literární časopis založený v roce 1964

Daniela Hodrová

Konec mého psa

(úryvek z novely Pravonín)

Poznala jsem silnici, která vede do naší vesnice. Vůbec jsem nechtěla přijít domů a natož v tomhle stavu. Nevím, čím se to stalo, ale byla jsem strašně zbídačelá. A byla jsem člověk bez paměti. Neměla jsem potuchy, co jsem byla a co jsem. Odkud jsem se vrátila? Moc ráda bych to věděla. Možná, že bych se potom nestyděla jít do naší vesnice. Ale takhle se vet mně usadilo pevné přesvědčení, že jsem musela provést něco zlého, něco nesmírně ponižujícího a krutého, kvůli čemu teď budou všichni lidi mnou pohrdat a nenávidět mě.

Ležela jsem bůhvíproč na dně škarpy, naštěstí v ní nebyla voda, a uvažovala o tom, co budu dělat. Po pravdě řečeno, nemohla jsem dělat vůbec nic, protože hned v příštím okamžiku jsem zjistila, že s mým tělem není cosi v pořádku. Dokázala jsem se s největším vypnutím sil jen trochu pozvednout na loktech, ale ani pak jsem neviděla víc než zákrut silnice.

Najednou jsem zaslechla štěkot. Přitom jsem si uvědomila, že se blíží cestou z města. Kupodivu jsem docela přesně věděla, že na té straně existuje město. Největší ovšem bylo moje překvapení, když jsem onoho psa poznala. Ten pes byl totiž můj pes, lépe řečeno — pes lidí, ke kterým jsem kdysi patřila, ale jejichž tváře a jména jsem zapomněla. Ten pes byl můj pes, byl už hodně starý, a tak jsem se divila, že se ještě vyhrabal zpod kamen, protože na to ho užilo a pod těmi kamny pořád líhával. Byl to můj pes,a ale přiběhl ke mně, jakoby mě neznal a štěkal tak silně, že se to v jeho stáří ani neslušelo. Dostala jsem na něho ukrutný vztek, protože prozradil mou přítomnost, a sevřela jsem ho kolem krku tak pevně, že už nevydal ani hlásku. V zákrutu se však přesto objevili dva koně, hnědý a bílý, a byli to dozajista koně mého otce, protože nikdo jiný ve vsi neměl bílého koně. Pomalu se mi vracela paměť. Byla jsem šílená strachem, neboť jsem přece udělala něco zlého,ale nemohla jsem se hýbat, ležela vet škarpě u silnice a škrtila svého vypelichaného psa. Zároveň s tím, jakoby se mi vracela síla do rukou. Za koňmi se pak objevil vůz a na něm stál otec a všichni moji bratři. Měla na sobě sváteční šaty a vypadali stejně nemožně jako celé nedělní dopoledne.

Toho psa jsem dočista uškrtila. Teprve později, když bylo po všem, mě napadlo, že se vlastně nebránil a nechal si všechno líbit. Měl divnou smrt a byl to můj pes. A ani jsem ho nechtěla zabít. Škrtila jsem ho jenom ze zoufalství, že jsem provedla strašnou věc a otec s bratry mě objevili vet škarpě.

Musela jsem vypadat hrozně, ale ani se nepodivili. Sestoupili z vozu přesně na místě, kde jsem ležela, a beze slova se kolem mne seskupili. Už jsem jednoho po druhém poznávala. Byli to oni, moji bratři, vůbec se nezměnili, a sváteční šaty jim nepasovaly jako vždycky, když jsme jezdívali do města na mši. Táta byl taky týž, vzpomínám si, kolikrát mě ten táta seřezal. Vedle mne ležel mrtvý pes a já jsem se rozbrečela jako malá. A potom, když jsem se vybulila, nebyla jsem tak zbídačelá jako prve a ani mi nepřipadalo, že bych provedla něco tak děsně ošklivého. Otec a bratři stáli kolem mě a jen se dívali. Jejich tváře nic nevyjadřovaly a nemohla jsem z nich vyčíst, co si o všem myslí. Táta potom řekl — tak se mi vrátil můj čtyřiadvacetiletej, a ani nebyl překvapený. Zřejmě mě právě dnes, na tomto místě a v tuto chvíli očekával. A potom ještě jednou opakoval — tak se mi vrátil můj čtyřiadvacetiletej a já jsem nechápala, proč o mně mluví v mužském rodě. Při té větě pokýval hlavou, jako by už víckrát v životě čekal na tomhle místě své děti a bylo jim čtyřiadvacet let. Proč jsme se všichni vraceli do škarpy, ze které nebyl ani žádný výhled a proč nám muselo být právě tolik let, to jsem do smrti nepochopila.

Paměť se mi vrátila, ale přesto jsem se nikdy nedozvěděla, proč se to tenkrát všechno stalo a jakou věc jsem měla na svědomí. Otec ani bratři o tom nezačali řeč a já jsem se radši neptala. A tak bylo u nás všechno jako už kdysi. Nic se nezměnilo. Jen můj pes byl doopravdy chcíplej.

(publikováno v Divokém víně 3 / 1971)