literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

PEŤÁNKU, JÁ JSEM ASI V TOM (BRATŘÍČEK)

Maruška přijela za Petrem v neděli po Třech králích. „Ještě jsem to nedostala,“ řekla, sotva se políbili. Petrovi to hned nedošlo. „Cos nedostala,“ zeptal se a pak strnul: „Ty myslíš …?“ Maruška přikývla. Měla to dostat už před týdnem, ale ono pořád nic. „Peťánku, já jsem asi v tom," zašeptala, oči sklopené k zemi. „Mamina mne zabije,“ dodala a začala plakat. Petr ji objal a pohladil po vlasech. Vždyť to nemusí být pravda, i větší zpoždění mohou nastat.
V pátek dostal kratinký dopis: „Stále nic. V pondělí jdu k doktorovi. Už jsem se objednala. Tvoje M.“ Petrovi se podlomila kolena. Zdá se, že na opušťáku připravil Marušku na mléko. Co teď? Nezbývá než čekat, co doktor. V pondělí od rána netrpělivě čekal na telefon. Jen co měl chvilku, seděl v kamrlíku a zvedal sluchátko a zase je pokládal. Nic. Stále nic. Do večera se Maruška neozvala. V úterý ráno, sotva přinesl balíky novin a začal je třídit, ozval se telefon. Petr strnul. Konečně! Třesoucí rukou zvedl sluchátko.
„Vojín Kaplan, příjem,“ ohlásil se předpisově a vzrušením skoro nedýchal.
„Tady je Jurásková, soudruhu vojíne Kaplane,“ uslyšel ostrý komisní ženský hlas, připomínající štěkání samopalu. ‚Do prčic,to snad není pravda!‘ pomyslel si.
„Tak co mlčíte, soudruhu vojíne, nevíte, kdo jsem?“ ozvalo se opět ženské zaštěkání. ‚Je to v prdeli, mamina už to ví.‘ Petrovi se zatmělo před očima.
„Do-dobrý den, pa-paní Ju-Jurásková, promiňte, já vás nepoznal,“ koktal do telefonu. „Mne nenapadlo … že vy … hned po ránu …“
„No to věřím, žes mne nečekal,“ přerušila jej mamina.„Tys čekal, že zavolá někdo jiný, že?“ Lehce se odmlčela a vzápětí pokračovala: „Víš, že Majka je v jiném stavu? A že to čeká s tebou?“
Petr zakoktal, že neví, ale že něco tuší.
„Ták, ty něco tušíš! Nó, to je pěkné, že něco tušíš! Můžeš mi říct, co jste vlastně dělali? Mlčíš, bigane jakýsi!“
„Já … vlastně my …,“ pokusil se něco ze sebe vymáčknout Petr, ale mamina jej nenechala domluvit.
„Laskavě buď zticha! Holka je ve třeťáku, za rok dělá státnice a najednou bude mít děcko! Víš, co jste provedli? Tak mi konečně řekni, co jste dělali!“
Petr se nadechl, a opět se pokusil něco říct, aniž věděl co. To však bylo jedno. Ledva vyslovil první slabiku, mamina ho opět přerušila, co že vlastně dělali. V tom do Petra cosi vjelo a zařval do telefonu: „Drbali jsme, paní Jurásková, když to nevíte, drbali. Ve vašem věku byste to už mohla vědět!“ a praštil těžkým bakelitovým sluchátkem, div se nerozbilo. „Polib mi prdel, babo jedna!“ ulevil si.
Ten den už nikdo nezavolal, ani následující. Petr prožíval hotová muka, ale nikomu se nesvěřil, nedal na sobě nic znát. Každý se stará, po čem je mu hovno, a stejně nepomůže. Tak co by se komu svěřoval. Ani Jožkovi nic neřekl.
Tatík, bude z něho tatík. Vždycky si představoval, jak to oslaví. Jenže teď by nejraději brečel. Kdyby aspoň Maruška zavolala. Nebo poslala telegram. Jak jí asi je, s navztekanou maminou, na kterou si tak vyjel? Kdyby radši držel hubu! To, co staré Jurásčeně řekl, to neměl, to je fakt. A navíc praštit telefonem! Chudák holka, ta si to jistě odskákala i za něj. Nejradši by si dal pár facek. „Hovno po všeckém, enom po včelách je med,“ povzdechl si večer a několikrát praštil hlavou do stěny kamrlíku. Otevřel si pivo a pálil jednu Spartu za druhou.
