literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

KOLEJE

Stál jsem na kolejích a díval se na vzdálený obzor, kde se ocelové linky kolejí jakoby setkávaly. Pomalu jsem kráčel po starých dřevěných pražcích a vdechoval vůni špatně spáleného uhlí a karbolky z pražců. Bylo úplné ticho, jen někde poblíž se ozval cvrček. Setřel jsem si pot s čela a podíval se na hodinky. „Třináct dvacet, zrychlený vlak směr Chomutov,“ řekl jsem si sám pro sebe a sešel z trati.
Trvalo to snad jen dvě minuty a pravidelný klapot kol a nezaměnitelný zvuk motoráku se mi ozval v zádech. Když mne vlak míjel, dvakrát zahoukal a z okénka strojvůdce vykoukla ježatá hlava Franty Vápeníka. Pokynul mi rukou a zmizel v útrobách ocelového oře.
Ušel jsem asi kilometr a půl. Vzduch byl horký a slunce pálilo. Pomalu jsem procházel po trati a najednou se přede mnou objevila postava. Myslel jsem si, že mám halucinace, protože jsem ji neviděl přicházet. Promnul jsem si oči, ale postava stále stála na svém místě. Přišel jsem blíž a zjistil, že je to žena celá v bílém. „Co dělá tady na trati,“ napadlo mne. Všiml jsem si, že rukou ukazuje na levou kolej a výraz v obličeji měla opravdu vážný. Zrychlil jsem, ale když jsem se přiblížil tak na patnáct nebo dvacet metrů, tak se rozplynula. Nejdříve jsem se lekl, ale pak jsem doběhl na místo, kde před tím stála. Na levé koleji, v místě kam ukazovala, chyběly dvě spojky a od sváru se táhla trhlina. Rozbušilo se mi srdce. Zmatek v mé hlavě připomínal výbuch sopky. Podíval jsem se na hodinky. „Další vlak jede až za patnáct minut, ale na nádraží to už nestihnu. Tak mu poběžím naproti, snad zastaví,“ uvažoval jsem nahlas.
Otočil jsem se, přes koleje jsem položil blůzu od montérek a snažil jsem se běžet naproti přijíždějícímu vlaku. Po padesátce to ovšem už není vůbec jednoduché. Uběhl jsem asi sto metrů a musel zastavit, protože jsem nemohl popadnout dech a překonat úpornou bolest na prsou. „Musíš, musíš,“ ozývalo se v mé hlavě a tak jsem znovu zrychlil. Těch deset minut bylo nekonečných. Stoupl jsem si doprostřed kolejí a vyhlížel přijíždějící vlak. Pomalu jsem šel po trati, pálení na hrudi trochu povolilo a znova jsem se mohl nadechnout. Hučelo mi v hlavě, ale stále jsem šel. Konečně se v dálce objevil motorák. Stál jsem a mával rukama, aby mne zahlédl. Začal houkat, ale já stále stál uprostřed kolejí. Znovu a znovu houkal, ale nezpomaloval. Bylo mi zle a nemohl jsem se soustředit. Odhadnout vzdálenost se mi nedařilo, protože jsem měl oči plné potu a slz, a tak jsem stále stál a mával rukama. Konečně se ozvalo skřípění brzd. Když se vlak přiblížil tak na sto metrů, strojvůdce mne poznal a krátce houknul. Skřípání brzd neustávalo a tak jsem sešel z kolejí. Vlak konečně zastavil. Strojvůdce Petr Mlejnek již koukal z okénka. „Je tam trhlina a chybí spojky,“ stačil jsem mu ještě říci, než jsem omdlel.
Probudil jsem se v nemocnici. U mé postele stála sestra a dva lékaři a o něčem se bavili. Když lékaři odešli, zeptal jsem se setry, co se stalo. „Ležte v klidu a nemluvte, byl to infarkt, ale teď už jste mimo nebezpečí.“ Znovu jsem usnul. Zdálo se mi o té podivné postavě na kolejích. Pokývala hlavou, usmála se a znovu mi zmizela.
