Jaroslav Backa

1980

Sedím s Jendou Zatloukalem na zídce oddělující velký dvůr od hřiště zemědělské školy. „Ty Jendo, naučíš mě kouřit?“ zeptám se nesměle. „Řek sem, že mi máš říkat Hans. A už máš chlupatý péro?“ odpoví a přehodí stéblo trávy z jednoho koutku úst do druhého. „Trošku jo,“ kontruju.

„Kecá,“ vloží se do toho Olda. „Je to mlíčňák.“ Ale to už stahuju kalhoty i s trenýrkama. Jenda, teda Hans, z několika centimetrů prohlíží hebkou kůži kolem mého pinďoura. „No jo, něco už tam raší,“ uzavře debatu vytažením Startek. Jednu vyklepne a nabídne mi. Vděčně vytáhnu cigaretu, vložím si ji do úst. Olda škrtne zapalovačem a připaluje mi.“Musíš tahat a ne foukat vole,“ směje se Hans a dá mi výchovný pohlavek, až mi cigáro vypadne z pusy. Pomalu se kutálí k okraji zídky. Zachytím je na poslední chvíli a znovu strčím do úst. Tentokrát tahám. „Musíš šlukovat vole,“ poučuje mě Olda. Sám si taky zapálí.

„Takhle se to dělá,“ předvádí šlukování. Nechám se inspirovat, potáhnu modrý dým do plic, až se mi zatočí hlava a rozkašlu se. Kluci se smějou a mně je blbě. Hans mi cigáro vezme, štítivě se na něj podívá. „S to celé poslintal prase,“ pronese. Následuje další salva smíchu.

„Jarků, večeře,“ křičí z okna máma. „Mazánek musí papat,“ komentuje to Olda. Ale to už slízám ze zídky a utíkám domů. „Kluci, za chvíli přijdu jo?“ křičím za nima.

Doma rychle zhltnu chleba se sádlem a cibulí. „Mami, jdu ještě ven,“ prohodím v předsíni a už peláším. Máma za mnou něco křičí, ale nerozumím ji. Vyběhnu na dvůr. Kluci už na zídce nejsou. Zklamaně kopu do šutrů.

„Psss,“ ozve se od šopy v rohu dvorku. Je to Hans. Vykukuje z díry mezi fošnama a mává na mě. Okamžitě tam běžím. Vlezu dovnitř. Vedle uhlí je několik dřevěných bedýnek kolem otřískaného stolu, který táta asi před rokem vyhodil. Na jedné z bedýnek sedí Olda a vedle něj nějaká holka. Je starší než kluci. „Co čumíš vole?“ řekne to milé děvče. Dnes už potřetí se mi všichni smějí. „To je moje buchta, jmenuje se Dáša,“ ukazuje Hans na tu holku. „Ahá,“ dostanu ze sebe a překvapeně zírám. Tak Hans už má buchtu, pomyslím si.

Olda mi nabízí cigáro.„Už sem dneska měl,“ odmítnu ho frajersky. Hans na mě spiklenecky mrkne, jakože jsem dobrej. „Děcká, co budem dělat?“ zeptá se Dáša a vzápětí navrhne: „zahrajeme si flašku.“ Nechápavě se na ni podívám. Postřehnu záblesk v Oldových očích. Hans jen přikývne. Posadíme se kolem stolu, Olda odněkud vytahuje flašku od sodovky a roztáčí ji. Nejdříve se oťukáváme, sundáváme boty a tak. Pak najednou Olda řekne Dáši: „dej Hansovi pusu.“ Dáša se nenechá přemlouvat a vlepí jí Hansovi.

Pak se znova oťukáváme. A najednou Hans říká Dáši: „dej tady Jerrymu hubana“. Dáša nejdříve jakože s mladejma se nelíbá a podobně. Ale další fant už bez újmy nemůže dát a tak se ke mně naklání a vlepí mi hubana. „Tak to ne. Myslel sem francka,“ není Hans s výkonem spokojený. Dáša se chvíli ošívá, ale nakonec souhlasí. Vidím Oldu, jak nás sleduje s otevřenou pusou. Naposledy jsem francka viděl v sobotu. Ale jenom kousek, než mě táta vyhodil od televize. To musím zvládnout, říkám si a jdu Dáši s obličejem naproti. Cítím, jak mi mezi rty cpe do pusy jazyk. Tlustý, nechutný a ještě k tomu vlhký špalek. Mám ho v puse, dělá se mi trošku špatně, ale držím. Teda, co na tom všichni vidí, pomyslím si. Dáša začíná jazykem kroužit. No to je hnus. Prudce se od ní odtrhnu. Vidím Oldu, který pořád hledí s otevřenou pusou. Hans se spokojeně směje. „Jarků, domů,“ křičí z okna máma. „Ahoj, zejtra po škole, jo?“ rozloučím se a už beru schody po dvou.