V pátek ráno dostal dopis. Ještě, že sám chodí pro poštu, jinak by čekal až do večera, než by mu jej dali. Sotva měl chvilku, zavřel se v kamrlíku, nedočkavě roztrhl obálku a jal se hltat řádky Maruščina drobounkého úhledného písma.
Drahý Peťánku,
je zle, mamina už všechno ví. V pondělí jsem byla u doktora, víš, jak jsem Ti psala. Dopadlo to tak, jak jsem tušila, budu chovat. Rovnou mi vypsal i těhotenský průkaz, který jsem si schovala do skript, aby jej mamina náhodou nenašla. Večer jsem se šla osprchovat. Mezitím se mamina vrátila ze služby, přišla dřív, než jsem čekala. Najednou vrazila do koupelny s tím těhotenským průkazem v ruce. Já totiž nechala skripta v kuchyni na stole a ona, víš, jak je úzkostlivá na pořádek, hned mi je chtěla uklidit. No, a průkaz vypadl na zem. Když vrazila do koupelny, ani mne nenechala, abych se utřela, chytila mne za ruku a celou mokrou mne táhla do kuchyně a stále křičela: „Co to má znamenat? Vysvětli mi to!“ Já zpočátku nechápala, proč tolik křičí, co se stalo, voda ze mne tekla, mokré vlasy se mi lepily na obličej a na oči. Pak jsem pochopila. Mamina stále křičela, a to bylo horší, než kdyby mi nafackovala. Rukama jsem si trochu postírala vodu z těla a pohodila hlavou, aby se mi vlasy z obličeje dostaly na záda. Mezitím jsem usilovně přemýšlela, co mamině řeknu. Když konečně na moment utichla, protože se potřebovala na další řvaní nadechnout, docela klidně, vůbec nechápu, kde se ve mně vzala taková odvaha a hlavně takový klid, tak docela klidně jsem jí řekla: „Jak vidíš, budu chovat.“ Mamina zůstala stát s otevřenou pusou, jakoby nemohla pochopit, co jsem jí řekla. Jenže pak to začalo. Vynadala mi, že jsem coura a děvka, kdoví, se kterým grázlem to mám. Já jí však neřekla, žes to byl ty.
Víš, Peťánku, já jsem dost po mamině. Víc, než je mi někdy milé, a sama se toho děsím. Ty její nadávky mne pěkně rozčertily. Začala jsem na ni také řvát, ať je pěkně zticha, že ona mi nemá co vyčítat. Vždyť dodnes nevím, s kým mne měla. A pokud jí to udělá dobře, tak ať mi nařeže, jak to nikdy neudělala, ale ať mne neuráží. Zatímco mamina stála uprostřed kuchyně jak opařená, já se mezitím uklidnila, z kredence jsem vzala vařečku, víš, tu velkou, co s ní mísíme těsto, a dala jsem ji stále ohromené mamině do ruky. Pak jsem se přehnula přes stůl. „Tak mi nařež, jestli máš k tomu odvahu!“ popíchla jsem ji. Musel by být na nás úžasný pohled. Já úplně nahá a mokrá, přehnutá přes stůl se zadnicí přichystanou k výprasku, vykulená mamina s vařečkou v ruce, nechápající, že už ztratila iniciativu, kterou jsem naopak převzala já. „Tak si posluž a nařež mi,“ zopakovala jsem svou výzvu, když se mamina k ničemu neměla.
„Jak chceš,“ uslyšela jsem opět její hlas a vzápětí se ozvalo plesknutí. Současně jsem měla pocit, jako by mi konečky prstů projela nějaká elektřina a zatajil se mi dech. Poprvé v životě jsem dostala na zadek. Ne nějaké plácnutí, ale pořádnou ránu. Vařečkou, na holý mokrý zadek. Nevykřikla jsem, dokázala jsem se ovládnout. „Tak to ti snad stačí,“ uslyšela jsem opět maminu. Její hlas byl jakýsi divný, nepopsatelný. Ani zlý, ani laskavý, prostě zvláštní, snad dutý. Ne, teď nesmím couvnout, pomyslela jsem si, protože teď mám nad maminou navrch, i když ona drží vařečku.