Domů mne propustili asi za čtyři týdny. Kamarádi z práce mne hned přišli navštívit. Vyprávěli, jak Petr Mlejnek vysílačkou zavolal na nádraží, aby zastavili všechny vlaky a zavolali sanitku. Museli mne nést víc jak dvě stě metrů k sanitce. Byl jsem pro ně vlastně hrdina. Soudruh náměstek mi slavnostně předal hodinky s věnováním a s čestným diplomem.
Stále jsem ovšem musel přemýšlet, jak to bylo s tou postavou na trati, ale nevěděl jsem komu to říci, aby se mi nesmáli. Úplně náhodou jsem při kontrole v nemocnici potkal starého Horáčka, který sloužil na dráze od války. Sám se ke mně hlásil: „Tak co, mladej, slyšel jsem, že jsi hrdina.“ „ Ani moc né,“ odpověděl jsem. Zeptal jsem se tedy přímo: „Neslyšel jste někdy o nějaké ženské na trati?“ Horáček se začal usmívat. „Tak ty jsi ji taky viděl?“ „Jo, viděl. To ona mne upozornila na tu prasklou kolej,“ řekl jsem popravdě.
„Jmenovala se Alžběta Vránová,“ začal pan Horáček vyprávět. „Byla to manželka tehdejšího přednosty stanice. V posledních dnech války, když Němci ustupovali, utíkala k poslední výhybce a chtěla vlak wehrmachtu poslat do lomu. Bohužel to Němci uviděli a zastřelili jí.“ Odmlčel se, zapálil si cigaretu a dodal: „Několik let po válce se tu a tam ukázala, ale co vím, tak posledních dvacet let ji nikdo neviděl. Zvláštní, opravdu zvláštní.“ Pokýval hlavou, poděkoval a odešel.
Dodnes nevím, zda to byl přelud, halucinace z horka nebo něco jiného, ale ta trhlina a chybějící svorky byly až moc skutečné. Jak říká moje žena: „Ať to bylo jakkoliv, soudruh náměstek přeci nerozdává hodinky jen tak na potkání.“

ČEKÁNÍ NA SMRT

Ležím v bílém smutném pokoji a oknem sleduji štěbetající vrabce na starém platanu v zanedbané nemocniční zahradě. Je mi zle a nedokážu se soustředit ani pár vteřin na jedinou věc. Moje mysl se vrací do dětství a klouže vzpomínkami, jako bych listovala v albu starých zažloutlých fotek. Mám ohromnou žízeň, ale není v mých silách zavolat sestru, natož se sama napít. Cítím, jak odchází bolest, zavírají se mi oči a vím, že za malou chviličku usnu. Nedokážu popsat, jak moc je spánek osvobozující. Jsem zase malá holka, běhám po louce plné květin, okolo poletují motýli a já běhám se síťkou a snažím se, toho nevětšího běláska přidat do své sbírky. Slunce svítí a hřeje a já mu nastavuji tvář, i když vím, že tím budou mé pihy ještě zřetelnější.
Pobudila mne sestra. „Musíte se napít, paní Vosecká,“řekla docela vlídným, klidným hlasem a malinko se usmála. Poděkovala jsem a sestra mi ještě vyměnila kapačku, upravila polštář, usmála se a řekla, že zase za chvilku přijde. Je zvláštní, jak sestra Markéta dokáže být milá a tvářit se, že bude vše v pořádku, i když ví, jako všichni doktoři a sestry, že konec se blíží a v postatě již není žádná naděje na moje uzdravení. Říká se, že naděje umírá poslední, ale tak to bohužel vůbec není. V momentě, kdy se dozvíte pravdu, vás naděje ihned opustí, a místo ní se k vám nastěhuje zklamání a beznaděj. Zaplní váš mozek a nedovolí vám ani na malou chvilku myslet na něco jiného než na smrt a na to, jak je svět nespravedlivý. „Vždyť je mi sotva čtyřicet,“ říkáte si, ale víte, že vzdor a vztek stejně nic nezmění.