Než usnu, takještě dlouho přemýšlím, že už jsem vlastně trochu jako Hans a taky mám buchtu. To až řeknu klukům ve třídě.

Nataša

Koukám se na tu spoušť a vím, že tentokrát je to nafurt. Hromada oblečení na velikém kufru, ubrečená máma u kuchyňského stolu, táta poletuje po bytě a něco si mumlá.

„Kam jdeš?“ křičí za mnou fistulí máma. „Jdu se učit k Olinovi,“ odpovím a aniž bych čekal na odpověď, zavírám za sebou dveře. Sejdu schody, zamířím k malému sklepu v přízemí našeho domu. Kopnu do dveří, ty se otevřou a já vejdu. Potmě dalších deset schodů, mírně doleva. Jsem tam. Zapálím svíčku, sednu si k malému stolku. Budu bez táty. Jako Olin, Radek a Miloš, napadne mě a rozbulím se. Kdyby tady byl alespoň Hans. Je už tři měsíce v Řecku. Otevřu zásuvku stolu, vytáhnu ušmudlaný pohled. Jsou na něm tři fotografie s nápisem GREECE. Na první fotce je spoustu barevných stánků, u kterých lidi nakupují veliké, zelené melouny. Na druhé fotce je pláž a na třetí plachetnice. Zrovna taková, na jaké jsme se chtěli s Hansem plavit. Na obálce je razítko s nápisem PAR AVION. Máma říkala, že ten pohled letěl v letadle nad tím modrým mořem. Taková dálka! Přičichnu si k němu. Opravdu to moře cítím.

Najednou uslyším na schodech kroky. „Je tam někdó?“ ozve se Olinův hlas. Rychle si otřu slzy. Chraplavým hlasem odpovím: „To sem já.“ Olin přijde dolů a spustí: „Potkal jsem tvýho fotříka před barákem. Tahal velký kufr.“ Podívám se na něj červenýma očima. Olin pokračuje:

„Zdrhl, co? Bez fotra ti bude líp. Když odešel můj fotr, bylo to super.“ Olinův táta je už dva roky zavřenej. Jednou jsem slyšel mámu, jak se o tom baví s tetou Vlastou. Věděli to všichni, kromě Olina. „Teď už se vlastně máme jenom my dva,“ pokračuje Olin. „Seš normálně teplej,“ odpovím mu. Začne se strašně smát a rukama plácat do stehen. Jak se tak směje, hrozně si uprdne. To mi přijde směšný. Začnu se smát taky. Chci si uprdnout, ale moc mi to nejde. Povede se mi jen slabší upšouknutí. Ale to už se Olin válí po zemi.

„Jsme bráchové Jerry. Normální bráchové.“ Souhlasně přikyvuju, ale mít Olina za bráchu, tak to potěš koště, jak říká babička Dolfička, pomyslím si…

„Jerry, mám pro tebe překvápko,“ řekne zničehonic Olin. „Hm,“ zamumlám. Zvědavě se na něj podívám. „Ale nesmíš to nikomu říct. Nikdy, přísahej,“ dodává. „Přísahám na smrt mámy,“ stvrdím svou mlčenlivost tou nejvážněji míněnou přísahou, jaké jsem schopen. „Tak jo. Pojď, něco ti ukážu,“ dodává a už se zvedáme.

Na dvoře našeho domu vylezeme na zídku. Po střechách se dostaneme k řece. „A co to má bejt?“ vyzvídám cestou. „Jenom počkej, to budeš čubrnět,“ napíná Olda mou zvědavost na skřipec.

Dorazíme k bazénu a po požárním žebříku vylezeme na plochou střechu. Budova bazénu je ve tvaru písmene L. Lehneme si na kraj střechy. Olda ukazuje na okna sauny. „Čučni se,“ řekne a podává mi divadelní kukátko. Přiložím ho k pravému oku. Koukám do oken. Rozeznávám obrysy postav. Zaostřím a vidím nahaté ženské!! Naprázdno polknu. Nevěřícně vyvaluju oči. Olda se tlumeně směje. „Půjč, teď já,“ řekne. Snaží se mi vzít kukátko. Já mu jej ale nechci dát, tak mi ho musí vytrhnout. „Dneska je čtvrtek. Sauna ženy,“ řekne a s otevřenou pusou si tiskne kukátko k pravému oku. „Teď se Jerry podívej. Z toho se zblázníš,“ podává mi kukátko. Znovu si jej přiložím k pravému oku. U malého bazénku vidím takovou zralou ženskou s obrovskýma prsama. Sjedu kukátkem níž. Nevěřícně sleduju velikého, černého bobra.

