literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Co říkáte kulatému číslu v logu Divokého vína, milí čtenáři? Dvacáté číslo, ovšem v novodobé historii časopisu, to není špatné, viďte ?

V šedesátých a počátkem sedmdesátých let vyšlo necelých šedesát čísel historického tištěného Divokého vína, leč nemám to přesně spočítané. Nejsem dobrý počtář. Však autoři Slovníku českých literárních časopisů redigovaného Blahoslavem Dokoupilem uvádějí, že Divokých vín vyšlo 58 čísel. A já k tomu počtu přidám dvě čísla Almanachu mladých autorů, jenž byl oficiálním „pohrobkem“ Divokého vína, takže jsem na sumě šedesát. K tomu dvacet čísel www.divokevino.cz a mám před sebou pěkně zakulacenou osmdesátku. Nechcete mi blahopřát…?

Osmdesátku (je-li to skutečně osmdesátka?) oslavili svými současnými verši Jiří Žáček, Karel Sýs, Petr Cincibuch, Zora Wildová, Michael Lorenc a Pavel Verner z původních autorů a dvě desítky panen a mladíčků, z nichž někteří už ani mladíčky nejsou… Naopak mnohé panny jsou velmi mladé, mohu-li posoudit z osobního setkání s Katkou Šmídovou a Adou Petrovou či Terezkou Šimůnkovou. Ostatní mladé básnířky publikující v tomto čísle jsem bohužel nikdy neviděl.

S fotografem z Jihlavy Lubomírem Mašterou, jehož fotky zdobí výtvarně Divoké víno, se znám jen po telefonu. Prozradil mi, že je čtyřicet devět let stár a že sehnat holky na focení není na Horácku problém, přicházejí prý samy… Šťastný to muž! V Praze si holky na focení musím pracně hledat.

Jako fotografa si naopak mě vybral Vašek Neckář. Uspořádal s Bacily velkolepý koncert v Lucerně a já jsme směl při vystoupení fotit. Zavrhl jsem blesk a fotil dlouhými časy a s velkou citlivostí. V praxi to znamenalo, že jsem s fotoaparátem na oku čekal, až se tančící Vašek na chvilku zastaví. Zazpíval taky Petr Spálený a Martička Kubišová, svoji oslavnou báseň věnovanou Vaškovi přednesl Pepa Fousek. Dobrá, nedáte-li jinak, ukážu vám několik fotek.

Dvacáté číslo Divokého vína přináší zlom do české překladové literatury – nový překlad básně The Raven E. A. Poea. Pořídil jej Filip Krajník, student anglistiky z Brna, a Havrana nazval Krkavcem. Aby Krkavci nebylo smutno, přidal jsem ještě jeden překlad, tentokrát báseň o želvě, kterou z jazyka kmene Delawarů přeložila Petra Baurová. Novinkou na stránkách www.divokevino.cz je cestopis. Vzpomínka na Ekvádor pochází z pera Lumíra Slabého.

Objev čísla tentokrát nebyl vyhodnocen. Neoficiálně vyhlašuji za „úlet čísla“ prózu Katky Šmídové.

L. H.

Aktuality

Básník šedesátník, lamač ženských srdcí, muž profesionál

Kapitola pojednávající
o básnících, básnířkách,
ale taky o rychlých kolech…

Novou akvizicí časopisu se stal brněnský Pavel Řezníček, Divoké víno 1/1970 věnovalo jeho básničkám dvě stránky a já jsem všechny čtyři básničky na nich otištěné přepsal do dnešní internetové vzpomínky.

František Talián přišel v tomtéž čísle s osobitými verši: „Jsem podobizna adventu, sochaře pietních aktů, jsem husí klín.“ Další svoji básničku František věnoval Marii Kynclové. Jestlipak by František tu mladou básnířku ještě poznal..? Františkův přítel a redaktor Divokého vína Petr Cincibuch zatím vozil ve svých básních leč i v reálu básnířky ve vozech se širokou kapotou do karlovarských hotelů či do hotýlků v okolí Prahy. Jakže se jmenovala ta místa našich galantních dobrodružství..? René… Hubertus…?

