literární časopis založený v roce 1964

Zuzana Zimmermannová

STÁRNUTÍ, TO NENÍ ŽÁDNÁ LEGRACE

Mému tatínkovi bude za krátko 86 let. Docela se ještě drží, i když si za celý svůj život už něco nastonal.
Prodělal několik vážných zákroků, protrpěl několik těžkých onemocnění.
My, jeho rodina, jsme to všechno prožili s ním.
Nejhorší snad bylo v pořadí první shromáždění u tátova lůžka, když se s námi loučil před operací ledviny. Nevěřil, že přežije.
To už je skoro čtyřicet let, byla jsem tenkrát malá školačka.
Táta tu operaci přežil a nám se všem hrozně ulevilo.
Během dalšího života se událo ještě několik předoperačních rozluček, ale naštěstí to byl jen samý planý poplach.
Teď už jsou asi všechny důležité medicínské zákroky provedeny, a tak se tatínek zabývá stářím jako nevyhnutelným procesem, jako poslední tečkou na konci dlouhého příběhu.
Někdy je mu z toho úzko. Někdy ho to tak tlačí na prsou, že ani nechce vyjít na ulici.
Nejlepší metoda zbavit se toho smutnění u stavění vlastního pomníku je myslet na něco jiného.
Z toho důvodu jsem se za tátou rozjela. Bydlím poměrně daleko, a tak jsem si za účelem tatínkova rozptýlení vzala dovolenou.
Ať si toho týdne spolu pěkně užijem. Budu mu vařit speciality, kterému vždycky dělávala maminka, půjdeme na řezaný pivo a do cukrárny na kafíčko. To byl můj plán.
Po příjezdu k tátovi jsem celé plánování musela zredukovat. Na meruňkové knedlíky, pórkovou polévku, bramborové tašky s povidlím a svíčkovou na smetaně.
Pivo bylo zrušeno kvůli tátovým lékům, kafíčko jsem vyrušila sama poté, co mi přívětivě nabídnul, ať si do té cukrárny klidně skočím, že na mě rád počká v autě.
Jediný výlet, který byl ochoten absolvovat, byla jízda k jeho holičce. Chodí k ní už dobrých dvacet let. I když už na sídlišti dávno nebydlí, kadeřnici zůstal věrný.
Teď je to ale pro něj náročná cesta, neboť oblíbená provozovna se nachází na druhém konci města.
Ráno před návštěvou holiče se tatínek nespokojeně zkoumal v zrcadle: „To těch vlasů mám ale málo, co? Jo, stáří, to není legrace. A zuby mi už skoro všechny vypadaly, mám jen posledních deset vlastních.“
Podívala jsem se na něj přes to zrcadlo a usmála se povzbudivě svým novým můstkem a několika mezerami, čekajícími na implantáty: „Tati, vždyť si to tak neber. Buď rád, že jsi tak dlouho na světě, co by za to dal někdo jiný.“
Pročísla jsem si svých pár vlasů, zakabonila se na prosvítající šediny v nich a pobídla ho k odchodu.
„Pojď, ať to na tu půl devátou stihneme.“
Jízda autem do druhé městské části probíhala v pohodě. Tatínkovi se dobře sedělo, liboval si, že jsem mu zapnula sedadlové vytápění. Mám ho taky moc ráda, dělá mi to dobře na tu vyhřezlou plotýnku.
„Jo, až budeš stará jako já, to už ti nebude hej, vzpomeneš si na moje slova, stárnutí není legrace,“ zabručel táta a ukázal na protější stranu ulice: „Tamhle to je.“
Zaparkovala jsem před kadeřnictvím a následovala tatínka do malé místnosti v přízemí rodinného domku.
Stály tu čtyři židle a jedno umyvadlo. Táta byl opravdu první zákazník.
„Sedni si, dlouho to trvat nebude,“ pobídnul mě, a to už se přívětivá paní holička pustila do stříhání.
Táta ji informoval o posledních zdravotních trablech, stěžoval si na stáří a zkormouceně se při tom koukal do zrcadla.
Já seděla na židli a čekala. Mezitím se místnost docela zaplnila. Během pár minut přišli dva dědkové a sedli si do řady vedle mě.
Občas se vmísili do diskuse, vyměnili si adresy dobrých lékařských specialistů, a pomluvili ty špatné.
Já mlčela. Ozvala jsem se, až když byl táta hotov, a oba postarší zákazníci se na mě pátravě podívali.
„Ne, já se dneska stříhat nebudu, dělám jen řidiče,“ uklidnila jsem je, že jejich čekání už má taky konce.
„A to necháte řídit manželku?“ Zeptal se ten jeden stařešina a ten druhý mu hned přizvukoval: „To já bych teda tu svou jezdit nenechal, jak je stará, už se jí to všechno motá v palici“
Mně se ta moje hlava taky zatočila. Táta už mezitím čiperně opustil provozovnu, a tak jsem jen hlesla: „Nashledanou.“
„Nashledanou,“ odpověděly zesinalé rty v zrcadle, které patřily k mému vyděšenému výrazu.
Otevřela jsem auto a úplně vyřízená jsem dosedla vedle svého otce.
„Už se sotva vleču, těším se domů do křesla. Tenhle výlet mi dal pěkně zabrat,“ svěřil mi tatínek.
„Stárnutí to není žádná legrace,“, dodal ještě obligátní frázi.
„Já vím,“ pokývala jsem smutně na souhlas a nastartovala.