Několik bobrů jsem už viděl, ale to bylo na fotce časopisu, který kdysi přinesl Hans do sklepa. Tvářili se tehdy s Oldou hrozně tajemně. Za pár dní nato mi Hans řekl, že u nich doma chytil Olina, jak si u toho časopisu honí péro. Zeptal jsem se Hanse co to znamená, honit si péro. Hans vyprskl smíchy a řekl, ať se zeptám Oldy. Dnes už to vím. Vysvětlil mi to táta. Je to špatná věc a škodí zdraví. Ale tehdy jsem šel za Olinem a zeptal se ho. Byl fialový vzteky. Asi týden trucoval a nepřišel za náma ven. Ale s Hansem jsme si vystačili sami.

„Víš, kdo to je?“ řekne najednou Olda. Zavrtím hlavou. "Tak se podívej pořádně," dodává. Podívám se té ženské do obličeje. Málem vykřiknu. Je to úča, která nás má z ruštiny. Říkáme jí Nataša. „To sou blembáky, co?“ řekne s úsměvem Olda. Podávám mu kukátko. V první chvíli chci ze střechy utýct. Olda mě chytá za rameno. „Nikdo to neví. Jen ty a já. Klídeček,“ uklidňuje mě. Vytáhne dvě cigára. Zapalíme si. Olda ještě chvíli čumí do oken sauny, já už nechci.

Slezeme po žebříku. Pomalu jdeme domů, tentokrát normálně po cestě. Kopeme před sebou kulatý šutr a mlčíme. Vzpomněl jsem si na tátu. Chce se mi znova bulit. „Tak čau,“ řekne Olda před naším barákem. „Čus,“ odpovím. Ploužím se po domovních schodech.

Máma sedí v kuchyni. Má zarudlé, ubrečené oči. Sedám si k ní ke stolu. „Neplač, mámčo, já se o tebe postarám,“ řeknu a hladím ji po vlasech. Máma se usměje a přitiskne mě k sobě.

V posteli nad tím vším přemýšlím. Nejlepší by bylo, kdybych utekl za Hansem. To byl úplně můj nejlepší brácha. Ale nemůžu tady mámu nechat samotnou. Rodina potřebuje chlapa, vzpomenu si na tátova slova a pomalu usínám.

Plísňáky

Je mi fajn. Je mi tak fajn, že se z toho asi brzy zblázním! Na světě jsou dvě miliardy chlapů a ona si vybere mě. Vždyť to ani není možný!

Na karnolácký intr si chodíme občas zašukat, na zdravoťácký intr pokecat a na pajdácký zpovzdálí pozorovat ty krásný holky. A já obyčejný fík z Krnova sbalím tu nejhezčí pajdačku, jaká tu kdy byla. Dnes o půl sedmé ranďas u Bédi v parku. Já to snad nevydržím. Sedím ve škole a nervózně poklepávám nohou o podlahu. Vůbec nevnímám, co ten tukan třídní vykládá. Najednou se ke mně nahne Kube z vedlejší lavice a zašeptá: „Seš tasenej vole.“ Vyskočím z lavice a vyhrknu něco jako an-jo! Jako že ano i jo. Tříďas zavrtí hlavou a dává mi přednášku o blížící se matuře. Konečně zvoní. Tři hodiny. Co dělat do sedmi?

Přiběhnu domů, tašku hodím za dveře. Jdu na dvůr, vylezu na zídku a dál na střechu tělocvičny. Tam najdu Oldu, který hulí cigáro a popíjí lahváče. „Čus bus vole,“ přivítá mě a dává mi loka. „Dík,“ pronesu. Nahnu láhev ke rtům. „Pořádně vole,“ odstrčí Olda láhev piva, kterou mu vracím. Tentokrát se napiju pořádně. Olda spokojeně přijme vrácenou láhev. „Oldo, něco po tobě potřebuju,“ pronesu tím nejkamarádštějším tónem, jakého jsem schopen. „Mno, jsem jedno ucho,“ odpoví. „Víš, dnes mám ranďasa a v tesilkách tam nemůžu. Potřeboval bych půjčit plísňáky, „pronesu a hlavu schovám mezi ramena. „Seš debil ne? Měsíc na ně makám, abys na tu parádu balil baby,“ odpoví Olda. „Tak to je v prdeli, ranďas se nekoná,“ snažím se zahrát Oldovi na city. „Znám ji?“ zeptá se najednou Olda. Dostanu geniální nápad. Zabrnkám na strunu Oldových nejnižších pudů. „Sem si moh krásně zašukat s pajdačkou a utřu nos,“ pronesu ledabyle.