Báseň Václava Hraběte Stoptime otištěná v DV 1/70 připomínala čtenářům, že uplynulo pět let od smrti mladého pražského beatnika a zvala pozůstalé na vzpomínkový večer pořádaný ve sklepním Klubu v Michalské 5. března 1970. To byl čtvrtek, a taky ve čtvrtek za čtrnáct dní po večeru poezie Václava Hraběte se narodila moje druhá dcera Markéta. Obvykle jsme se ovšem v Michalské scházívali každou středu.

text doprovázejí fotografie
Lubomíra Maštery

Králem DV 1/70 byl a dodnes je Karel Sýs. Asi jsem to tušil už tenkrát, neboť tři jeho básničky se skvěly hned na první stránce. A samozřejmě jsou ozdobou i v současném internetovém vydání.

Na svého dědu vzpomíná v otištěných básních Ladislav Kolář Zeman. To druhé jméno si dokonce přidal po dědečkovi. Děd i vnuk jsou dávno po smrti…

Básně Lawrence Ferlinghettiho pro Divoké víno přeložil Jiří Hanuš, časopis jim věnoval čtyři stránky.

Svými fotografiemi na titulní i na poslední straně DV 1/1970 zavedl Ivo Gill mladé básníky (ale i básnířky) do Podolí na pražský Hanzlberk. Jedu-li kolem a mám chvilku času, zajedu autem do uličky Pod Vyšehradem, kde památný dům číslo 20 stojí. Z Hanzlberku opatřeného novou fasádou, dveřmi i okny právě vyšel Ivo Gill, usedá do stařičkého fordu zaparkovaného před Hanzlberkem. Poznáváme se i po třiceti pěti letech, leč mladý fotograf nemá mnoho času, neb odjíždí na dovolenou…

Na Hanzlberku dosud bydlí i Pavel Hudec Ahasver, k jehož srdci i duši mám mnohem blíž. Jeho fotografie otisklo Divoké víno 2/1970. Představte si, že Pavel je pořídil v Anglii. A do Království jezdí dodnes, jenom se obávám, že si v Praze zapomíná foťák… Nedávno jsem Pavla Hudce přistihl u sebe na Hájku. Nakládal si do pytlů a věder koňský hnůj, kufr jeho starého volva se nebezpečně prohýbal.

První stranu věnovalo DV 2/70 veršům Karla Daňhela. Tenhle mladý básník se vypracoval – dnes je ředitelem táborského divadla. Věnuje se stále psaní, fotografování, kreslení, ale i balónovému létání.

Bez komentáře nemohu ponechat básničky Josefa Jaroše a Oty Jaroše, kteří debutovali v témže čísle. Už ani nevím, zda ti mládenci byli bratři nebo bratranci, jisté je, že mi jejich básničky stály za přepsání.

I po letech jsou králi Jiří Žáček a kreslíř Miroslav Barták, jenž měl v DV 2/70 premiéru. A jemu k chvále budiž řečeno, že se do Divokého vína svojí pevnou linkou a načernalým námětem ještě několikrát vrátil, vždy ku prospěchu časopisu.

Vladimír Kafka spolu s otcem Františkem Kafkou pořídili pro Divoké víno překlady veršů polského básníka Juliana Tuwima.

V DV 3/70 debutoval student architektury, básník a kreslíř Aleš Synek. Jeho básničky jsme otiskli psané rukopisem. Tenhle mladík se stal osudovým mužem pro básnířku Markétu Hejnou. Nebyl však zdaleka jejím jediným obdivovatelem. Předešel jej violista a skladatel Michael Lorenc. Přiznávám, že ani mně nebyla Markéta Hejná lhostejná. Nedávno mi připomněla, jak jsme si spolu vyjeli na výlet na Slapy. Vystoupili jsme z auta (řekl bych, že to byl Fiat 125, jenž vynikal nad jiné svojí na tu dobu neuvěřitelnou stovkou koní) poblíž strmé hráze Slapské přehrady. Nemám výšky rád, a tak i po letech procházku po hrázi považuji za hrdinství. Pak prý jsem učinil Markétě milostné návrhy… V té výšce..? Nechce se mi věřit!

