literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

POEZIE VŠEDNÍHO ŽIVOTA

Byl pozdní večer, první máj,
pozdní večer, byl kávy čas.
Konvička na plotně urputně píská
a já se musím zvednout zas.

V kuchyni seděla moje drahá polovička, štětečkem nanášela na nehet další vrstvu nepřehlédnutelného laku a dělala, že konvičku neslyší. „Si snad hluchá,“ zamumlal jsem spíš jen tak pro sebe a básnické rozpoložení mne ihned přešlo. Nalil jsem vodu do připravených šálků a vůně čerstvě zalité kávy se rozprostřela po celé kuchyni. „V horní poličce jsou marokánky,“ upozornila mne Marie a vztyčeným lesknoucím malíčkem ukázala kamsi na kredenc. Marokánky jsem našel na třetí pokus. Vzal jsem si svůj hrneček s kávou a talířek s marokánkou a vydal jsem se k televizi.
„Snad nechceš jíst v obýváku,“ ozvalo se mi za zády, a tak jsem talířek odložil a odešel pouze s kávou.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.

V otevřených dveřích stála Marie a v ruce měla talířek s marokánkou. „Tak si to tedy vezmi, ale pak tu vyluxuješ,“ řekla zvýšeným hlasem, pak se podívala na obrazovku a zakroucením hlavy a úšklebkem mi dala najevo, že s mým výběrem pořadu nesouhlasí.

Dívčina krásná, anděl padlý,
co amarant na jaro zvadlý,
v bledých lících krásy spějí.
Hodina, jež jí všecko vzala,
ta v ústa, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala.

Marie bývala v mládí velice krásná, ale stáří prostě zastavit nejde. Ani mne čas neušetřil. Vlasů jen pár, zubů ještě míň a vrásek nepočítaně. Jen hlava si stále myslí, že jsem mladý, ale tělo ji moc neposlouchá. Myšlenky však stále provokují moji bujnou fantazii, a když mi není nejlépe, tak sním. Zavřu oči a myšlenky se změní na obrazy. Já se jen dívám a velice mne to uklidňuje. Prostě čumím do blba, jak říká moje žena.

Chalupu máme v Jesenici u Rakovníka. Nádherná krajina plná lesů a rybníků. To místo, nebo lépe ten kraj prostě miluji. Sedím na břehu, dívám se na neklidnou hladinu a má mysl mi přináší obrazy.

Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Již z dálky jsem slyšel moji ženu: „Houby nesbíráš, ryby nechytáš, jen tu tak čučíš do vody. Kdybys raději šel něco dělat.“
„Však už jdu, Marie.“ Odpověděl jsem a loudal se po cestě velký kus za ženou.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje,
chladno, ticho -
jako žel v srdci bez naděje.

Konečně jsem došel na chalupu, začal sekat trávu a přemýšlet. Z okna vykoukla hlava Marie: „To si přece nemusel hned, tak jsem to nemyslela. Za půl hodiny je oběd, tak ať tě nemusím nikde shánět.“ Přikývl jsem hlavou, jako že rozumím, znovu zapnul sekačku a opět se zasnil.



V les širý, vážný, hluboký
jsem vyšel sobě jarem
a děl jsem: Nežli odejdu,
tři věci dej mi darem:
Ať nade mnou je slunce jas,
ať bouře křídly šumí,
kéž v nitru mém vždy spočine
jen dech tvé velké dumy.
A v hloubi tvé jak roste květ
a šveholí si ptáci,
ať žití krása z duše mé
se nikdy nevytrácí.

Opět se otevřelo okno, ale já již uklízel sekačku a pokynul rukou, že vím. K obědu bylo kuře na paprice a to já prostě miluji. A ať říkám o ženě cokoli, je to můj anděl. Stará se o mne a neskutečně dobře vaří. Jsme spolu již čtyřicet let a nemohu říci, že špatných.

Večery na chalupě mám nejraději. Utichne veškerý hluk a je slyšet jen šumění větru v korunách stromů. Les potemněl a začíná být strašidelný. Sedím na verandě a poslouchám zvuky lesa.

Zapal lampy a svíčky,
venku je tma a sníh,
a dívky se zmrzlými líčky
vstávají z hrobů svých.
Tam venku za soumraku,
tmou se plíží černý lev,
a z těžkých rudých mraků
padá dolů déšť a krev.

Šedý oceán v led se změnil,
očím chladu neujde nic,
měsíc dávno k obzoru se sklonil,
a slunce již nevyjde víc.

