literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

POHÁDKA O NOVÉM PANU ŘEDITELI

Ujišťuji každého, že pokud by mu následující řádky něco připomínaly, jedná se o podobnost čistě náhodnou. Pan Oldřich se totiž po odchodu do penze s paní Boženkou v autobuse nesetkal.
***
Je konec září a pan Oldřich, spokojený penzista, se vypravil autobusem do krajského města. Ledva zaplatil řidiči patřičný obnos za jízdenku, ozve se po autobuse nadšené zaječení: „To snad není možné, Oldó, já jsem tady!“ Pana Oldřicha polilo horko s následujícím studeným potem na čele. Tak se těšil, jak si tu jízdu užije, pokochá se okolní krajinou a místo toho … Nu což, nedá se nic dělat, pomyslel si a dopotácel se rozjíždějícím se autobusem až dozadu, za paní Boženkou, někdejší kolegyní. Ta hned vyskočila a chtěla pana Oldřicha sestersky pocelovat, ale naštěstí pro pana Oldřicha autobus přibrzdil a paní Boženka se svalila zpátky na sedadlo. Pan Oldřich, který se držel madla, tento manévr zvládl daleko líp a usadil se vedle paní Boženky.
„Tak jak se vede, holka?“ pokládá obligátní otázku. Je po prázdninách a paní Boženka je určitě odpočatá, poněvadž se celé dva měsíce poflakovala a ještě za to brala peníze. Stejně jako ostatní kantoři, stejně jako svého času i on. Tak si to alespoň myslí mnozí, co kdysi chodili do školy a proto kantořině rozumí lépe než sami kantoři.
„Ále, je to tou onou ke zdi,“ dost podrážděně zareagovala na nevinnou otázku, ačkoli před okamžikem zářila radostí nad nečekaným shledáním. Poněkud drsná odpověď vyvedla pana Oldřicha drobátko z míry. Paní Boženku dlouhá léta znal jako velmi distingovanou dámu a na podobné výrazy u ní nebyl vůbec, ale vůbec zvyklý. Chvilku ji nechal, aby se uklidnila, poněvadž naprosto nevinná otázka ji zřejmě rozrušila. Paní Boženka se vzápětí panu Oldřichovi omluvila za drsnou reakci, ale nedokázala se ovládnout. Dusí to v sobě už dlouho a je ráda, když může upustit páru.
Před rokem, hned po odchodu pana Oldřicha do penze, dostali nového pana ředitele. Ten, ještě než se oficiálně ujal úřadu, dal všem na vědomí, že předlouhé období až nezdravého poklidu končí. Nejdříve udělal rošádu se zástupci. Jednoho suspendoval, druhého si ponechal. Prozatím. Prý uvidí, jak se osvědčí. To nikomu nevadilo, mnozí dokonce s povděkem konstatovali, že je nejvyšší čas na pročištění horních pater školy. Když však téměř jedním dechem bez náhrady vyrazil šéfa údržby, a to pár měsíců před rekonstrukcí budovy školy za mnoho a mnoho milionů, začalo všem svítat, že nový pan ředitel asi nebude to pravé ořechové. A měli pravdu. Hned v září si začal postupně předvolávat jednotlivé učitele i vychovatele, prý aby je lépe poznal. To všichni chápali. Jenže už nechápali, proč drtivé většině snížil či dokonce sebral osobní hodnocení.
„Představ si, škrábnul dokonce i mne, která tam sloužím přes dvacet let. Vůbec nebral ohled na to, že nejsem nějaké kantorské embryo. Že jsem stará bába před důchodem.“
„Jak to zdůvodnil?“
„Jak? V podstatě nijak. Takové jakési blablabla a hned nám předložil platový výměr. Podepsat či nepodepsat? Na rozmýšlení ani nebyl čas. Navíc, kde bych co v mém věku našla? K tomu na začátku školního roku! Tak nanejvýš pokladní někde v marketu. Já, která už dělám na důchod a je mi proto dobrá každá koruna!“
„Ale letos vám to určité vrátí.“
„Ten? Nevěř na pohádky, starý brachu! Od konce srpna, co jsme se vrátili do školy, až do dnešního dne ticho po pěšině. Ten jen tak nepustí to, co jednou sebral.“
Pak mu povyprávěla o spoustě drobností, které se postupně během roku udály a které byly příčinou brutálního zhoustnutí pohodové atmosféry, kterou jim kantoři z ostatních škol záviděli. Nervozita, nedůvěra ke kolegům, strach z každého dalšího dne. Nejen mezi učiteli, ale také mezi vychovateli na domově, ba dokonce i mezi študáčky a jejich rodiči se pomalu a jistě začalo licitovat o personálních změnách. V květnu na poradě ředitel oznámil jména dvou kolegů, kteří odejdou. Samozřejmě, na vlastní žádost. Počátkem června se objevilo další jméno, pro většinu velmi překvapivé. No, a od začátku prázdnin další tři lidé, kteří končí. To je celkem šest lidí. A všichni na vlastní žádost!
„Možná se ti to nebude zdát moc, ale je to rovných deset procent. To je decimace se vším všudy! Jak ve starém Římě!“ zvolala rozhorleně paní Boženka, až se cestující, sedící poblíž ohlíželi, co že se to děje.
A hned pokračovala. Pokud nebude počítat přirozený úbytek, tedy odchody na mateřskou či změnu bydliště nebo odchody do důchodu, tak za celou dobu, co tam učí, neodešlo tolik lidí, jako letos. „No, to je hrůza, nemyslíš?“ opět zaječela paní Boženka a okolní cestující opět zpozorněli. Panu Oldřichovi tato nechtěná pozornost okolí nebylo zrovna příjemná, tak raději přerušil Boženčiny levity.
„Co na to zřizovatel? To je pomalu na inspekci a na výměnu ředitele.“
„Zřizovatel? Ten o tom nejspíš nemá ani potuchy. A inspekce? Kdo by se odvážil? On by to nový pan ředitel určitě nějak zdůvodnil, a dotyčný kverulant by pak zažíval hotové peklo,“ klokotavě se smála páně Oldřichově naivitě. Tak to měla pravdu. Pan Oldřich by také neměl tu odvahu, a to už v životě něco zažil.
„A máš představu, co je motivací těchto čistek? Snaha vyhnat staré učitele, uvolnit místo kámošům, či nějaký ideový rámec?“
Paní Boženka pokrčila rameny. Snad je to snaha dokázat sobě i nadřízeným, že je člověk na svém městě. Takový kolos jako, jako je tato škola, chce de facto řídit sám. O všem musí vědět, mění rozhodnutí jiných. Řídí to jako venkovskou základku, ze které přišel. Kromě toho je s ním prachmizerná komunikace. Na to si stěžují všichni. Něco dojedná, slíbí a pak aby se člověk doprošoval, až se pán velkomožný direktor uráčí. S někým si domluví schůzku a pak jej nech stát na chodbě před ředitelnou i víc než půl hodiny. Možná to bude také jeho velikášství. Takový malý Napoleon. Chce ze školy se zdánlivě zastaralými metodami, byť s velmi dobrými výsledky, udělat moderní vzdělávací ústav. Jenže nedokáže získat podporu lidí a …
Paní Boženka už nedopověděla, protože na poslední chvíli vystoupila. Jen zvenčí ještě panu Oldřichovi zamávala a něco volala. Nerozuměl jí. Až se opět potkají, tak mu určitě poví, jak to tam u nich dopadlo.
Jak je rád, že jemu už nic podobného nehrozí. Pan Oldřich se uvelebil v sedadle autobusu a konečně se začal kochat okolní krajinou.