Zapálím si cigáro a vyfukuju modravý oblak. Pozoruju, jak se dým ztrácí v koruně košaté hrušky. „A co z toho budu mít?“ zeptá se najednou Olda. „Sledovačku a snad i kukačku,“ pronesu co nejklidněji. „Tak jo. V kolik je chceš?“ odpoví Olda. „Přijdu si pro ně v pět. O půl sedmé s ní mám sraz u Bédi,“ odpovím.

Budu mít plísňáče. Olda je první v ulici, kdo si je koupil.Ušité od vietnamčíků za sedm stovek. Chtěl jsem je po mámě taky, ale řekla, že vypadaj jako montérky ušpiněné od vápna. Tak jsem utřel nos.

Od šesti hodin stepuju před Béďou. Na sobě plísňáky, v zadní kapse dvě stovky a Marlborka. Pozoruju okolí, snažím se někde nachytat Oldu. Kousek vpravo se pohne křoví. Zbystřím, ale z toho místa po chvíli vyběhne kočka. Kde jen může být, pomyslím si. Pak mi ale dojde, že Olda provozuje sledovačku od svých pěti let, takže ho nemám šanci vidět. Je to kovaný šmírák a starý chlív.

A už přichází. Krásné blonďaté vlasy, modrá riflová sukně, růžová bundička. „Ahoj,“ přeskočí mi hlas. „Ahoj,“ odpoví a dodá: „Co podniknem?“ „Dnes je na Kolibě diskoška. Jestli ti to nevadí, mohli jsme si zatančit,“ navrhuju. Souhlasí a tak jdeme. Celou cestu mám nepříjemný pocit, že je nám Olda v patách. Několikrát se prudce otočím, ale nikde ho nevidím. Všimne si toho. „Co furt blbneš?“ zeptá se. „A-a-a-a-le nic,“ zakoktám. Až do příchodu na Kolibu se raději neohlédnu.

Na Kolibě si sedáme k barovému pultu. „Co si dáte?“ zeptá se číšník. „Vinný střik,“ objedná si Gábina. Tak se totiž jmenuje. „A ty?“ obrátí se na mě číšník. „To samý,“ odpovím nejistě a na chvíli ztuhnu, protože v občance nemám to správné datum. Číšník nám však bez řečí míchá bílé víno se sifonem. Nabídnu Gábině cigáro. Zapálí si a vyfukuje dým se zakloněnou hlavou. Všímám si několika maníků kolem. S vyvalenýma očima naprázdno polknou.

Střídavě popíjíme a tancujeme. V duchu počítám střiky a říkám si, že eště dva a umývám nádobí. Jsem ovíněnej. U ploužáku se líbáme. Je to poctivej francouzák! Doufám, že se Olda dívá, pomyslím si. „Můžu si k tobě schovat občanku?“ zeptá se najednou. Souhlasím a strkám si jí do zadní kapsy. Další pití naštěstí neobjednává. Znova se v uličce u záchodů líbáme. Nejdříve mi odstrkuje ruku, ale po chvíli mě nechá sáhnout na krásný prsa. To je nádhera. Doufám, že nás ten chlív pozoruje, pomyslím si a dochází mi, že mě pomyšlení na Oldu stojícího s otevřenou pusou za rohem neuvěřitelně pohání. Normálně bych s ní seděl někde v koutku a červený až za ušima ze sebe páčil souvislou větu.

Desetiminutovou cestu z Koliby absolvujeme asi za dvě hodiny. Líbáme se, koukáme si zamilovaně do očí a pak se zase líbáme. Gábina bydlí na privátě, tak moc nespěchá. Před privátem je autobusová zastávka. Tam spolu sedíme a ještě si chvíli povídáme. Přemýšlím, že bych to zkusil. Znova si představím Oldu, jak stojí někde v křoví s pérem v ruce a vkládá do mě veškeré své naděje.