„Snad ještě nějaký ten východ slunce uvidím,“ napadlo mne, ale pak jsem mávl rukou.
V okně bylo vidět slabé blikající světlo. Marie přišla na verandu: „Zas nejde proud, pojď už dovnitř, já se trochu bojím. Zvednul jsem se a šel do chalupy. Sedl si vedle Marie a vzal ji za ruku. Podívala se na mě a lehce mne políbila. „Děkuju, starouši,“ řekla potichu a její vrásčitá tvář se na mne usmála.

JARO A STÁŘÍ

Byl duben a poslední zbytky špinavého sněhu se krčily v příkopech. Slunce hřálo a děvčata k radosti nás starců zkrátila sukně a rozepnula halenky. Jaro, jako každé jiné, co pamatuji, řekla by moje žena, ale tohle jaro bylo jiné. Všechno jsem vnímal trochu jinak. Ptáci štěbetali nějak víc než jindy a i včelky bzučely nějak jinak než dřív. Dokonce i sluníčko bylo jiné.
Stál jsem na balkóně a sledoval tu změnu, ty duhové barvy a zvuky.
„Co tam zas děláš,“ ozvala se moje žena.
„Sleduji jaro, Maruško,“ odpověděl jsem a zavřel za sebou dveře na balkón.
Podívala se na mne, zakroutila hlavou a zmizela v kuchyni.
Dál jsem sledoval hemžení na ulici a v parku, plné barev, šumu, hlasů a cvrlikání.
Když jsem tak stál asi hodinu, přišla žena za mnou.
„Co pořád sleduješ,“ zeptala se.
„Nasávám tu jarní krásu, Maruško“, odpověděl jsem. „Fascinují mne ty barvy a zvuky. Tohle jaro je jiné než pamatuji.“
„Pojď už domů, budou zprávy,“ řekla tak nějak smutně a položila mi ruku na rameno.
Otočil jsem se k ní a lehce ji políbil na tvář.
„A stejně je to jaro nějaké víc barevné a hlasité,“ stál jsem si na svém.
Usedl jsem do křesla a zapnul televizi. Sledoval jsem zprávy a přemýšlel o tom, jak je ten svět divný. Všude jen nepokoje, války a vraždění.
V tom se na mne podívala Marie. „Zase máš ty brejle hrozně umaštěný, co s nima furt děláš.“
Sundala mi je a začala je čistit cípem halenky. „A zapomněl sis vyndat naslouchátko,“ upozornila mne, když mi nasazovala teď už čisté brýle a hned mi ho vyndala.
Jaro bylo pojednou tak nějak obyčejné. Barevná duha zmizela a ptáci už necvrlikali tak nahlas.
Nastalo obyčejné a všední jaro.

JARNÍ ROZJÍMÁNÍ

Ne že bych měl nějaké roční období více či méně rád, ale jaro je prostě jiné. Tak jako se probouzí příroda, začíná se probouzet i člověk. Každý to probouzení vnímá ale jinak. Já se například těším na první kávu na zahrádce a Jana přemýšlí o tom, že je čas umýt okna. Já přemýšlím o prvním grilování a moje drahá polovička o praní záclon. Nechtěl jsem tím ale říci, že se ženě jaro nelíbí. Tak to opravdu není. Moje žena je totiž velmi vzácná bytost s tak trochu pečovatelským syndromem, což mne někdy popuzuje, ale jsem rád, že ji mám. A každé jaro tak nějak znovu rozkvete. Začne si prozpěvovat, usmívá se a já vnímám jak je jiná a krásná i po tolika letech.
Když bylo vše hotovo, přinesla Jana na terasu kávu a bábovku, pohodlně se uvelebila, zavřela oči a její myšlenky na chvilku opustily tento svět. Je to chvíle, o které vím, že na ní nesmím mluvit. Zavřel jsem také oči a cítil, jak mi sluníčko prohřívalo ztuhlé tělo. S každým slunečním paprskem, jakoby se mi do žil vracela energie, jako bych byl o něco mladší. Po krátké chvilce jsem otevřel oči, abych zjistil, zda žena ještě sní. Zjistil, že si rozepnula několik knoflíčků na své halence. Cítil jsem, jak se mi energie rozlévá nejen do žil. Opatrně jsem se přiblížil a políbil ji na rameno. Lehce se usmála, ale oči neotevřela. Vzal jsem ji za ruce, pomohl jí vstát a pomalu ji směřoval do dveří.
„Teď ne, Pepo, vždyť je ještě světlo,“ snažila se Jana oponovat, ale zas tak velký odpor nekladla.
Políbil jsem ji a rozepnul zbývající knoflíčky. Teď už se nebránila a nohou zabouchla otevřené dveře.
Jo jaro, to prostě dokáže s lidmi divy, to by jeden nevěřil.