Již od školních let, jsem neměla ráda, když o mne někdo rozhodoval. Budeš chodit do družiny, pojedeš na letní tábor, půjdeš na střední školu a tak stále dokola. A najednou někdo rozhodne, že jste na světě už dost dlouho a že ta potvora rakovina nejde léčit, a že konec je nevyhnutelný. Vadí mi, že neuvidím dospět své děti, že opustím muže, že jsem spoustu věcí nestihla udělat a mnoho slov nestihla blízkým říci. A hlavně cítím, že nyní už by ta slova nezněla tak, jak bych si přála, a to mne trápí asi nejvíc. Slzy se mi derou do očí a mám vztek na nemoc, na sebe a snad i na celý svět.
Znovu usínám a nastává podivný zázrak. Dýchám volně, nic mne nebolí, běhám po louce plné květů a jsem nějakým zvláštním způsobem šťastná. V duši mám klid a má mysl je čistá. Je to velice zvláštní pocit. Návrat do reality je bolestivý a nepříjemný. Opět přišla sestra Markéta. „Za chvilku budou návštěvy, a tak se musíte dát do pořádku,“ řekla s úsměvem. Převlékla mi noční košili, umyla mne a učesala. Natřepala polštář a trochu zvedla postel, abych lépe viděla. Všimla jsem si, že muž již stojí na chodbě a hovoří s lékařem. Markéta se ke mně naklonila a pošeptala mi do ucha, že můj muž je opravdu fešák, a usmála se. „Já vím,“ řekla jsem a také jsem se usmála, ale to již vcházel do pokoje Milan. „ Mluvil jsem s doktorem a chtěli by zkusit ještě nějakou další léčbu. Operace sice většinu tkáně odstranila, ale teď je třeba zajistit, aby se to dál nešířilo.“ Pochopila jsem, že mne čeká další ozařování a další chemoterapie. „Milane, já už nechci žádné pokusy,“ zvedla jsem noční košilku, aby viděl, jak ohromnou a ošklivou jizvu na břiše mám. „Ale jdi, já tě budu milovat i s jizvou,“ řekl Milan a dlouze se mi díval do očí. A já mu tak nějak uvěřila a naděje se vrátila a vytlačila trochu beznaděje z mé duše.
Třetí den chemoterapie je hrůza hrůz největší. Již od noci mne bolí celé tělo. Kůže mne pálí a hlava mi hoří. Jako by mne něco spalovalo zevnitř, pomalu buňku po buňce. Mám hroznou žízeň, ale spolknout jediný hlt čaje nebo vody, je nepředstavitelný problém. Nicota v hlavě zase vyhrála a zatlačila naději někam do kouta. Chvilkami si přeji, aby už byl konec. Vysvobození je ve spánku a tak spím, jak jen to jde. Probouzím se jen na pár minut a opět upadám do podivného spánku. Tentokrát cítím bolest i ve spánku. Sny jsou podivné, černé, smutné až děsivé. Ani probuzení není o nic lepší.
Propadám stavu, kdy je mi již všechno jedno, jen chci, aby to netrvalo dlouho. Ve smrti cítím vysvobození. Sice nejsem věřící, ale napadá mne, že je to trest za hříchy co jsem provedla. Odmlouvala jsem matce, chodila jsem za školu, tajně jsem kouřila a lhala. Ale nejvíc mne trápí, že jsem před několika lety podvedla Milana. Byla jsem mu nevěrná, sice jen jednou, ale vzít zpátky to nejde. „Bože, tak už si mne odveď,“ řekla jsem nahlas a slzy mi přitom stékaly na tvář. Ani jsem si neuvědomila, že Markéta stála u mne. Otřela mi slzy a řekla jednu zvláštní věc: „ Já doktorům věřím, paní Vosecká, myslím, že budou dělat vše pro to, abyste tu nemoc porazila. Jen byste jim v tom měla trochu pomoci. Myslím, že musíte hlavně vy hrozně moc chtít, a uvidíte, jak bude vše snazší.“ Uvědomila jsem si, že má asi pravdu a naděje se opět vrátila a zaplnila moji duši.
