na další stranu
 Pavel ŘezníčekGoldflamGoldflam zemřel. Odešel ze světa dobrovolně. Na smyčku nedosáhl, i když si nastavěl pod nohy sirek až až, tramvaje, pod které chtěl skákat, se náhle měnily na kolejích v dobré palestinské vědmy, které mu hrozily prstem a volaly „kananje hóri — abys byl dlouho živ“, což ho šíleně nasíralo, takže se rozhodl, že si pustí plyn. Kam čert nemůže, tam plyn nenastrčí… Goldflam neměl plyn v ateliéru zaveden! Zavyl a pustil si tedy vařič a už ho nebylo. Za tři roky ho našel uschlého u vařiče Řezníček, když mu nesl vyrozumění od celníka Petra Mikulici, že tedy by konečně se stal rád Goldflamem, eventuálně aspoň slzou v koutku jeho oka, jak si to dohodl, když z něho Goldflam jednou stahoval kůži. Mikulica měl být suspendován, protože plivl na desetník v přítomnosti kapitána Jarcovjaka a nešťastnou náhodou zasáhl moravskou orlici na rubu mince. Byl to stejně Rajcovjakův úskok, protože měl rád Mikulicu „jako pazdero na stole generálního štábu“, jak se sám vyjadřoval, a rub mu nastavil při ušlechtilé hře „Plivni, ale nekrákej“, kterou se bavívali buržoasní celníci v době, kdy netloukli lidi. Plivalo se na hodnoty.Na stěnu se zavěsil třeba čajník a zdálky se soutěžilo, kdo vyplivne na něj lépe monogram šéfa nebo kdo plivanci pod ním dříve z dálky zatopí. Jarcovjak místo čajníku zavěsil Mikulicovi ve tmě desetník a neštěstí bylo hotové. Řezníček vstoupil do Goldflamova ateliéru a zakopl o dámskou róbu, která se válela zmuchlána u dveří. Opodál ležely sirky, břicho a pak zmuchlaný Goldflam. Řezníček se obul do dámské róby, změřil Goldflama, sirky si chvatně (ohlížeje se) strčil do peněženky a břicho dal mezi klobouky. „Goldflama bude nutné nahradit, to je jasné,“ pomyslel si. Položil ho tedy k břichu mezi klobouky a zmenšoval se. Pak mu jako studený pot vyrazil nazrzlý plnovous, nebo se dá také říci, že ho plnovous oblil jako studený pot, na očích mu vyrazily osmadvaceti dioptriové brejle, ochlupatěl chvatně i na zádech a byl z něj Goldflam jako z magazínu pro švédské playgirls. Goldflamova sbírka dámských rób, prádla, trenýrek, voňavek, podvazků a dýmek ho neudivila, protože sem tam Goldflama potkal se slunečníkem a mopslíkem v dámských šatnách na Riviéře. Řezníček mnohokrát zalomil vzteky nebozízek v prkenných stěnách kabin, když ve vyvrtané dírce se namísto kýžené dámy objevilo tělo Goldflamovo, chovající něžně v náruči mopslíka a jím si kryjící moudí. Neudivila ho ani Goldflamova sbírka dětí, které i teď — po třech letech — natahovaly ručičky a nožičky a některé z nich němě prosilo o trochu té lásky, kterou jim Goldýř tak často uštědřoval. Řezníček nakrmil uschlým Goldflamem dítka a vypustil je do života, protože tady dostala školu. Poté ulehl na divan, kde vznikala všechna Goldšternova nejlepší díla, a dal se do práce. Když se probudil, bylo již úterý nebo listopad, i dal se tedy opět do práce. „Život,“ pravil, „je úžlabinou nebo co. Sakra. Jsou tady slzy. Jsou tady rýsováčky, někdy je třeba i bláto oškrábat z plecí. Pavouci nemají rádi telecí, a úřední hovor, to není žádná sranda, to bych taky řekl, vím, co je to takový úřední rozhovor, vezmete úředníka, nalepíte ho na obálku a odešlete… Oni vám ho, sakra, vrátí, protože to nebyl šedesátihaléřový úředník, sáhli jste omylem do nižší kategorie, byla to kokarda, co jste nalepili na dopis, a tak musíte vzít přednostu a nést ho. Nesete přednostu a on říká: „Kam mě nesou, Goldflam?“ A vy musíte říci: „Nesu vás na úřední jatka, kde budete poražen razítkem, nalepen a odeslán, co já vím kam, žádný řeči se nevedou a teď zase chvilku ponesou mě voni, pane přednosto kanceláře, nebo…“ Přednosta slyší to „nebo“, nese poslušně Goldsacka, Goldschmied nese předsedu, z dálky je už slyšet broušení nožů, nože obědvají, jeden z nich dělá deštník druhým. Goldflam shání razítko, aby nožům vnutil svou vůli, ale to už přednosta pobuřuje nahé ryby, které proplouvají jeho pracovnou, nabízí jim Goldflama, který má vilu, stříbrné příbory, koberce z Číny a batldres, ryby chtějí mít poměr s Goldfaymem. Goldfaym chce mít poměr s rybami a kde je úřední práce, kde je rozhovor úředníka, kde je Goldarsch, který obléká ryby do červených rób, vnucuje jim mopslíka se slunečníkem. „Dva úředníci ke mně,“ zařve Goldbauch, „budete dělat závaží u hodin.“ Řezníček domluvil a opět se dal do práce na divanu. Břicho mezi klobouky položené vykouklo ze skříně a řeklo: „Tak máme nového pána. Zdalipak si na mne někdy klekne?“ a usnulo jako Řezníček zgoldflamizovaný. (publikováno v Divokém víně 2 / 1971) Chléb dobře uvařený
Dívám se na sebe v sukni (publikováno v Divokém víně 3 / 1971) |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