„Já už musím. Tak pá. Zítra ve čtyři mě můžeš počkat před školou,“ pronese Gábina a mizí ve dveřích domu. „Už můžeš vylézt, Oldóóó,“ zavolám do tmy. Najednou se ve zvýšeném přízemí otevírá okno. Je v něm Gábina. Je jen v podprsence a cudně se halí do záclony. „Máš mojí občanku,“ zašeptá. „Počkej, podám ti jí,“ odpovím a už se škrábu na dřevěný plot vedle okna. Ještě jednou se ji dotknu, pomyslím si. Balancuju na plotě a podávám Gábině občanku. „Dík a těď už běž,“ zašeptá. „Ještě jednu pusu,“ loudím po ní. Vydechne a vrazí mi hubana. Ztratím rovnováhu a padám z plotu na zem. Cítím, jak mi kolena sjíždí po dřevěných deskách. „Je ti něco?“ vykřikne vyděšeně. „Jsem v pohodě,“ zašeptám. Ve vedlejším okně se rozsvěcuje světlo a za záclonou vidím pokrčený obličej nějaké báby. Zamávám a utíkám domů. Podívám se dolů a zjistím, že z riflí vykukují dvě krvavé kolena. „To je v prdeli,“ ulevím si.

Druhý den se uliju ze školy a nesu Oldovi plísńáky do fabriky. Čekám na vrátnici. Po chvíli Olda přijde. „Tak co Jerry, dobrý to bylo, ty bejku?“ zeptá se a dodává: „Včera sem nemoh, mámu rozbolel zub a já jí vezl do Opavy na pohotovost.“

„Víš, Oldo, průser,“ řeknu mu a vytahuju kalhoty z tašky. Olda se podívá na dvě černé díry na nohavicích. Zbledne mi před očima. Přemýšlím, jestli mám utýct, nebo se bránit. Ale každou chvíli do mě určitě půjde.

Najednou se Olda usměje od ucha k uchu a rozzáří se mu očka. „Jerry, ty divochu nekřesťanskej, ty jsi jí ušukal k smrti,“ vykřikne tak, až vrátný poskočí na stoličce.

„N-n-no joo,“ zakoktám. „To jsou povolený ztráty. Fakt jsi to dělal v mých gatích? Počkej na mně po práci. To mi musíš vyprávět!“ řekne Olda a odchází do rachoty. Já jen pokyvuju hlavou, pomalu vycházím z fabriky a v hlavě roztáčím kola fantazie pro Oldův příběh.

Slib

"Dnes je střecha tak rozpálená, že si na ni můžeš udělat volský oko," pronesl Olin a teatrálně si rukávem otřel čelo. "Hm," odpověděl po chvíli přemýšlení Jerry a z kapsy košile vytáhl krabičku Peter. Zkušeně vyklepl cigaretu a nabídl Olinovi. Ten ji s povděkem přijal a připraveným zapalovačem připálil Jerrymu a poté i sobě. Jerry mocně potáhl dým do plic a s přivřenýma očima vychutnával chuť tabáku. "Sme normálně kokoti," řekl zničehonic Olda. Jerry se na něj tázavě podíval a opáčil: "Proč jako?" "No tak," odpověděl Olin a pokračoval. " Hans je borec. V Řecku se kolem něho baby točí. A já tady trčím, točím klikou vod mašiny a ještě jsem si nezapíchal. A to mi bude za dva měsíce devatenáct!" S těmito slovy ukázal Jerrymu jakousi obálku a pokračoval: " Vzpomněli si na mě zelení mozci. Rukuju do VU 1038 Kežmarok. Kurva, kde to je? Zemřu jako panic!"

Tak vo to píchání mu zase de, pomyslel si Jerry . "Do soboty si zapícháš, slibuju," kontroval Jerry a už když poslední slabika opouštěla jeho ústa, litoval, že něco podobného vyslovil. Olina jakoby po těch slovech polil živou vodou. "Kamaráde, to sem fakt nečekal, seš borec," sypal ze sebe. Jerrymu připadalo, že Olin vyrostl nejméně o půl metru. "Estli to klapne, budeš fakt dobrej. Budu ti vděčný za záchranu svýho zpackanýho života," začal Olin přehánět, jak měl ve zvyku. "Mno jó," zamumlal Jerry a stále více mu docházelo, jak si zavařil. Zatímco se kolem Olina vznášela aura očekávání a štěstí, Jerryho se zmocňovalo zoufalství.

"Už musím domů," vyhrkl Jerry a bez rozloučení zamířil k okraji střechy. Po hromosvodu slezl na zídku a z té už hravě seskočil do trávy zahrady. Olin zabrán do svých obscénních představ nepostřehl, že Jerry odešel. Olinovu přítomnost na střeše prozrazoval modrý oblak, který vycházel zpoza žloutnoucích listů hrušně. "To jsem zvědavý, jak to udělám," pronesl šeptem Jerry. Utrhl stéblo trávy a vložil si je do úst. Přemýšlel, jak svůj slib splní. Nejdříve se mu hlavou začaly honit výmluvy, které by použil. Po chvíli mu však došlo, že žádná taková, snad kromě smrti, rozpoutání třetí světové války nebo hladomoru neexistuje. Vyvolat třetí světovou válku se však v této chvíli zdálo daleko jednodušší.

