouží. V žádném případě nepřehlédněte básničku Petra Cincibucha — věnoval ji totiž mně a napsal ji jako první básničku hned poté, co se 28. června dožil šedesáti. Věřte nevěřte, je to tak. A to jej znám třicet devět let. A za celou tu dobu mi věnoval jen tuhle jednu básničku… Dopisy čtenářůInspirovali jsme HrabalaDivoké víno číslo 3 z roku 1965 vyšlo v neuvěřitelném nákladu pěti tisíc výtisků v rozsahu 32 stran navíc s fialovou obálkou. Přineslo příspěvky dvou desítek autorů a dopis Kamila Bednáře čtenářům a autorům Divokého vína. V závěru dopisu se praví: Věřím na ty mladé, kteří prostrčí ruce bahnem průměrnosti a podprůměrnosti a zavolají: „Jsme zde.“ To se cení i dnes, že?
Kromě básniček autorů, jež jsem vám přepsal, publikovali své verše na stránkách DV3/65 Tomáš Vondrovic, Vlastav Kouřil, Antonín Svoboda, Věra Koudelková, Květa Ševcová, Petr Kovařík, Vladimír Sýkora a Eva Kolářová. Na návštěvu Londýna zavzpomínala Jana Natanová, fotografie jsme otiskli Leonu Noelovi a celé číslo ilustroval a graficky upravil Petr Cincibuch.
V minulé kapitolce vzpomínek jsme slíbil, že napíšu o vztahu Bohumila Hrabala k Divokému vínu. Spojovacím článkem je především místo hlavního děje — Libeň. Od Hrabalova domu Na hrázi 24 k domu v Novákových 11, kde jsem bydlel já, byste naměřili vzdušnou čarou dvě stovky metrů. Pro pivo jsem chodil do jedné z Hrabalových oblíbených pivnic popsané někdy jako U Pudilů, jindy jako U Kroftů. Hospoda byla na rohu ulic Novákových a Heydukovy. (Za zmínku stojí, že v Heydukově ulici jako kluk bydlel taky Arnošt Lustig. Jeho vzpomínky na dětství o dvacet let starší než moje jakoby se vykutálely z mojí hlavy…)
Několik čísel Divokého vína jsme sázeli, rozuměj psali na kovolisty, na tehdy nejskvělejším pražském psacím stroji značky Varityper, jenž jako grafik vydavatelství Svoboda obhospodařoval Hrabalův kamarád malíř Zdeněk Bouše. Spojovacím mostem byla i Hrabalova kamarádka Honza Krejcarová, jež publikovala v Divokém víně pod svým tehdejším jménem Jana Černá. Vydal jsem jí i knížku vzpomínek na matku Adresát Milena Jesenská. Knížka vešla do literární historie jako všechno, co souviselo s Franzem Kafkou. Milena Jesenská, matka Jany Černé, byla jeho důvěrnou přítelkyní. A Jana Černá zase byla tou nejdůvěrnější přítelkyní Egona Bondyho, věrného Hrabalova druha. Nebo jste nečetli její milostnou poezii? Vy neznáte její Dopis…? S tím bych měl něco udělat!
Egon Bondy napsal v roce 1992 - jedenáct let po její smrti: Má velká láska! Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu — a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.
Ve svém doslovu ke knížečce Clarissa a jiné texty, jenž Hrabal nadepsal Černá lyra, píše mimo jiné: A Honza psala taky básně, ale byla tajnosnubná, jakoby věděla, co ji čeká. Jestliže Achmatovová o sobě říká, že je černou labutí, Honza byla labutí bílou s poraněnou perutí, ale s krásnýma velikýma a smutnýma očima a se srdcem prokleté básnířky. V hlučné společnosti sedávala jako perla na dně propasti, posunutým okem zírala tam, kam se dívávali moudří rabíni, kteří přečkali několik pogromů… Pak za dva roky přestávali k nám na Hráz Věčnosti chodit nejen básníci a výtvarníci, ale i Honza… Zmizela jako ponorná říčka a objevila se tu a tam, Bondy na Plovárně jednou za tři roky, a Honza mi zmizela na dlouho… a věděl jsem, že Divoké víno vydalo její text — Zpráva o mém otci. Honza se promítala do dcery Franze Kafky, možná že i jí byla…
Jana Černá jistě nebyla dcerou Franze Kafky, v Divokém víně vyšly jiné její texty. Snad se jim budeme společně věnovat. Zastavme se u zipu Hrabal x Divoké víno — Hrabalovy knížky Kluby poezie. Přečtěte si její úvodní stránku:
|
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí obrazy
