na další stranu
Jan Musil
K SLUNCI
Díváš se na mne,
já však do tvých očí nevidím.
Jsi všude a nikde.
Žárlím na tvoji dovednost
jak žárlí žlutá na modrou.
Na tvoji přirozenost,
která se rozumu vymyká.
Pod tebou jsem stále malý,
od hlavy k patě přečtený.
Chytám se jen slov
a s nimi protáčím se
v kotrmelcích.
REZIGNACE
Nic není tak jak je.
Nic není jen jalové.
V úseku B
dříve bylo A.
Dříve jsem byl tam,
dnes jsem zase zde.
Dříve jsme spolu spali v posteli,
teď s někým spím jen v neděli.
Dříve se se mnou všechno točilo.
Dnes říkám:
Snad by to už stačilo.
DO KOPCE
Dech se chytá za břicho,
ale kopec stále ujíždí.
Kdy tomu bude konec?
I havrani už sjíždějí dolů
jak odliv na moři.
Vždyť tam nahoře už nic není!
Snad jen stromy tam vrávorají ve větru
a z větví je slyšet hlas meluzíny.
Jinak tam už nic není.
I myšlenky tady dole
už zas lezou do hlav
jak do klecí.
NA LYŽÍCH
Jel jsem po bílém,
sníh svištěl pod lyžemi.
Kolem bílo,
nad hlavou šedé nebe.
Samota tam ležela na zádech,
já přes ni přejížděl.
Humpolácky
jak pacholek s dobytkem.
Humpolácký jsem byl v tom tichu.
Kontury nanebevzetí
zčernaly
jak orná zem.
ÚNAVA
Padla na mne únava.
Břichem na mne nalehla
a začala se po mně válet.
Ruce a nohy mám
jak hnáty polámané.
Jen z úst se mi ozývá:
Pít, pít!
A mám chuť
za vlasy chytit všechno,
co se ke mně sehne.
JAKO KLÁDY
Klády napříč zde ležící
jak rekruti s nohama svázanýma.
Co bude teď to příští?
Přijede jen rozhrkaná kára
nebo už smuteční spřežení
s černými chocholy?
Co tady vlastně přetrvává?
Smích či pláč?
Údiv, úlek nebo i strach?
Strach,
že jsme tady úplně sami
a nakonec nemáme kam odejít?
POZDĚ
Svatba je opožděná sadba.
Všichni jsme stále na cestě,
i když křižovatky jsou už za námi.
Za zády nám leží i to šťavnaté,
co jsme tak milovali.
Kdo stál na svém místě,
teď stojí na hlavě,
ušima plácá o patníky.
Úlovky se skryly pod hladinu
z přemnožení rybářů.
Poslední spása vyráží vpřed na chůdách.
|