Tak se mi nějak zastesklo po Markétě, našel jsem její telefonní číslo, jež poskládáno je ze samých trojek a sedmiček, tedy mých čísel oblíbených… „Nevolám nevhod?“ zeptal jsem se, úmyslně se nepředstaviv. „Ahoj Luďku…“ odpověděla mi krásná básnířka na druhém konci podivné mezi námi se vlnící eurotelové rezonance. Markétka mi pověděla, že do Klubu v Michalské ulici ji dovedla Blanka Jiráčková. Honza Rosák ji opil (prý jsem byl u toho i já), naskládali jsme se do mého sportovního fiátku v počtu deseti básníků a básnířek, ona – Markéta, sedíc Honzovi Rosákovi na klíně šeptala: „ty jsi Jan a já jsem panna, ty mě pochopíš…“ (pokračování příště).

Divoké víno 3/70 bylo zasvěceno básničkám Petra Cincibucha, jež ilustrovaly tehdy módní fotografie pařezů, kamenů a podobných přírodnin jejichž autorem byl Adolf Vrhel. V obsahu čísla jsme jej uvedli včetně titulu „Ing. arch“.

Jistím, že v témže čísle debutovala Kateřina Lírová, dcerka veselého a zdvořilého herce Jiřího Líra. Seznámil jsem se s ním v autobazaru v Jičínské, kde byl vítaným hostem Vládi Jarého, vedoucího a všeuměla. Jiří Lír bydlel poblíž bazaru a za Vláďovi pomoci řešil neduhy svého vozidla. Zalíbení v autobazaru jsem našel i já, neb jsem si v tu dobu liboval v častém střídání vozů. Liboval možná není zcela správně řečeno. Zmaten silou svých automobilů, rozbíjel jsem je o stromy či kandelábry podél silnice. Prostřednictvím autobazaru jsem pak vozový park obnovoval. V bazaru jsem koupil i zcela nový a tehdy velmi módní automobil Simca 1501. Postavil jej tam do prodeje generál Československé lidové armády, jenž jej získal za věrné služby lidu a za pakatel – 66 000 Kč. Moc si vozu neužil, přemístil jej pouze z Mototechny na Harfě v Praze 9 do bazaru v Jičínské v Praze 3. Vozidlo zhodnotil na 145 000 Kč, což bylo ještě o 4 000 víc, než stálo na volném trhu (kde ovšem nebylo k dostání). Dopustil se tím trestného činu spekulace, leč mě zachránil svobodu. Veřejná bezpečnost totiž pečlivě sledovala, jak často jsem měnil automobily. V řetězci mých prodejů a nákupů se náhle objevil jako spolupachatel armádní generál, nositel řádu Rudé hvězdy, a ten prostě do trestního stíhání nezapadal…

Jednou ze starostí mladého šéfredaktora literárního časopisu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo mít co možná nejrychlejší automobil. Z neuvěřitelné chudoby předchozích let jsem se díky platu ředitele Klubu Mladá poezie, hospodářského zařízení nejpravicovatějšího z pravicovitých Svazu vysokoškolského studentstva, vypracoval na stokorunami nešetřícího pražského bohéma. Stokorunami..? Jistě, stokoruna byl nejtěžší kalibr, pořídit za ni večeři s mladou básnířkou v elegantní restauraci nebyl problém.

Kromě mladých básnířek miloval jsem Zuzanu, matku svých dvou dcer – Dorotky a Markétky. Zuzana trávila s holčičkami mateřskou dovolenou na chaloupce v Horní Jedlové v Orlických horách. Když na mne přišel stesk po rodině, dokázal jsem 165 nočních kilometrů ve svém stokoňském voze zdolat za hodinku a čtvrt. A ráno znovu za prací. Klub Mladá poezie provozoval mimo jiné tiskárnu zaměstnávající desítku tiskařů a souvisejících grafiků, fotografů a knihařů. A tiskárna byla v těch bájných dobách zlatý důl…

Ludvík Hess