na další stranu
 Slovo úvodemAť počítám jak počítám, dvacet čtyři děleno šesti do roka — dnešní 24. číslo v novodobé historii Divokého vína vydané tedy neznamená nic jiného než malé jubileum — čtyři roky vydávání. Gratuluju internetovým mágům — pánům z AVASu — Aleši Vašákovi, Petru Svobodovi řečenému Marvinovi a především Vítku Novákovi, že to s Divokým vínem tak dlouho vydrželi. Co s Divokým vínem, ale se mnou!
Dnešní číslo přináší dvacítku autorů ze tří prvních čísel roku 1971 a dvacítku autorů současných, jakož i fotografie Ondřeje Kavana. Pravda, poněkud odlišných od souboru fotografií Pavla Jasanského z Paříže počátku let sedmdesátých, jemuž dal Pavel jméno Paristory. Řada z těch fotek byla publikována na stránkách Divokého vína a v knize Básně Ladislava Landy, kterou Divoké víno mladému básníkovi posmrtně vydalo. Nepřehlédněte v tomto čísle Feldekovy básničky v překladu Jiřího Žáčka. Verše významného slovenského autora vydává nakladatelství Primus k básníkovým sedmdesátinám. Zrovna se Vítek Novák radoval: „Tak ještě tři čísla a máme to za sebou!“ Moje vzpomínky na historické Divoké víno jsou totiž rozloženy do 27 kapitol, tedy do 27 čísel www.divokevino.cz. Současně s 27. číslem vyjde Antologie Divokého vína, kniha čítající 27 kapitol na čtyřech stovkách stran. Věřím, že se podaří, aby Antologie spatřila světlo světa 4. února — v den vydání 27. čísla www.divokevino.cz. Nezvyklé datum, viďte? Prostě bych si rád ten den udělal radost, dal si dárek, víte? Knihu vydá Národní knihovna ČR, jejíž ředitel Vlastimil Ježek má Divoké víno v oblibě, finančním darem přispěje farmaceutická společnost Roche. Kdo ale bude výkonným spoluvydavatelem…? Nechci nic zakřiknout, tuším, že by to mohlo být Nakladatelství Slovart. Nemýlíte se — nakladatelský dům vydávající nejkrásnější knihy v Čechách a na Slovensku. Jedna z nádherných knih Slovartu leží přede mnou na stole — Jan Saudek — fotograf český. Dostal jsem ji darem od paní Jarmily Holušové, ředitelky Slovartu. Že by snubní prstýnek…?
Koupíte si Antologii Divokého vína, čtenáři milí? Nebude koštovat víc jak pět stováků. Že je to moc? Za víc jak stovku autorů více jak tisícovky básniček, povídek, fotografií a kreseb…? Na čtyřech stech stranách formátu 200 x 275 mm! Všechno v nádherné vazbě s přebalem, tištěno dvoubarevně! Dobrá, pokusíme se, aby se kniha vešla do čtyřech stováků. A už dnes si ji můžete objednat, prvních deset objednatelů získá knihu zadarmo! Ode mne darem. Ale prosím o osobní objednávku na soukromou emailovou adresu samozvaného šéfredaktora — hess@hess.cz. Co bude dál? Vyjde 28. číslo www.divokevino.cz v tradičním datu 19. března 2007? Nevím. Nebude už na co vzpomínat, nebude co oprašovat. Sejde se tolik současné tvorby, aby to dalo jednou za dva měsíce na slušné číslo? Nevím. Opravdu to záleží na vás, milí moji, básnířky a básníci, výtvarníci, fotografové a fotografky. Bylo by mi líto, kdyby 19. března 2007 nevyšlo 28. číslo. Ale nebudu před sebou bagrem hrnout suché a opadané listí Divokého vína, slibuju sám sobě. Aktualita
Divoké víno mělo 42, Miloň Čepelka bude mít 70! Nadchnul nás Pavel Řezníček s GoldflamemMladí básníci Divokého vína se s básnířkami scházeli i počátkem roku 1971 každý čtvrtek v Divadle v Nerudovce. Sešli se shodou okolností i na mé dvacáté čtvrté narozeniny — ve čtvrtek 4. února. Oslavil jsem je poslechem textů z pera brněnského autora Pavla Řezníčka. Psal básničky i prózy — jedna z nich nás tehdy zvláště nadchla a otiskli jsme ji pod názvem Goldflam v druhém čísle ročníku 1971, jsouce přesvědčeni, že popisuje příběhy vymyšlené osoby, netušíce, že Arnošt Goldflam je významnou osobností budoucí české kultury. Programovým pracovníkem Divadla byl stále Jan Rosák. Prvnímu číslu roku 1971 dominují fotografie Pavla Hudce Ahasvera. Jeho legendární babička s kopretinami se objevila v několika podobách — s králíčkem na klíně, s houslemi, s knihou a kráčící zasněženou zahradou podél rodného domu. Snad se mi podaří někdy od Pavla získat originály fotografií k publikování. Problém spočívá v tom, že fotografie musí vyhledat v Mistrově rozsáhlém a nepříliš přehledném archivu jeho dcera… Pavel použil kopretiny i při focení portrétu krásné modelky. Dodnes mě okouzluje líbezná tvář dívky, asi jedné z Pavlových milenek, hledící na mne z Divokého vína. Jak a kde asi dnes žije, je krásná i jako babička…? Na protější stránce dvě básničky Karla Sýse, jehož adresa je mi dobře známá, Karel se nestěhuje a je pražskému činžáku v Kobylisích věrný.
