na další stranu
Jan Ariel Kocourek
1.
Mnohosloví urputně klame tělem
řeka to chtěla býti divoká jen trochu míň
a krása navrací se zadním traktem
podnikavá žena přiblížila se a zavalil ji smích
rutinní předvídavost
nejsem sebestředná
to jenom Bůh ve mně usadil se
otázka je který
vlastně to nevím – rdím se ve své svátečnosti
a tolikrát vyřčená toť spása bolí
jemnost je průzračná
obzvlášť ta mezi slovy
klenou se historické krovy
klenby se zachvívají erotickým rozplýváním se
a čas je vyhraněný
práce nad básněmi zabírá mi všechen epitafní souzvuk duše
nechat báseň zaznít suše
je umění
mám pro to vlohy
talentované mám více nohy
jimi bych měla psát
přes čelo obtočený drát
krutost víc než zjevná
od ledna snad se to zlepší
úplně jiný mechanismus žití
plný apostrof a Jana Preislera
to jsem nechtěla
takto být umíněná
bilancuji balanci svých kroků
po bytě tam a zpátky
a srdcervoucí pláč opomíjím
2.
Království postmoderních iniciací
a divně nová modernita
mám zablokován přístup k rituálním vraždám víc než dříve
židovská polemika a malba plná shonu
čekám na pravou onu
ženu mystifikačního rázu
abych ji shodil ze srázu
anebo z okna
-
defenestrace vlastní potměšilosti
-
bez rýmů je těžké psát
arytmie mě děsí
v rohu schované běsy
a trocha toho čaje
něco vratkého zraje
pod ňadry i pod úbočím
snad sama z toho srázu skočím
a vina bude stejná jako vždycky
-
jak nenávidím odpuštění
a všechno – co zcela tady není
krvavá Cindy Sherman sedící na lodi
šestý smysl se obrodí
již brzy
matné ziskuchtění
-
básněmi živím vlastní děti
ve skříni bydlící toť skřeti
a šedý opál v obou očích
klamavé nitro
bílá skála
individuace se neohřála
je pořád stále stejně inherentně svá
3.
Emoční komunikace je velmi sprostá
už zase nemám hosta
a melancholie je prostá
chodí v jednoduchém šatě
nenosí kabát ani gatě
troufalost ne nepodobná vlastní touze
klavír zní z dálky něžně – dlouze
a dvacátá léta dvacátého století
se vrátí s přičinlivostí svou zjevnou
postmodernisti již blednou
a chůva dítě hýčká
-
dojemná amplifikace – strýčka
4.
Obojakost se zvedla ze země
tady v Čechách narážím já nejvíc
pofiderní invazivní předci
z mého těla ozobávají kůži
do chřtánu já jim narvu růži
a budu bát se možná míň
psaní je nemoc a bydlí u páteře za šestým obratlem
dechová cvičení mi nepomohou
zbavit se lásky k Marylin Monroe
trvá to už tolik let
mezitím třicetkrát obrátil se svět
a hold kráse je tu se mnou zase
zase onemocním
a kráčet budu jenom stále rovně
neznámý ryze objektivní muž se mi směje
a hroty beznaděje vyčnívají nad žlutavým obzorem
talentované básnířky jsou prý jenom plny žalu
a chaos vládne jejich domem
je mi tak uštěpačně
ti objektivní muži dívají se lačně
a kočka se strnulým pohledem tiše inhibuje
5.
Nikdo mi neřekl
že ulpívání bolí více nežli signifikantní toť znak
detailně rozpitváno slovo TAK
a běh ulicemi Prahy
nezničitelnost – co bolí
úmrtní listy trhám na maličké kousky
nezanedbatelný protimluv
kolorovaná jedna stránka mince
a noční šepotání skrze stěny
dort nesmím dneska celý
nejsem rozeklaný
do lesů sekundanti odjet chtěli už zítra
židovství schované za každým rohem
chléb nepožehnaný je Bohem
a temná síla balustrád
je tolik nemohoucí
|
