na další stranu
Pavlína Pulcová
Narodila jsem se v den podzimní rovnodennosti (odtud možná pramení moje melancholie) roku, kdy Mount Everest zdolala první žena na světě — Japonka Junko Tobeiová. Tohoto roku — 1975 — se v Čechách a na Moravě narodilo 191 776 dětí a mezi nimi i já. Světlo světa jsem spatřila v malebném městě na rozhraní Boskovické brázdy a Drahanské vrchoviny — v Boskovicích, kde dosud žiji a pracuji.
Po výletní plavbě základní školou jsem se ocitla na gymnáziu. Tady už o nějaké bezstarostné a pohodové plavbě nemohla být ani řeč. Spíše se jednalo o potápění bez kyslíkového přístroje, což mělo za následek moje topení se v chemii, fyzice či dějepisu. Nahoru na hladinu jsem se vynořila až na vysoké škole v Olomouci, kde jsem studovala v mezifakultní kombinaci (FF a PdF) českou filologii a výtvarnou výchovu. Po absolutoriu mě osud zavedl opět na základní školu, odkud jsem před devíti lety odešla. Ale nebyl to vstup do téže řeky, protože jsem se vrátila ne do lavice, ale před katedru jako učitel a zůstávám zde stále.
Už odmala jsem se potýkala s přemírou zálib a nedokázala soustředit pozornost na jednu z nich. Asi nejčastěji se nořím do knížek, zachycuji pozoruhodné, prchavé okamžiky všedního života (literárně nebo výtvarně), přemýšlím a pozoruji svět skrze oko objektivu fotoaparátu. Zkrátka jsem zasažena světlem, jež modeluje vše kolem nás.
Noční bouřka
Puklý chrám oblačnosti dmoucí
rozevřel bleskem svoje nitro žhnoucí
když právě kdosi kostní černí
pudroval bledé líce před povodní
Šlojíř perleťový utkaly krůpěje žalu
jako bys v dáli slyšel trhat skálu
tu na marách již leží vyhořelý den
pod rouškou noci světlonošem opuštěn
XXX
...hejno světlem kropenatých andělů
vzňalo se průletem barokní oblačnosti
ke skeletu nebeské klenby
kde kdosi z rozmarnosti
popel z jejich křídel
rozmáz si po tváři
v slzavém údolí
lipového kmene
v němž ostří vydlabalo
mělké prohlubně dřeva
zaplavené neonem měsíčním
z tváře Panny Marie vytryskla něha
jen pokorné dlaně zalily se krví Krista
jenž dokonal v nachových variacích světla...
Podzimní zúčtování
Práší se ze slunce
Stromům nad hlavou
S přesností pracují taviči podzimu
Plátkové zlato listí
chlubivě chřestí
zatím jej nerve ruka alchymisty
Až v křivulích zavyjí vichry
děti přebrodí vlny
a nasbírají mince propadlé měny
pak bude splacen létu dluh
*H*a*i*k*u*
být ženou — poslání
křídla sevřít do dlaní
a letět dál
*H*a*i*k*u*
ve vánoční době
zažehni srdce všech
plamínkem v sobě
*H*a*i*k*u*
stojíš před hladinou
stačí krok — v dáli se kruhy
rozvinou
*H*a*i*k*u*
jádro bytí
rozlousknout nutí
jsi-li hoden rozlousknutí
*H*a*i*k*u*
štveš-li čas — zadáví tě
budeš z lovce obětí
vzápětí
*H*a*i*k*u*
Jsme kameny
na zemi — údery dláta
znovuzrozeni
*H*a*i*k*u*
Vitráže slov
světlo prozáří
a pohladí nás po tváři
*H*a*i*k*u*
Vzkvétá-li v srdci
Tvém tónů sad — slyšíš i
v druhých hudbu hrát
*H*a*i*k*u*
Hrozny hukotu
ve větvích lip visí tu
Vznášedla vůní
*H*a*i*k*u*
tváře slunečnic
chýlí k zemi svoji líc
spálenou sluncem
*H*a*i*k*u*
pruhovaný dech
— teplo chlad — pasek lesů
na prsou nesu
*H*a*i*k*u*
tiše trůnící
mrakokupy ve zlatě
klasů zajaté
|