Založili jsme v Divokém víně rubriku „Zbyl nám blín“, v níž jsme dodatečně publikovali verše z archivu a dopisy, jež si mladí redaktoři a lektoři básní vyměňovali se stejně mladými autory. Jsou to dopisy sršící ironickým vtipem i přátelským duchem. Přidali jsme k nim podtitulek „Poetika odpovědí aneb když Divocí byli ještě mladší“. Divoké víno číslo 1 / 1971 doplnily překlady básní Joerge Panknina z pera Pavla Linharta a černé vtipy kreslířů Cetkovského a Bernarda, jež ovšem nevynikly příliš vysokou výtvarnou úrovní.
V následujícím čísle je otištěna Haďákova karikatura Petra Cincibucha uprostřed osmi portrétů ostatních členů redakční rady doplněná titulkem „Konečně Petr Cincibuch mezi námi!“ Zdá se, že Petr nějakou dobu přebýval na samotce někde na jiné planetě… Na protější stránce portrét krásné dívky pořízený fotoaparátem Vladimíra Šimka. Identita dívky je mi dobře známá — Světla A. žije ve Švýcarsku a je stále skoro stejně půvabná, jako byla v roce 1971… Nevěříte? Kromě Šimkových fotografií jsou na titulu a na druhé straně fotky Pavla Jasanského z cyklu Paristory. Z veršů pak Divokému vínu 2 / 1971 jednoznačně vévodí velkobáseň Karla Sýse Láska, jíž jsme věnovali pět tiskových stran. Dvoustranu zaplnily verše Petra Cincibucha otištěné pod názvem Veteran rallye. Zavádějí nás do Petrova snového království starých automobilů, jež se posléze realizovalo postavením Muzea Z, ve kterém dnes stojí sedm (nebo osm?) lesknoucích se automobilů Československé zbrojovky Brno známých jako zetky. Mnohostranný talent brněnského Pavla Řezníčka se v Divokém víně 2 / 1971 kromě próz Goldflam a Drogista prosadil i překladem veršů Jindřicha Heislera otištěných pod názvem Volky nevolky.
Nemohu nevyzdvihnout svoji korespondenci s mladou básnířkou Martinou Novotnou, vojákyní z povolání v hodnosti četařky, otištěnou v rubrice Zbyl nám blín. Dopisy jsme si vyměňovali v roce 1965, tedy v mém roce maturitním. Evidentně jsem se pokusil s četařkou sblížit a činil jsem jí pod záminkou rozhovorů o poezii nabídky k osobnímu setkání. Ach, četařko Martino, jakoupak máš dnes asi hodnost…? V programu Divadla v Nerudovce otištěném na předposlední straně čísla 2 / 1971 se dočteme, že básníci s básnířkami se sešli 4., 11., 18. a 25. března a že druhý březnový čtvrtek jsme s Honzou Rosákem vzpomínali recitací vybraných básniček na ročník 1969. Vida, už tenkrát se vzpomínalo, ovšem nikoli 35 let zpátky, k nostalgii nám stačilo vrátit se do minulosti o dva roky. Číslo 3 / 1971 přináší překvapivou informaci o programech Divadla v Nerudovce — setkání se konala nejen ve čtvrtek ale i v neděli — programovým pracovníkem se stal Michael Lorenc, houslista a dirigent, šťastný milenec Markéty Hejné. Honza Rosák zřejmě už získal nějaké lukrativnější angažmá… Divadlo uvádělo písničky, verše a povídky Michaela Janíka a jeho věrného Miroslava Palečka, text — appeal Zdeňka Šimanovského a samozřejmě Markéty Hejné, ale i Aleše Synka, soka Michaela Lorenze a pozdějšího Markétina manžela.
V rubrice Zbyl nám blín byl na dvou stranách pod názvem Konec mého psa otištěn úryvek z novely Pravonín Daniely Hodrové. Text jsme zřejmě docenili až opožděně. Omlouvám se Daniele, dnes uznávané české spisovatelce, a dodatečně a opožděně se pokouším chybu napravit ještě jednou publikováním Pravonína i v tomto čísle internetovém. No, nevím, jestli z toho bude mít radost… Dvoustranu věnovalo Divoké víno 3 / 1971 básním Šelome Tanai a Chaji Vered v překladu Jakuba Markoviče a Vladimíra Kafky. Dominoval opět Pavel Řezníček, jehož textům vymezilo Divoké víno tři strany. Musím také připomenout otištění hravých veršů Karla Daňhela, dnešního ředitele táborského divadla, jenž se stále hlásí k Divokému vínu. První a poslední stranu obálky vytvořily celostránkové fotografie Pavla Jasanského z cyklu Paristory. Minulou kapitolu vzpomínek jsem ukončil slovy: „Zdá se, že se nesmělo sice nic, ale mohlo se skoro všechno. Jenomže přituhovat začne vzápětí…“ Ale pořád nic. Petr Cincibuch už ani nerozeznal, který z automobilů zaparkovaných před redakcí je jeho, a aby se zbavil jednoho ze svých mercedesů, vyměnil jej za parní lokomobil. Šéfredaktor vozil mladé básnířky přepychovou francouzskou simcou či posléze pětikvaltovými fiaty s motorem o sto koňských silách, s nimiž získával ocenění na automobilových závodech, maminka jeho dcer Dorotky a Markétky, básnířka Zuzana, nakupovala u spřáteleného řezníka na Újezdě báječné roštěnky a přeměňovala je na další kilogramy živé váhy až 127 kg vážícího šéfredaktora. A nebylo nic snazšího, než se silným vozem předjet kolonu sovětských nákladních a obrněných automobilů. Dočkáte se, milí moji, už příští číslo popíše dramatické změny v historii Divokého vína. |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovází fotografie 
