na další stranu
Ladislav Landa
* * *
Můj bratr chodil kouřit do stodoly
na seno.
Odstavil jsem mu žebřík
a utekl jsem.
Byla noc, bratr se bál.
Potichu vyházel cigarety na zem
a pak do nich jako do peřin seskočil.
Zabil se, šílenec.
Jak cítím déšť
Kanál v ulici,
černou řeku s lesklou rybou
po ní plující.
Límec stále ohrnutý,
nahý chodím v krupobití.
Okap a střecha,
bláto, deštník.
K ránu
probudím se.
na louce urousám si nohavice.
Doma najdu v mokré botě
sedmikrásku.
A žena řekne:
„To je dneska ňáká rosa,
to abych šla zase bosa.“
Chromozom bar
Byl jsem přejet funebráckým vozem
a ještě než jsem bouchnul hlavou
vo zem,
viděl jsem bláto, do kterýho jsem
pak upad,
a pak jsem cejtil po sobě válec
dupat
a řek bych, že to asi byla smrt.
Předtím sem nikdy neměl možnost
umřít a myslel sem si, že to není žádná
hlína.
A teď sem se najednou vznes a vylít
a viděl svý rozbitý tělo cukat se
a vzpínat
a můžu říct, že mi bylo celkem fajn.
Čekal sem na nebe nebo na
pekelnej kotel
nebo co, ale vidím jenom hotel,
hnusnej pajzl, a na něm Chromozom bar
stálo a před ním nějakej spiťar
mi votevřel a šel sem dovnitř.
A tady sme byli pohromadě všici
(i když sem je slyšel, neviděl
sem nic)
a byli sme veselí a šťastný
nebožtíci
a trsalo se a muzika hrála a že
byl hic,
začal sem pít a potom taky chlastat.
Až mi začalo bejt zle, jak sem
byl sťat,
a najednou sem dostal strašnej hlad
a začal sem mít zase lidský cítění
a pak sem cítil ránu a krutý
mrazení
a pak nic – nejspíš sem přestal
existovat.
A přišlo ticho
a já tam mrtvej stál,
tam, co je východ
z podniku Chromozom bar.
|