Ten večer se Jerrymu těžce usínalo. Přemýšlel, kde najít ženskou k ukojení Olinova chtíče. Může to být to poslední, co ta chuděra zažije, až na ni ten chlív vletí. Kdyby tu byl Hans, ten by si poradil, byla poslední Jerryho myšlenka před tím, než usnul.

II.

Zbytek týdne se Jerry důsledně vyhýbal střechám. Upínal se jen k jediné myšlence. Kde najít tomu nadrženci ženskou. V jedné chvíli jej dokonce napadlo vydat se do nedaleké Ostravy. Kdesi slyšel, že před hotelem Atom postávají šlapky. Na poslední prázdniny měl naspořeny nějaké peníze. Ale na to by zdaleka jeho úspory nestačily. Když už nedoufal, že něco vymyslí, do hry zasáhl osud.

Na čtvrteční třídnickou hodinu přišel třídní učitel Dragan zadumanější než obvykle. "Chlapci," oslovil je snad poprvé za čtyři roky takto familiérně. Už to oslovení stačilo, aby k němu upnulo pozornost třicet uhrovitých obličejů. Dragan po významné pomlce pokračoval. "Na zdravotní školu přijela družební třída dvaceti mladých komsomolek ze Sovětského svazu. Jak jistě víte, vykonávám funkci předsedy Sdružení Československo-Sovětského přátelství. Byl jsem pověřen, abych společně s vámi v pátek uspořádal družební večírek. Předpokládám, že mi pomůžete a pro mladé sovětské soudružky připravíme v klubu našeho učiliště nezapomenutelný večírek." Jerry by přísahal, že ve vzduchu zřetelně ucítil závan testosteronu. Z obličejů spolužáků vyčetl, že všechny napadla tatáž myšlenka. Užít si s Natašou.

III.

"Jseš blbej? Šoustat s Rusačkou. Vždyť to sou okupanti," byla první Olinova reakce, když mu Jerry popsal své úmysly. "To nevíš, že v šedesátým osmým střelili mýho strýce Josefa?" Jerry se jen ušklíbl, neboť dobře věděl, že Olinův strýc Josef byl skutečně v šedesátém osmém postřelený. Ale proto, že se mu to v jeho alkoholovými delirii zkoušeném mozku nějak převrátilo a první sovětský tank vjíždějící do města vítal zdviženou pravicí. Zasloužilý sovětský veterán mu nasázel olovo přímo do prdele.

"No to je právě ono. Dáš jim to za strejdu okupantům zasraným. Zprzníš rudou rasu. Nasadíš do sojuzu agentíka. Kámo, to bude pohana pro Brežněva!" Olin se poškrábal na hlavě a spustil: "No jó, kamaráde. To je pravda. Zprzním Stalinovo pokolení na věčné časy!" Jerry si při pohledu na Olina pomyslel, že na tom něco bude.

V pátek místo vyučování chystali v klubu učiliště večírek. Příprava spočívala v tom, že nad pódium pracně naaranžovali rudou oponu. V levé části opony byl obraz Brežněva, v pravé Husáka. A tomu všemu vévodila bysta Stalina. Před oponu postavili stůl pro dvacet sovětských dívek. Příchod děvčat byl naplánován na šestou hodinu. Ve třičtvrtě na šest se Jerry opatrně vytratil ze sálu a za vchodovými dveřmi vyzvedl Olina. Olin nervózně pokuřoval. Jerry při pohledu na něj vyprskl smíchy. Olin měl modrý oblek. Nohavice byly pekelně rozšířené. "No co, co. To je památka po fotříkovi. Zvony teď v sajůzu letí," zareagoval Olda. "Tak už nemel a pojď, za chvíli sou tady," kontroval Jerry a tahal Oldu za rukáv směrem k sálu.

Tam už před pódiem nervózně přešlapovali Jerryho spolužáci. Jerry nenápadně Olina vmísil do davu. Ale to už za nadšeného potlesku hochů do sálu vcházela sovětská děvčata. Na první pohled bylo zřejmé, že jsou o něco starší než chlapci. Mohlo jim být kolem dvaceti. Dragan je posadil za připravený stůl a spustil nacvičenou zdravici, které snad rozuměl jen on sám. Zdravice končila provoláním: Vivat Stalin, vivat Lenin, vivat Brežněv. Z výrazu Dragana bylo znát, že čeká neutuchající aplaus. Místo toho se ozvalo jen jakési sporadické zaplácání. Dívky začaly zvědavě pokukovat po sále. Dragan zklamaně přešel k velikému magnetofonu. Po chvíli se sálem linuly tóny tanga. To je kokot, napadlo Jerryho. "No tak chlapci, tančíme, tančíme," ozval se Dragan.

