literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Dědictví

Manželka ještě dodělávala oběd, a tak šel Dušan Kortus do stodoly. Přítmí mu odhalilo jen nejbližší prostor, ale ta vůně, ta vůně naštípaných polínek douglasky a borovice! Jako za časů, kdy byl ještě malý kluk. Chodíval do stodoly nadýchat se omamujícího odéru... Chodíval do stodoly sát do sebe... sát do sebe... sát štěstí...

I teď je stodola dřívím zcela zaplněná, ačkoliv zima právě končí a první jarní den tu bude popozítří. Hm, pomyslel si Dušan, domácí pán Váchal měl svůj rituál: každodenní štípání dřeva. A sekal do poslední chvíle, domyslil, když pohlédl na sekeru, která nebyla vetnutá, ale jen tak volně položená na špalku. Jako by si Váchal jen odskočil napít se minerálky, udělat si kávu či cokoli jiného, a chtěl se do stodoly zase vrátit. Ale z toho už sešlo. Infarkt ho zabil. — —

Tak. Bylo to tak: Když se Váchalová odstěhovala od Váchala ke Kortusovi, když se s Váchalem rozvedla a Kortuse si vzala, bylo Dušanovi šest. Ale už z toho měl rozum. Velká, převeliká bolest ho zavalila a byla o to nesnesitelnější, že se o ní bál Kortusové říct. Kortusová by všechno vyslepičila Kortusovi a ten by dostal záchvat — zuřivosti samozřejmě. Kortus byl přece poděs, prchlivý nervák, rozčililo ho kdeco a to pak řval jako tur.

(„Ty už jdeš spát?“

„Ano...“

„Ani nápad! Boty do školy ti budu čistit já?“

„Vyčistím si je ráno...“

„Nenene. Ne. Všechno až potom, všechno pozdějc, já vím. Tak podívej, hošánku, živím tě, a tak mám taky právo ti jednu ubalit. Aby sis pamatoval, že co jde udělat dnes, neodkládáme na jindy. Rozumíš?“

„Ano...“

„Ano, ano, ano, pořád samý ano!“ Kortus vzkypěl ještě víc. „Co je to s tím klukem? Nevychovávám ho snad? Tak mi snad může říct jednou za čas táto! No né?“ obořil se na Kortusovou.

Kortusová zbledla, bála se možná víc než Dušan: „No tak, dítě moje, copak je to s tebou? Ty nemáš tatínka rád?“

Dušan mlčel zarytě.

„Ty nemáš tatínka rád?“

„— — — !“

„Odpověz přece. Máš rád tatínka?“

„Nemám.“

Kortus zaťal pěsti, oči upřené ke stropu. „Já ho snad zabiju! Ježíši, ten má povahu! Zabiju ho, jednou ho zabiju...“)

Když za mnou Váchal tu a tam přijel, rozpomenul se Dušan, byla bolest největší... jako hora... jako hora až do nebe. (Klukovi to tak připadalo.) Váchal mi nakoupil čokolády a oplatky a lentilky, chtěl bejt řečnej a chtěl, abych se v jednom kole uculoval... Cožpak to šlo... ?...? Já z toho měl přece rozum!...! Mít mámu a tátu, to bylo pro mě nedotknutelný... samozřejmost taková... jistota..., a najednou o to přijdeš, najednou do tebe každý z nich hučí, jestli ho máš raději a že on tě má rád nejvíc na světě a že ti koupí, na co si jen vzpomeneš a že ten druhej je špatnej a zlej. Pohaněnej, poplivanej svět!...! Od toho času je ti vždycky o tři, o čtyři roky víc... Dospíváš dřív. Stárneš rychlejc.

(„Mami, proč za mnou jezdí taťka tak málo? Jednou za měsíc.“

„Aspoň vidíš, jaký Váchal je...“

„Taťka říká, že za mnou častějc nesmí. Žes to tak chtěla u soudu.“

„Já už nejsem Váchalova žena. Tak nemůže být Váchal tvůj táta. Jen podle papírů. Ale tvým opravdickým tátou už je můj nový muž. Rozumíš tomu?“

„Nerozumím.“)

Kortusová podala k soudu návrh na přejmenování malého Váchala — na Kortuse samosebou. Dítě prý se psychicky špatně vyrovnává s tím, že má jiné příjmení než matka a nevlastní otec. Ten se ovšem chová k dítěti přímo... přímo vzorně. Nu ano, jako... jako... k vlastnímu.

(„Mami, ten soud, to je nějakej čáryfuk?“

„— — — ?“

„Já se budu jmenovat Kortus? Taťka už nebude mým taťkou?“

„Tvým taťkou je pan Kortus, ty můj chlapče. Teď už se budeš po něm i jmenovat.“

„Teď už to tak bude podle papírů?“

„— — — !)

Když nabyl rozsudek právní moci, stal jsem se Kortusem. Od té doby už mi Váchal nekoupil jedinou čokoládu... jedinou oplatku... jediné lentilky — . Už nikdy totiž nepřijel. — — —

... No ale co. Co máš brát v životě vážně? Manželství s Kortusem trvalo čtyři roky, počítá Dušan, potom se Kortusová odstěhovala k Šimákovi a mě vzala s sebou mezi zavazadly.

(„Mami, ty se teď jmenuješ paní Šimáková, viď?“

„Jo — tak. Pan Šimák je můj nový muž.“

„A jak se teď budu jmenovat já?“

„Kortus. Pořád Kortus.“

„Pan Šimák není můj nový táta?“

„Je. Samozřejmě že je.“

„Tak se budu jmenovat jako on, ne?“

„Ne. To bych musela znovu k soudu. Víš, jak by tam na mě koukali? Oni si mě pamatujou...“

„— — — ?!“

„Nakonec — vždyť je to jedno, jaké kdo má jméno.“)

Dušan uchopil sekeru a rozštípl polínko. Teď mu to tady všechno říká pane. Dům, stodola, zahrada. Je dědicem ze zákona. Štípá polínka douglasky a dřevo voní. (Kde se tu vzal ten kluk?)

Nad polem za stodolou se rozezpíval vrtošivý skřivan. Na střeše zacukrovala hrdlička. (Všechno jako když byl kluk.)

Do stodoly konečně nakoukla manželka. „Co tu okukuješ? Pojď. Mám hotový oběd.“

„Už jdu, Kortusová,“ vzdychl Dušan a sekeru jen tak položil na špalek.

(současná tvorba)