Dnes je mi nepatrně lépe, ale vím, že mne čeká druhá řada chemoterapie. Dnes jsem se po dlouhé době viděla v zrcadle. Vůbec jsem se nemohla poznat. Vypadala mi většina vlasů a zbytek mi oholila sestra Markéta. Podařilo se mi sníst trochu jídla, ale sebemenší pohyb mne hrozně vyčerpává. Usínám velmi často, ale již nemám žádné sny. Někdy mne napadá, že jsem si všechny sny už vysnila a že ta prázdnota, co vidím, je to, co mne čeká. Dost o tom přemýšlím, jaké to na té „druhé straně“ vlastně je. I když nejsem vůbec nábožensky založená, stále se mi vnucuje myšlenka, že život takhle končit nemůže a že něco „potom“ fakt musí být.
Venku je vítr a kapky deště bubnují na parapetu. Je mi zle jako nikdy předtím. Ani otočit se nemohu a tak jen civím do stropu a poslouchám déšť. Čekám na znamení, nebo hlas, který by mi řekl, že už je to tady. Smrt si dává na čas. Jaké to asi je. Bolí to..? Nebo jen zavřete oči a je po všem? Podobné myšlenky si mi honí hlavou. Uvědomila jsem si, že již vůbec nepláču. Asi již nemám žádné slzy. Možná že právě tohle je to znamení, na které čekám. Alespoň hlas nebo zvuk, nebo anděl průvodce smrtí, ale nic se neděje. Jen se začalo stmívat a venku se rozsvítila pouliční světla. „Třeba čeká na půlnoc,“ napadlo mne, „tak mám čas, ještě se trochu na tu cestu prospat.“
Probudilo mne slunce. Byla jsem slabá a unavená, ale bolest byla daleko menší než poslední dny. Přišla Markéta a zeptala se, jak se dnes cítím. „Mám hlad,“ozvalo se z mého hrdla a já ten hlas vůbec nepoznala. Markéta se usmála. „No to je dobře, to je opravdu moc dobře.“ Pomohla mi sníst pár lžiček jogurtu a znovu jsem usnula. Slunce již bylo hodně vysoko a hřálo mne do tváře.
Dnes dopoledne přišel primář a oznámil mi, že jsou si jisti, že se rakovina dál nešíří. „Teď už by vám mělo být jen lépe,“ řekl primář a pohladil mi ruku a usmál se. Všimla jsem si, že ptáci venku, začali znovu štěbetat a sluníčko začalo tak nějak víc hřát a já se cítila lépe. Odpoledne přišel Milan a oči mu zářily. „Mluvil jsem s primářem a vše, jak se zdá, vypadá dobře.“ Políbil mne a já plakala. Slzy se mi vrátily do očí, pomyslela jsem si, že to je znamení. „Miluji tě, Milane,“ řekla jsem potichu a on se na mne tak divně podíval. „ Co se stalo Martino?“ „Jen chci, abys to věděl,“ řekla jsem a slzy mi začaly téct proudem.
Pan primář mi ale na rovinu řekl, že se stává tak v polovině případů, že po deseti nebo patnácti letech nastává recidiva a že budu muset chodit na pravidelné kontroly a být na sebe opatrná. Vím, že jsem dostala ještě jednu šanci a patnáct let je dost dlouhá doba, dát všechny věci do pořádku. Rozhodla jsem se, že začnu tím, že všem, které mám ráda, řeknu, jak moc je miluji a jak mi na nich záleží. Je to sice divné, ale já to tak potřebuji. Sama pro sebe. A Jako druhou věc plánuji navštívit kostel. Mám potřebu tam jít a říci, že jsem poznala jak důležité je věřit. Třeba mne vyslyší a těch let nebude patnáct, ale třeba trochu víc.
Opravdu jsem vše takhle udělala. Překvapil mne Milan, jak reagoval úplně klidně, když jsem se mu přiznala k té nevěře. Řekl jen, že to tušil, ale nechtěl, aby se naše manželství rozpadlo, a během času se vše nějak uklidnilo. Jsem moc ráda, že ho mám, protože je to nejlepší co mne potkalo v mém životě.
No a dnes je to skoro dvacet let a stále jsem tady. Život se mi změnil a dnes již vím, že pro život jsou důležitější věci než peníze a postavení. A až to jednou doopravdy přijde, myslím, že budu připravena.