Jemné zašumění vystřídaly splašené pohledy. Lekce loňských taneční byly dávno zapomenuty. Z davu se oddělila jediná odhodlaná postava. Byl to Olin. Na první pohled byly patrny jeho priority. Pevným krokem zamířil ke komsomolce s obrovským poprsím. Vysekl před ní poklonu a nabídl ji rámě. Potěšeně výzvu přijala a perfektním tanečním krokem začali ukrajovat rytmus tanga. No jó, vždyť ten starý chlív nevynechal jediné taneční nebo tancovačku, jak furt naháněl nějakou buchtu, došlo Jerrymu. K tanci se odhodlali i ostatní hoši. Tanečnímu parketu však jasně vévodil Olda s prsatou komsomolkou.

Jerry seděl v rohu sálu a popíjel tajně přinesené víno. Družební večírek se k Draganově hrůze začal měnit v poznávání těl mladých komsomolek. Dragan plísnil několik párů u záchodků. V té chvíli se mu to však začalo párovat u pódia a tak po chvíli jen zmateně pobíhal a z hrůzou v očích cosi mumlal. Kolem jedenácté dosáhlo Draganovo zoufalství vrcholu, neboť mu jedna postarší komsomolka nabídla sex přímo na parketě.

Jerry už dávno ztratil Oldu z dohledu a zamířil domů. Rozhodl se, že si na zahradě zakouří. Zapálil si cigaretu a od střech k němu začaly doléhat jakési zvuky. Zaposlouchal se do tmy a poznával Olinův hlas, který střídaly ženské výkřiky: " Da, da, éto charašó, ja těbja ljubljů, ty charóšij málčik." Jerry se spokojeně usmál, uhasil půlku hořící cigarety a zamířil domů. Věděl, že se mu dnes bude dobře usínat.

Maturita

Horké léto, vůně asfaltu z rozpálené střechy a pocit, že svět patří jenom mně. Maturitní vysvědčení v kapse, modré nebe nade mnou. Škoda, že tu není Olda. Má odkroucenej rok vojny a doma byl jen jednou. Dostal vzorného vojína! To je k posrání. Ten fluktuant, defraudant, chlív a úchyla je vzorný vojín. Pevná hráz proti imperialismu, to je teď Olda. Musím mu napsat. To si říkám už tři měsíce, ale jaksi nejsem schopnej.

Zapálím si cigáro a vychutnávám svobodu. Ta je jen tady, na našich střechách. Přivedl mě tu kdysi Hans. Na zídku mi musel pomoct. No jó. První cigáro, první opice, první hambatý časopis, to všechno s Hansem. Vzpomínám na jeho mámu. Malá Terka. Tak ji říkali. Přišla po válce v průvodu řeckých komančů, vypuzena z vlastní země. To je paradox. Hans komanče nesnášel a nakonec před nima celá jeho rodina utekla nazpátek do Řecka. Kaliméra, kalispéra, křičeli jsme jako kluci po staré Řekyni, která i v největších letních vedrech z hlavy nesundala černý šátek.

Do Řecka se určitě podívám. Hans mě vezme k sobě. Půjdeme na pláž, lehneme si do teplýho moře a budeme okukovat ženský. Moře v Řecku je prý teplý jako chcánky. To říkal prastrýc Mirek. Za první republiky býval námořníkem. Potom utrum. Ze stesku po moři mu přeskočilo. Měl jsem ho rád. Vždycky když k nám přišel na návštěvu, sedl si v kuchyni a svýma hlubokýma očima hleděl do prázdna a já v modři jeho očí pozoroval nekonečné dálky oceánů. Na pravé ruce měl vytetovanou kotvu. Mockrát jsem si jí obkresloval propiskou na svou levou ruku. Když prastrýc umřel, tak jsem do kapsy saka, ve kterém ho pohřbili, vsunul pohled od Hanse s oceánem a plachetnicí.

"Jarků, pojď domů, máš návštěvu," zakřičí najednou z okna máma. Kdo to může být, napadne mě. "Jó, už jdu," odpovím a už šplhám ze střechy dolů. Hup na zídku a na dvůr. Za ty roky bych mohl poslepu.

