|
na další stranu
Miroslav Vejlupek
NAPŘÍKLAD DOKTOR PTÁČEK…
„Tak, a konec srandy. Vrať to tam!“ Doktor Ptáček vystoupil z úkrytu v trnkoví zjevně spokojen, že polapil bídáka, ale zjevně rozčilen, že se bídák nestydí okrádat jeho opeřené štamgasty.
„Co blbneš? Vždyť je to jenom kousek loje,“ namítl Amina, leknutím ovšem v jednom ohni.
Stáli proti sobě na samém okraji kolonie zahrádek, která teď v zimě zeje prázdnotou, a v níž hladoví ptáci dávno vyštípali zbytky bobulí a scvrklých mišpulí. Zbylo jim jen krmítko nad pěšinou mezi poslední zahradní chatkou a prvním trnkovým keřem. Krmítko Doktora Ptáčka.
Doktor Ptáček má takových ptačích atrií po Poříčně ještě pět. Zhotovil je půl roku poté, kdy mu kotouč otočné pily uřízl tři prsty levé ruky. Doktor Ptáček se stal invalidním důchodcem, ale než mu důchod vypočítali, uteklo vale vody ve Snivé, a nemocenskou, tu nedostal vůbec, protože měl při pracovním úrazu upito slivovice. A tak, aby měl z čeho žít, postupně rozprodal, co jen mohl. Obývací stěnu i konferenční stolek, křesla i stolní lampičku, televizi, mikrovlnou troubu a nakonec i postel. Zbyl mu stařičký otoman, který přestěhoval do kuchyně a v kuchyni od těch časů prožívá dny i noci, zkrátka vede nový, nu – nový, protože zcela pozměněný život.
„Říkám ti, vrať kuličku, kdes ji vzal,“ uhodil teď opět na Aminu. „Pro tebe jsem ji nekoupil. Nikdy ji pro tebe nekupuju. To není první kulička, kterou jsi tu ukrad. Ti ptáci trpí hladem!“
„A já?... A já? Nejedl jsem tři dny!“ Amina vzal nohy na ramena, kuličku loje svíral jako ten největší poklad.
*
Když obešel ostatních pět krmítek, aby doplnil denní příděl poříčínským pěvcům, zašel Doktor Ptáček na pravidelný kalíšek slivovice do Paradaisu.
Jako kterýkoli jiný den přinesl číšník panáka bez ptaní a jako kterýkoli jiný den vyklopil do sebe Doktor Ptáček polovinu tekutiny vstoje a teprve ke zbytku se posadil. Zadumaně pozoroval pohyb za oknem - odlivkou pootáčel palcem a ukazovákem, jako by se s tekutou dobrotou mazlil. Na co asi myslí? Na lapku u krmítka, na co také jiného. Krmítko, v němž rabuje Amina, navštěvují nejkrásnější ptáci, co jich na Poříčínsku žije. Předně strakapoud - oživlý drahokam. S ním ještě brhlík – přírodou požehnaný sangvinik. A ještě mlynařík – bíle oděný svatebčan. A ještě modřinka – barevný sen. A najednou si přijde nějaký zkrachovalec, žebrák a připochcánek, a jeho ptačí krasavce sprostě okrádá. To musí skončit! To musí přestat!
Druhého dne - sotva se rozednilo - naplnil Doktor Ptáček igelitovou tašku směsí semínek a ovesných vloček a šesti lojovými kuličkami. Jako každého dne zamířil nejprve ke krmítku u zahrádkářské kolonie. Ještě to nemá promyšlené. Ještě neví jak na Aminu. Zatím.
Šel a šel, dumal a dumal. Už bude na místě, už krmítko vidí, už se těší, jak nasype svým každodenním zákazníkům, už se těší na finále v restauraci Paradais, na stakan tekutých švestek. Takový je jeho takříkajíc životní styl. Takové jsou jeho radosti. Jeho důvod být.
Ale co se to tam vpředu hýbe? Zdá se mu to?
Doktor Ptáček se zastavil a upřel zrak do krmítka. Ačkoliv do cíle mu chybělo dobrých třicet čtyřicet kroků, zazdálo se mu, že vidí v krmítku pohyb, že… že… že se tam houpe lojová kulička, do které klove strakapoud… To je snad přelud, vždyť Amina včera… včera kuličku ukradl!
Doktor Ptáček zrychlil krok, a zrychlil se i jeho dech i tlukot srdce.
Když dorazil, chvíli stál zkoprnělý. Amina lůj vrátil. Kulička je už oštípaná jako byla včera, visí v žluté síťovce, v níž ji začátkem týdne koupil. Doktor Ptáček, čím to?, se cítí… cítí zahanbeně.
*
Před polednem vešel do restaurace Paradais. Stačilo jen mrknout na číšníka a kalíšek byl na stole.
„Tento je poslední,“ řekl Doktor Ptáček ušoupanému číšníkovi.
„Srandičky, srandičky…“ číšník na to a přidal: „Co ptáčkové? Nechcípají?“
„Srandičky, srandičky,“ kontroval Doktor Ptáček – o číšníkovu pozornost nestál ani trochu. Má totiž problém a potýká se s ním od samého rána, kdy přišel k prvnímu krmítku a uviděl VŠECHNO. To není jen tak – potkat se s bezdomovcem, který má ukrutný hlad, ale svědomí ještě větší. To s tebou pohne a nemáš klidu. Jsi rozhodnut k činu.
„Tahle odlivka je poslední. Už do Paradaisu nevkročím,“ utrousil polohlasně Doktor Ptáček,“ když vypil zbytek slivovice.
Jako má svoje dějiny lidstvo, státy a politické strany, mají je i města a jejich ulice. Proto si Poříčín po krátkém čase všimne a roznese po všech domech a bytech legendu o podivínství Doktora Ptáčka: do krmítka u zahrádkářské kolonie přináší lůj, ovesné vločky a semínka, to vše pro ptáčky, a k tomu velkou bagetu, tu pro Aminu. Odřeknuv si kalíšek v restauraci, ušetří Doktor Ptáček každého dne padesátikorunu: z té koupí za třicet korun bagetu pro nuzáka, v kterém neumřelo svědomí, a zbylou dvacetikorunu schová, až jich má za týden sedm. To je právě tak dost na lahvičku slivovice koupenou v supermarketu.
Tak všichni mají svoje.
Ptáci, Amina i do sebe uzavřený chuďas, Doktor Ptáček řečený.
|
