Vojtěch Vacek

MÍSTO MÉHO VZNIKU

Jak rád představil bych světu
čtvrť, kde vyrůstal jsem,
její vrnění
když mrouská se s nocí,
skřípění kolejí
mísící se s vůní čerstvého chleba z pekárny
a sladkou vzpomínkou na rané dětství.
Však svět prošel by
jako žulová socha,
neboť každý, kdo žije,
i ten, jenž své oči
navždy zavřeny ponechá,
zná to místo,
ač každé v jiné světa části leží.


Nebeský obraz mihotá se v tichu,
pouze jeho střepy dorážejí na břeh,
v jejich flirtu skryto je víc než jen úsměv,
hladina drtí jeho ostré rysy
a propůjčuje mu oblou tvář.
Bouře již přešla,
tvář zůstává bez mimiky,
stále tolik vznešená,
nezestárne, nevyhasne,
bude stejná jako dříve,
přitom tolik jiná.

DÍVKA, JEŽ NEDOKÁŽE PROBUDIT SVÉ SNY

Ofotila své představy tužkou na papír
a co nešlo ztvárnit, vylíčila v básních.
Za deštivých nocí cestou z flámu
přeskakovala louže bez pomoci,
ač se dost motala
na dámu.
Před výhledem na svět bděla celé dny,
hleděla v něj svým kaleidoskopickým pohledem tvořeným slzami
a psala.
O dívce, jež nedokáže probudit své sny.
O tom, co jí věnovala
a co vzala.
Jak trpce bědovala...
nepochopena nikým a ničím
ani sama sebou.
Tak psala.
O dívce, jež nedokáže uspat své sny.
Potom se zfetovala.

Oslovována ptáky ze všech stran
naslouchala jejich stesku
a nerozuměla ani slovo,
ač byla obdařena andělskou mocí.
Seděla v mechu,
tam v slunci lesku
a přemítala nad dnem a nocí.

Slunéčko mé, pluješ si po obloze,
skrýváno bělostným mechem nebeským,
sem tam vykoukneš
a ve svém rozbřesku
vnukneš barvy duze.

Slunéčko mé, tvé paprsky
blahodárné
živoucí jsou, jako vše, co stvořily,
můj sne, sne mých bratří,
odkryj své zlaté touhy,
kdy v život se noří,
pověz, co vše prožily;
teď ze sna mám jen záblesky.

Ten den, kdy hleděla na řeku
a vítr otáčel směr jejího toku,
tak dobře ho znala,
ten pramen,
jenž vánek přizpůsobil svému oku.
Kde hledat však nevěděla,
a tak již nikdy
nezhasila plamen
všech těch žhavých roků,
však věřila,
že ho jednou zhasí
a uleví tak symfonii
svých přístavních doků.

POHÁDKÁM

Když léto zmlklo v dásních růženínů
a chudé zvěsti kolují
v záhybech změti z baldachýnu
pohádek, jež dny znavují.

Potajmu změní dráhy rytů,
pak obraz noci darují,
přízraky v trámech bytů
jen dětskou duši zahojí.

Pohádek není nikdy dost,
jež rozdávají lásku,
přes řeku zlostí staví most,
jsou srdcem na provázku.