"Čus Kube, co jéé?" zdravím spolužáka a podávám mu ruku. Natáhne svou pravici směrem ke mně, já v poslední chvíli ucuknu. Fórek starý snad tři sta let, ale pořád funguje. Kube zavrtí hlavou, já se musím smát. Co po mně chce ten miláček učitelskýho sboru, premiant třídy a adept na prezidenta zeměkoule?

"Sem tě přišel pozvat na maturitní mejdan. Budou tam i nějaký holky," spustí nesměle. Mejdan u Kubeho? No tak to je síla. Co tam asi budeme dělat? Konzultovat lícovací soustavu? "Hm a kdy?" odpovím. "Dnes v sedm," kontruje radostně. "A starej Kube?" dodám. "Naši odjeli včera za babičkou. Je nějaká marodná," prohodí na odchodu. To je paradox. Nemoc babičky se změní ve štěstí jejího vnuka. Možná přijde o panictví, blbec. Bude kopulovat v poslední babiččině hodince.

Lehám si v kuchyni na stařičké kanape. Kdysi to býval tank, stíhačka, ponorka, formule jedna, vesmírná loď a spoustu jiných strojů. K tomu většinou stačily dva polštáře, deka a pár barevných pastelek. Dnes už mívám na kanapi úplně jiné sny!

Jednou mi Olda říkal, že je to všechno jinak. To bylo před rokem, když jsem mu líčil své plány. Řekl jsem mu, že maturu si teda dodělám, ale žádná fabrika. Budu dělat jenom to, co mě baví. Olda se divně usmíval a docela mě tím nalomil, protože měl výraz člověka, který ví o čem mluví. A měl pravdu. Co je vlastně přede mnou? Dva roky vojny, píchačky v šest ráno, občas pracovní sobota a podniková rekreace na Vranově nebo v Tatrách. Trošku si užiju, což znamená, že se párkrát ožeru. Pak zbouchnu nějakou prdelatou jeřábnici. "Do-pr-de-le," procedím mezi zuby a je mi z toho šoufl.

Máma se točí kolem plotny. Chystá slavnostní večeři. Musela se chuděrka ohánět, abych si dodělal alespoň tu blbou maturu. Přes den v krámě a po nocích šila pro bachraté mámy Kubeho, Nováka, Šťastného, Bárty a jiných. Manželky zasloužilých soudruhů. Starý Kube je dokonce předseda komančů na okrese. Před jeho synkem se třásli učitelé jako sulc. Kdybych byl já tak blbej, neudělám ani učňák.

Máma smaží maso. Měla ho zamluvené už čtrnáct dní a ještě k tomu manželce řezníka ušila zadarmo kostýmek. No jó. Ono je to těžký, když vlastně všechno patří všem, protože potom logicky není nikoho nic.

Tak šťastnou jsem mámu dlouho neviděl. Kuchyní se příjemně line vůně masa a já s podivným pocitem usínám. Mám sen. Jedu s tátou na saních. Je mi tak pět. Otevírám pusu a na vyplazený jazyk chytám veliké vločky sněhu, které se rozpouští a já tu kaši polykám. Je to ta nejsladší zmrzlina, kterou jsem kdy jedl. Pod kopcem stojí máma. Má oblečený krásný kožich. Všichni jsme hrozně šťastní.

"Jarečku, vstávej," probudí mě mámin hlas. Vyskočím z postele a překvapeně hledím na prostřený stůl. Jíme to podpultové maso a bramborový salát. Mně je úplně jedno, že je skoro osm. Po večeři máma vytahuje veliký balík. Překvapeně se na ni podívám. Nedočkavě odtrhuju kousky balicího papíru a ze všech stran odřezávám motouz. Máma se jen pobaveně směje. To udělala naschvál!

Uvnitř balíku je hvězdářský dalekohled! Takový jsme neměli ani v astronomickém kroužku. Jsem tak překvapený, že se nezmůžu na slovo. Jdu k mámě a obejmu ji.

Po večeři společně uklidíme a já nedočkavě dalekohled sestavím. Máma přihlíží a radí mi. "To patří tady? Myslíš? Hm, to je zvláštní." Já se jen usmívám.

Dalekohled vynesu na střechu a namířím ho k obloze. Pozoruju hvězdy a je mi jasný, že zítra se půjdu přihlásit do fabriky. Od pondělka nastoupím. Musím mámě pomoct, než si na mě vzpomenou na vojenské správě. Zapaluju si cigáro. Najdu trojúhelník Vegy, Deneby, a Altairy. Vega je má nejmilovanější hvězda.

Vím, že právě tohle je ta moje svoboda, kterou mi nikdo nemůže vzít, až budu denně za pět minut šest stepovat před fabrikou a budovat pevnou hráz imperialismu.

(současná tvorba)