Dalibor Rakouš

Rozčarování

Byl jsem vážen.
PŘEDTÍM.

Poznal jsem krásnou dívku
a toužil po ní.

Svedl jsem ji.

Rukama jsem hnětl její tělo,
horký dech mi šlehal do tváří
a vlasy oslepily oči.
Kouzlo a její přitažlivost —
vzpěnila mi krev,
ta rudá nositelka kyslíku,
a marně chtěly lymfocyty
pohltit lásku...

Jeden okamžik jsem měl strach,
strach z pádu
odněkud seshora,
odněkud,
kam jsme se spolu vznesli.
Tam,
tam je mlha,
tam vidíš jen svou milenku,
siluetu,
oči...

A přece jsem spadl dolů,
i když to nebolelo.

Za dva měsíce
jsem se ale třásl jako list ve větru,
struna pod úderem…

Čas letěl,
pro mne snad ještě rychleji.
Měl jsem strach.

Vše najednou přišlo,
ani nevím jak.
Bylo to malé prasátko.

A tak všichni řekli:
„Co jiného mohl zplodit prasečkář.“

(publikováno ve třetím čísle Divokého vína, 1965)