literární časopis založený v roce 1964

Pavel Řezníček

Žena

Řezníček se stal ženou. Stal se ženou podobně jako před válkou Zdeňka Koubová, výkonná atletka, běžkyně, se stala mužem a pak byla zaměstnána jako průvodčí tramvaje. Řezníček šel na to opačně. Trhnul v tramvaji řemenem od průvodcovského zvonce a v tom pocítil, jak mu pučí prsa. Čas oponou trhnul a změněn svět.

Takové trhnutí s člověkem dovede řádně zalomcovat.Konečně – Řezníček měl všechny předpoklady pro tuto závažnou změnu moudí. Byl falešný jako každá ženská a když se do něj kouslo, zpod pozlátka mu rostlo roští. Ani v umění se mu nedařilo a ješitný a falešný Řezníček cítil, jak mu mládí uniká mezi prsty jako syrovátka.

„Ženy obvykle nemají rády žádné umění, v žádném se nevyznají a nemají žádné nadání... Neodvedou ani popsat, ani cítit lásku. Jediná Sapfó zasluhuje být z toho vyňata.“ Tolik Jean Jacques Rousseau. Ano, komu se nedaří v umění, ať trhne řemenem od zvonce a ať mu narostou kozy. Tak soudí Osud a do těchto mezí odsuzuje umělecké Levingstony. Konečně také spásný nápad pro dámy s nevyvinutým poprsím. Všechny, ke kterým příroda nebyla štědrou, věnujte se měsíc či dva poezii nebo malířství, houbeles tam stejně zmůžete, ale zato ty určité povyrostliny, jež Vám Osud nadělí..!

Řezníček vylezl z tramvaje, kde osudný řemen způsobil onu fatální změnu. Kozy náhle vypučelé mu vytlačily hromádku roští pod pozlátkem a již za sebou cítil těžké supění inspektora veřejného pořádku, který ševelil a povykoval: „Babo, co si to dovolujete, nakradete roští a ještě je budete rozhazovat po dlažbě.“

Řezníček sklopila černé hluboké oči, zavrtěla se, takže vypadla další otýpka, inspektor se pro ni sehnul, aby ji zadržel, předvedl a pokutoval, ale více než právě zatýkaná otýpka ho zaujal podvazek Řezníčkův volně rozepnutý. „Apropos, madame, dovolím si tuto drobnůstku upevniti,“ zakvákal inspektor a už jel chundelatýma rukama pod zdobnou suknici. „Ano, můj malý bubikopfe,“ řekla Řezníček a kopla ho kolenní čéškou do safiánového falešného chrupu. Jeden zub zůstal v kovové sponě a Řezníček prchala, protože safián je safián a střevíčky ze safiánu bývaly chloubou ševcovských poslankyň.

„Ahoj, Řezňajs, řekla mu na rohu děvka, „šel si zafilipínkovat, hezoune,“ neboť jí změna ještě nedošla. „Co za to,“ řekla Řezníček. „Ňáký roští,“zavrčela Madlén, „potřebuju zatopit, děcka řvou zimou a ty jsi roštím obloženej!“ „To se vr,“ řekla Řezníček a bolestně zaúpěla, protože Madlén v domněnce, že vytahuje otýpky, dlouze a chamtivě mu kroutila bílým poprsím. „Šmarjá Józef, co to máš na těch dřevech na konci za červený bobule,“ podivila se Mařena a pak začala ječet jako nakousnutý pecen. „Pomóc, ženskej buzerant, Sapfó se na mě sápe, jsem obětí královopolské lesbičky.“

Řezníček prchla i tentokrát a začala přemýšlet, zda by raději neměla jít do tramvaje trhnout řemenem, aby se vše vrátilo do původního stavu, aby prostě byla mužským jako předtím, Řezníčkem, na němž tolikrát spočinulo jiskrné dámské oko a žhavostí pohledu propálilo mnohokrát košili. Řezníček vlezla do nejbližší šaliny a jala se vyzvánět. „Co zvoníte, bosorko,“ povykoval řidič, „nejste u prvního přijímání, ale v prostředku hromadné městské přepravy.“

„Zvoním za ztraceným mládím, zvoním proto, že ten život je tak umorousanej, zvoním proto, že mě nikdo nemá rád...“ bránila se Řezníček.

Nic naplat, vytahala si jen pravou ruku, takže kdyby tím mužským byla, padlo by na ni ošklivé podezření, ale žena by přece takových... chichi... nebyla schopna... cože? V tom však naše zraky sledují Řezníčka, jak si jde koupit do drogerie svíčku, tak přece jen... ne, ne, Pavle, zadrž, takhle se neshazuj, toto přece dělat nebudeš, vždyť jsi mladá a lepá... fuj, to jsme si oddechli, Řezníček pokládá svíčku na koleje, schovává se za nejbližší buk a pozoruje, jak šalina uklouzla na vosku a nabila si držku... tady máš, šalino, za onu revoluční změnu v mém osobním životě.

P. S. Podle posledních zpráv se Řezníček spustila se supem a povila mu tři rozkošné ptáčky.

(publikováno v Divokém víně 5 / 1971)