„Nestačí,“ zakřičela jsem, abych neprozradila, že ta rána opravdu moc bolela. „Jak si přeješ,“ ozvala se opět mamina a začala mi sázet jednu ránu za druhou. Celkem pomalu, s rozvahou, jako by si to vychutnávala. V tom jsem ji poznala. Cokoliv dělala, dělala důkladně. Tentokrát ta její důkladnost byla velmi citelná. Kolikrát mne uhodila, nevím. Snad pětkrát, snad desetkrát, snad vícekrát. Zavřela jsem oči a zatajila dech. Bolest jsem už tolik nevnímala. Najednou jsem myslela pouze na Tebe, drahý Peťánku. Na to nádherné dopoledne, když jsi byl na opušťáku. Jak jsme docela nazí leželi na koberci, jak jsi mne celičkou zulíbal, kousíček po kousíčku a … V tom jsem ucítila pronikavou řeřavou bolest. Mamina přestala. Byla tiše, jenom jaksi divně oddechovala, skoro funěla. Já také doposud nevydala ani hlásku, zadek mne strašlivě pálil a po nohou mi pomalu stékalo něco teplého. Ohlédla jsem se na maminu. Ta stála kousek ode mne, v ruce držela pahýl vařečky a jakoby nevěřícně koukala na můj zadek. Sáhla jsem si na to něco, co mi stékalo po nohou, byla to krev. Mamina o mne tu velkou vařečku přerazila a ostrý konec zlomeného držátka mi roztrhl zmasírovanou kůži.
Postavila jsem se, otočila se k mamině a přistoupila k ní. Pahýl vařečky jsem jí vzala z ruky a hodila na stůl. Chvilku jsme tak stály proti sobě a najednou jsme obě plakaly. Ne, já nad maminou neměla žádné navrch. Tím, že jsem ji přinutila k tomu nářezu, jsem jí moc a moc ublížila. Vrhla jsem se jí kolem krku: „Maminečko, já tě mám tak strašně moc ráda!“
Noc jsem proležela na břichu. Mamina mi na zadek dávala studené obklady a přitom jsme si dlouho do noci povídaly, jak to bude krásné, až se to narodí, zda to bude chlapeček nebo holčička, také jsme vybíraly jména. Mamina byla prostě úžasná. Vlastně, ona je stále úžasná. Trochu pruďas, ale úžasná. Nakonec jsem jí přiznala, kdo je ten, podle ní, grázl. Trochu se zastyděla. Nic neřekla, jenom se na mne tak zvláštně podívala. Ona se nikdy nikomu neomluvila. Alespoň slovy nikdy. Očima často. Když jsem jí pak vyprávěla, jak jsem Ti polila košili a kalhoty a jak jsem Tě oprala, hrozně se smála. Jen o tom našem milování jsem mlčela. A ona se také neptala. Prostě byla úžasná!
Usnula jsem až k ránu. Když jsem se probudila, bylo něco kolem deváté, mamina seděla v kuchyni za stolem a tvářila se jako deset čertů. Hned mi řekla, že jí nesmíš na oči, že jsi pěkný syčák a to malé že musím dát pryč. Od té doby se mnou nemluví. Se vším mlátí, práská dveřmi.
Nevím, co to do ní vjelo, Peťánku. Jestli můžeš, tak přijeď. Promluv si s maminou. Já se Tě nevzdám, ani toho maličkého. Já vás chci oba! Přijeď co nejdřív! Už na Tebe nečekám jenom já sama! Přijeď!
Tvoje nešťastná Maruška.
