na další stranu
Jan Musil
SKÁLY
Skály –
sloni, co tady usnuli.
Jen v hrčení potoka
je slyšet jejich troubení
a řev lvů pod splavem.
Skály,
které se ani o krok nepohnou
jako hroši,
co vlezli do bažin.
Skály bez svědomí
a lidských vin.
CESTOU
Jdu po cestě,
ale stromy kolem stojí nevšímavě.
Hluboko zadumaný
šťourají se v zemi.
Tak zase tady zírám jenom já.
Na všechno kolem se musím dívat
vlastníma očima.
Ale co si mám o tom myslet,
když všechno je zde tak bez odezvy?
Jako kdyby se vrátilo sem to,
co dříve tady bylo,
ale už dávno nemá být.
Vždyť to prošlé
se od nás už dávno odvrátilo.
O KÁMEN
Zakopl jsem o kámen.
Pardon však zůstalo němé
a přitom nic nespadlo z nebe.
Leží tu kamení od nepaměti.
Kde se však paměť vyzouvá
z mých zchromlých bot?
Leží tu kamení,
lidé po něm chodí.
Kdo podpatkem dupne
ke zkamenění?
SLYŠÍM
Slyším klapot bot.
Dotěrný,
zakouslý do svých pat
jak zuby psů
do masa křepelek a zajíčků.
Slyším klapot bot
za svými zády.
Varovný.
Jako kdybych se měl
už za sebe ohlédnout.
ŘEKA V ZIMĚ
Nahá tady leží,
Sněhurka na sněhu.
S vlasy plných vykřičníků.
Že dopluje,
to se už ví.
Jen mezi tím
oči utonulé,
které proud kamsi odnáší.
Jako smetí,
jako ty bez dětí.
RAMPOUCHY
Rampouchy jak vlčí zuby
blýskají se v tlamě zimy.
Ale sotva voda,
co zůstala tu zcela sama,
začne po nich stékat dolů,
hned zatrne jí
a už nikam neodteče.
A když mráz,
ten klíčník zimy,
k tomu začne zvonit
a hrdopyšně smát se zemi,
všechno kolem uzavře se.
KE KONCI ZIMY
Holé jsou stromy,
když z nich spadne sníh
a vítr všemu fouká
pod sukně.
Nic se tady neděje
a přesto kolem všechno křičí:
Zastavte ten pád!
To věčné otáčení
z břicha na záda.
To trapné vyčkávání,
až to všechno
odtud odejde.
|