|
na další stranu
Filip Náplava
Poetický démon
(text nebyl redigován)
POEZIE
V dnešní době každý poezii psáti chce,
ale řekněte mi, kdopak ji dnes vlastně čte?
Zástupy lidí svá srdce na papír ryjí.
Kam se tedy všechny ztrácejí? Prostě zmizí.
Již zde není místa pro další krásné básně,
nejsou čtenáři, není lásky, není vášně.
Nakladatelé, co by náš nářek slyšeli,
doba se mění a oni také zmizeli.
Každý druhý je kritikem a tím nejlepším.
Každý třetí ho chce o opaku přesvědčit.
A nakladatelé co nám šanci mohli dát,
nevím proč – se prostě snaží jenom vysmívat.
Proč se rvát mezi sebou, škubat se jako psi?
Spojme se všichni, já, ty a můžete i vy!
Dejte šanci autorům, jenž je srdce tíží,
nechovejte se, jako ti co shora shlíží.
Na kontě pár sbírek a co více máte VY?
To z Vás snad nedělá lidi lepší, než jsme MY?
Vždy jsem si myslel, že táhneme za jeden provaz,
tak tedy tohle je vzkaz jenom a jenom pro Vás:
Poezie upadá, říkejte si, co chcete,
sami dobře víte, že se tomu nevyhnete.
Proto naše generace Vám tímto vzkazuje,
že za poezii a lepší zítřky bojuje!
Pořád!
ZTRACEN
Řinčící střely ohlodávající naše boltce,
krajina s barvou růže jak kalhotky děvky.
V dáli temný opar, umrlec zde visící dlouze,
nohy rvané od těla však musím jít pěšky.
Plíce uvězněné v těle dýchajíc z posledních sil,
vzduch naplněn vůní krve vyhřeznutých střev.
Všude pusto, mrtvo, pamatuji, kdysi život byl,
však zbyla nám jen hrůza, beznaděj, strach a hněv.
Kousky popele snášející se s úsměvem k zemi,
jest kovadlina a kladivo všech silných ran.
Toť voják padnut na zemi v hlavě s kulkami třemi,
na obloze zpěvný krákot houževnatých vran.
Zmatené smysly pocitů, které vytékají ven.
Pochoduj v zástupu odsouzeně blažených.
Klepeta na tvé ruce ve čtyři zdi sám uzavřen,
hnis z očí, uší, všech nás dokola ztracených.
Plameny vše pálí, výkřiky do tmy se nesoucí.
Stojím tváří k smrti, v obličeji zmatený.
Silný žár a spousty krve, snad řeky, zde tekoucí.
Teď už to chápu, jako všichni, jsem ztracený.
VŠE JEN O TVÉM KRÁSNÉM TĚLE
Pomalu z tebe stahuji tvou kůži,
skalpelem do zad vyřezávám růži,
Vyjímám ti z těla dutinu břišní,
a snažím se vypít tvůj lektvar míšní.
Odřezat tvé nohy lehce od trupu,
prsty si namáčet v sladkém sirupu.
Opatrně vymotat tenké střevo,
omotat jej kol sebe se mi chtělo.
Ty krásné oči ti vydloubnout z důlků,
spálit vlasy, lebku seknout na půlku.
Ňadra tvá hrubě oddělit od těla,
sluníčko, teď vidět by ses nechtěla.
Rtíky odstřihnout za pomoci nůžek.
Jsi nejbáječnější ze všech mých družek?
Ptám se sebe, ptám se tebe, miláčku,
zatímco ti trhám zuby do sáčku.
Vnitřnosti rvu z těla, házím do koše.
Je to ten nejvyšší vrchol rozkoše.
Ruce tvé opatrně celé líbám,
jezdím s nimi po těle, jsi tak živá.
A krev, ten úžasný, rudý, sladký mok,
postupně v kýblech odnáším na záchod.
Čeří se v míse, vidím tebe – chřadnu!
Vše však zmizí v okamžiku, kdy spláchnu.
