na další stranu
Vladimír Stibor
OHNIŠTĚ
Ohniště
je jako tratoliště
s červenými psy,
kteří už neštěkají;
olizují stehna oblohy,
déšť přenášejí
v náprsní kapse
i na vahadlech nosiček
lávových kamenů.
Uprostřed náhorní lidské planiny
dohořívá další.
Jako tvůj klín
dlouho do noci.
PLAVBA NOČNÍ ÚŽINOU
Mnohokrát jsem slyšel
o slunci zalitém v jantaru.
Ale co tvůj klín
stírající jména
z boků plachetnic?
Bronzový zvon
mi podal nůž;
s mlhou zatančil na přídi.
Most,
který jsme minuli,
utekl ke břehu.
I přede mnou.
BÁZLIVOST
Opravdu
chcete jít k hoře úsvitu,
stát se jejím fanouškem?
Nebo dlaní skrýt
Kainovo znamení,
Davidovu hvězdu
v pouštním atriu?
Opravdu nebo jen tak pro formu,
aby se neřeklo...
Nezná hloubku,
propast z liánových stuh
ani žádný směr.
Nepochopí rozhlednu,
z níž cesty vedou
na jih úvozem,
kolem srdce na sever.
POSLEDNÍ SLUŽBA V TLOSKOVĚ
Zahrává si
s mou návětrnou růžicí,
s mými blázny,
co mě milovali;
říkali:
Strejdo,
naučíš-li nás šachy,
staneš se jedním z nás.
A nebudeme se ti smát,
když na náledí uklouzneš,
neutlačíš-li vozík do kopce.
Pověz nám,
kdo v nebi chodí zalévat
pozemské stromy?
SAMARITÁNKA
Potrestá mě
snímáním světel v dálce;
řekne Drahoušku,
jsem již z třetí generace
morálních urážek i pouští,
bezděčných stínů,
nosičů beznohých,
k nimž se nikdo neskloní.
Potrestá mě,
jak by se jednalo
o hrst trnů nedaleko zápraží,
zvedne ruku,
rozetře ozvěnu
kolem mých rtů.
Nakonec zmizí;
tisíckrát políbený klín
pozvedne k ústům.
SONET PRO FRANCOISE
Čím vzplane,
než se znovu zapotácí?
Křikne: Domine! A salve nechá na příště?
Vydechnu: Potulně se vrací.
Hrbí se pod jmény noci,
přespává s pohůnky soli.
Smějí se jen neproroci
se šerpou rozkousanou moly.
Tmě dlaně neodpustí
ani tmu, co se postí,
za hlavu hodí oprátky;
ticho se jich zhostí,
náramek vyváží pastí,
básníky smete s pisálky.
LYSISTRATA
Nedělá chyby,
velké už vůbec ne.
Tisíce drobných
suší na plátech z pálené hlíny,
odpustky smíchává s plevami;
prozpěvuje si cestou do pekel
a ještě tu a tam
podsype kola pískem.
Stačí vypřáhnout koně,
řekne,
co prahnou po slunci.
AŽ VE TVÉ BLÍZKOSTI
Budu tvou slzou
keltských menhirů;
nikdy ale nezapomenu
rozdělat oheň na schodech do chrámu.,
i když slzný popel
se mi bude lepit na tělo.
Budu milovat lodě
jako ve svém dětství
a vytahovat je
za pomoci zapomenutého rumpálu
ze sargasového marasmu;
budu do písku
neúnavně a potichu
vyrývat mantru
tvého osudu;
budu jak dlaň
bloudící poslepu
po ńadru,
ke tvým rtům i ještě níž;
budu, až nebudeš v mém dosahu,
převádět laně na druhý břeh.
Pak mě zastřelíš.
NÁVRAT PODZIMEM
Trhliny v úplňku
moře ticha na měsíci;
ztracená legie na útěku,
bolest prahnoucí po skořici.
Zažehnuté louče
z pokácených lip;
doutnající žhavé pranýře,
předlouhý je soupis vin.
Krajina strne, zamrazí.
Vytrhne jezdce z nesnází,
v rokli zřícený kůň.
Uprostřed stoupání
zrosené čelo poznání
vymění nebe za jedinou tůň.
|