(Z rukopisu Bratříček)

MODLITBA PŘED POSLEDNÍ VEČEŘÍ

Tak tu sedím, doušek červeného tramínu ku půnebí tisknu a po jazyku válím a čekám na chvíli, kdy se svými bobánky k poslední večeři před maturitou sednu. Co jen jim říct? To je otázka. Tolik toho na srdci je a slov se nedostává. Snad slova modlitby za ta děcka skoro vlastní vyjádří to, co k nim cítím.
Pane, děkuji Ti za ně. Děkuji, žes mi je dal. Děkuji, že jsem je dovedl až k této chvíli, kdy jim rozdám poslední vysvědčení a pak s nimi zasednu k bohatě prostřené tabuli poslední večeře, aby se z nich za pár dnů stali maturanti.
Děkuji, Pane, za všechno, co jsem s nimi prožil. Když jsem se měl stát jejich třídním, nechtěl jsem je. Odpusť mi to, prosím, Pane. Učil jsem je už tři roky, a tak jsem věděl, že to s nimi nebude vůbec snadné. Nebylo. Byla to zvláštní třída, strašně těžko se v ní učilo. Strašně těžko bylo v ní být třídním. Když jsem si po čase postěžoval jednomu kolegovi, řekl mi, že to s nimi neumím, že je to třída individualit, třída osobností.
Ano, Pane, nechals mne vést třídu skutečných osobností, ale to jsem poznal až o hodně později. Mezitím jsem na poradách i mimo ně slýchal mnohé stížnosti. Ano, i já si stěžoval. Odpusť mi, Pane, že jsem je nedokázal chápat. Přesto jsem se je snažil hájit, ani jsem nevěděl proč. Prostě byl jsem jejich třídní. Někdy tatíček třídní, častěji však tříďas nebo dokonce krkavčí otec. Tak jsem to mnohdy sám cítil, tak to mnohdy cítila i ta děcka. Jenže byla to MOJE děcka, byla to MOJE třída. Proto jsem je musel hájit, i když jsem si kolikrát z hloubi duše přál, abych se jich zbavil. Odpusť mi to, Pane. Ale snad i právě proto jsem pocítil hluboké zadostiučinění, když po nějakém čase týž kolega, jenž mne poučil o osobnostech v mé třídě, začal si na ně také stěžovat. Když říkal, že se v té třídě nedá dobře učit. Během času mi to zopakoval mnohokrát a já si jenom v duchu zlomyslně říkal: „Pane kolego, nevíte, že učíte třídu osobností?“
Prosím o odpuštění, Pane, a zároveň Ti děkuji. Dals mi třídu, o které jsem nejednou prohlásil, že se jí rád zbavím. Dokonce jsem to řekl i jim samým. Bylo to nedávno, když už, řečeno vojenskou mluvou, dostřihávali metr. Stydím se za to, Pane. Zároveň jsem však tvrdil, že je to třída, na kterou se nedá zapomenout, a za to z hloubi duše děkuji. Jsou to skutečně výrazné individuality, skutečné osobnosti. Dokážou se domluvit, dokážou zorganizovat prakticky cokoliv. Ani jeden výlet jsem neorganizoval já. Vše zařídili oni. Všechny byly na vysoké úrovni. Rovněž stužkovací večírek byl nádherný a já jsem šťastný, že jsem je mohl ostužkovat. Děkuji Ti za to, Pane. Děkuji vám, děcka moje, takřka vlastní.
Když jsem slavil své životní jubileum, dokázali mi uspořádat nádherné ovace a nakonec mne pozvali i s manželkou do vinárny. Večírek na mou počest! Potom mnozí byli i na děkovné mši svaté. Moc a moc za to děkuji, Pane.
Jsou to nádherní mladí lidé. Jedni z nejlepších, jaké jsem kdy poznal. Moc a moc děkuji, že jsem je mohl poslední tři roky nějakým způsobem, mnohdy i nedokonalým, vést.
Příští týden jim začíná maturitní maratón. Dej, Pane, ať všichni úspěšně projdou touto první velkou životní zkouškou. Ať všichni v prvním červnovém týdnu stanou ve Sněmovním sále arcibiskupského zámku a převezmou maturitní vysvědčení. Strašně moc si to přeji, a strašně moc jim věřím.
Prosím za ně, Pane. Vyslyš mne, Pane.
Děkuji Ti, Pane!