Nablýskané kosti myju od špíny,
pro tvé děti, aby taky dědily.
Tvá duše odchází pryč do neznáma,
vždy zůstaneš jenom mnou milována.
A po mnoho dalších dní,
bude na krbu viset tvá kůže,
a na zdi zase poskakovat obrys růže!
ODSOUZENÁ GENERACE
Květnová romance
Dvacet roků čekáme a pořád nic,
dvacet roků doufáme, již nikdy víc.
Dennodenně prosíme, naděje, přijdi zpět,
doušek po doušku nenávidíme tento svět.
Každou sekundu v minutě do hodiny vtaženou,
krví a potem naši smrt v bibli zapsanou. Kurvu zasranou.
Neustálý koloběh času v kruhu,
trpké víno s kyselým deštěm,
a v dáli vidět duhu. Ironie!
Prachsprostá slova z úst pobožných,
mění se na páru, co halí spodinu nás sražených.
Jed v krvi a nenávist v těle,
myšlenky, jež stoupají na povrch, jsou tak smělé.
A v dáli na obloze tam kde víly tancují,
mihotají se mé myšlenky, co mé tělo drancují.
INCOMPREHENSIBLE
Cítím, že dochází síly,
dostávám se až na samou hranu.
Všechno okolo se řítí,
a tak jak všechno i já jednou padnu.
Než se však tak stane,
než společnost mě pohltí.
Nehodlám skončit na dně,
a s nemocí putovat pod kvítí.
Jen ať si na mě dělají zálusk,
rohatí či svatí.
Uteču daleko do luk,
tam, kde se čas krátí.
A celou dobu,
budu jen pít.
Opojen alkoholem,
radovat se, že můžu žít.
Nechci být jako vy,
nenechám se stáhnout.
Už mi nedávejte lži do hlavy,
začíná to tu páchnout.
Ať jsem vyvrhel,
opovrhován všemi.
„Chci být zde,“ jsem nikdy netvrdil,
pořád máte právo mě srazit k zemi.
A v poslední křeči,
v okamžiku mé vraždy.
Mě budou nenávidět všeci,
pojďme, ať vidíme co je na tom pravdy.
JINAK TO NEŠLO
Znal jsem chlápka
a on znal mě,
jenže on se s tím tak
nechlubil, jako já.
Byl to skvělý příklad
pravého muže.
Vysoký, černovlasý,
posiloval, takže svalnatý,
okatý, s dobrým chováním,
skvělý řemeslník,
vtipný, bystrý, milující,
všímavý, oddaný.
VĚRNÝ.
Všichni jej znali
a všichni chtěli být
jeho přátelé,
ženy před ním
roztahovaly nohy
na potkání (nebo by roztáhly),
děti jej milovaly,
otcové a matky
nutili své dcery,
aby jej oslňovali
a provdali se za něj.
Byl to nevýslovný tanečník,
skvělé vychování,
vytříbený styl,
nezapomenutelná gesta
a ano, to nejlepší,
nebyl to buzerant!
Byl to úkladný příklad
hrdiny a to jen tím,
že se narodil.
Úžasný člověk, nadpřirozený!
No a jednoho večera
jsem se řítil totálně na šrot
ve své škodovce z kalby
a srazil jsem jej,
když se vracel ze Štědrovečerní mše.
Nechal jsem ho tam ležet
a hrdina umřel.
Lidé truchlí ještě do dnes.
Ale jinak to nešlo,
musel jsem to udělat,
dřív,
než by zkazil
pověst nám mužům!
BŮH
Bůh je všemohoucí
Bůh vše vidí
Bůh nás chrání
Bůh je jediný
Bůh je nejvyšší
Bůh je spravedlivý
Bůh je laskavý
Bůh také trestá
Je to Boží vůle
Tak to chtěl Bůh
Bůh je náš soudce
Bůh je věčný
Bůh Bůh Bůh
Bůh Bůh Bůh
Buch Buch Buch
BUCH
Nedivím se vám,
že máte z toho boha
tak vymeteno v hlavě…
|
